***
–
Naše nahá pohlaví se tolik podobají květinám, jejich zvětšeným portrétům,
mluvíme o jejich pohlavních orgánech jako o květech a omamně vonících barevných hlavách, které si na fotografiích
přikládáme k obličejům a vlasům, které pokládáme na fotkách v bohatých kyticích ke kusu papíru v deskách.
Drnčení kufrů v ulicích nad ránem také může znít bez pohledu na hodiny jako průvod kočárků.
Tvou ulici jsem neviděla zblízka dvacet čtyři let.
Když jsem utíkala naposledy od tebe na vlak, spadlo mi neslyšně z kožené ztvrdlé šňůrky u krku obrovské slunce do sněhu.
Dívám se na mapy.cz na fotografie tvého domu, zda tě náhodou neuvidím za okny, ve kterých září novotou bílé plastové rámy.
Pořád přemýšlím, zda ponechat citové mapě mého života neaktualizovanou podobu, nebo se znovu na ta místa vydat,
za cenu bourání, zklamání, ale větší autenticity.
Někdy si přeju, abych neměla tak dobrou fotografickou paměť, nepamatovala si detaily tváří a pohyby těl, lak a zvuk černých zábradlí a laviček ze kdysi, kde žily kusy mě, o kterých jsem nevěděla, že budou jednou podstatnými kusy mě, abych jen mohla osvobozena zapomněním vydechnout: „Vážně? To už si nepamatuju.“
(jen rychlá črta, jako vše)
(17. 9. 2025)
Truchlení
může vypadat jako těhotenské chutě
–
dvě paprikové klobásy
s kakaem.
(4. 3. 2026)
***
–
Tělo štědře hostí bolest
neslyšně v momentu
pohybu praskám
glazura misky nemusí
odrážet její stáří.
(28. 1. 2025)
***
–
Z chlupaté hrudi dželady
vykrojena bezbolestně vlaštovka
z růžového syrového masa.
Nekrvácí. Nejizví se. Neodlétá.
(3. 4. 2025)
***
–
Čůrky potu utíráme
mezi prsy a pod nimi
horoucí léta jsou bohatá
na nevědomé
způsoby pokřižování.
(Terezii z Lesné, 22. 7. 2025)
***
–
Jak se pozná kraj razovity?
Že místo na květ
sedají včely na cigarety.
(29. 4. 2026, pro Marka Timka)
***
–
Kolik času je potřeba
Tady jsme my
nic jako ty a já již neexistuje
vše splynulo v celek
splynutí již není kontaktem
dvou rovnocenných svébytných bytostí
integrovala jsem tě
jako fág vcucla do sebe
jsi moje hebká kulička chlupů v kočičím jícnu
pečlivě z těla slízaná
naše neviditelné dítě
ke kmeni lepí nastříhané větve
bílá silueta na bílé čtvrtce
jako by ani nikdy nebyly
nestrávím tě – nevyloučím
jsme jako šampon 2v1
vše a nic zároveň
naše vejce již není třesoucím se žloutkem
a bílkem se zdravým odporem
našich rozdílných tekutin a membrán
nejbližšího souseda s nejdelší státní hranicí
jako míchaná vejce mazlavě se mísíme
aniž by nás zvenčí cosi tvrdého hnětlo
máme jeden kabát… hodinky… společné košile
naše těla jsou si tak podobná
vše sedí a překrývá se
jednou se probudíš jako vdovec v mém těle
na své tak rád zapomeneš…
ostatně již jsi skoro zapomněl
chci sedět sama ve vlaku
v běhu stromů a větví
po modrém nebi
zase si na sebe – Janu – vzpomenout.
(20. 2. 2022)
***
–
Z těch hliníkových plat
ve skutečnosti
denně vytláčím perly
které polykám
perletí potahuji vyděšená střeva
i krvavý sklivec mých nocí
proniká do zubů zčernalých od slov skutků
které již nelze vzít zpátky
v dlouhé slině těla
je rozpouští okysličená krev
vznikají opaleskující krystaly příčetnosti
aby mé obavy a mumlání z příliš živých snů
byly jen šumem v tichu minulých dní
jako když ve sprše při očistě
nahmatáš pobaveně
zrníčka rajských jablek u konečníku.
(7. 4. 2025)
***
–
Kterými šaty a jejich záhyby
bys dnes tak rád vířil
jako radostný mořský mlž
svou neonovou nohou
duhovým průvodem Brna?
Za mým pootevřeným oknem
soused chobotem příručního vysavače
nasává ničím výrazné potahy v autě.
Vidím v něm ženu,
která nabízí svůj klín číši
plné vody s pijavicemi
–
na velkých stydkých pyscích přisáté
se celých pět sekund
dokáží počestně podobat
tmavému souostroví znamének.
Mému a tvému tělu se již musí
n ě j a k p ř i p o m o c i
aby dokázala signalizovat
kdysi přirozeným gestem.
(6. 6. 2026)