Post-kyberpunk
Kyberpunkoví spisovatelé předpověděli dobu, v níž žijeme. Neuvažovali o tom, co dělali jako o proroctví, ale snažili se budoucnost nahlédnout extrapolací znaků ze svého okolí. Před sebou viděli jednu konkrétní budoucnost, a to kvůli typu znaků, které považovali za podstatné: technologické znaky, posuny v kulturních normách, proměny v povaze významu.
Nebudu vám tvrdit, že žijeme v kyberpunkové budoucnosti. Ale řeknu, že žijeme v budoucnosti, kterou jsme si nenaplánovali. Budoucnost, o které se můžeme dozvědět čtením žánru. Budoucnost, kterou bude jednoho dne možné nazvat post-kyberpunkovou.
Současně se zrodem kyberpunkového žánru se nový způsob myšlení začal šířit také ze vznikajícího new age undergroundu. Estetika lásky a světla kalifornského hnutí by nemohla být vzdálenější pochmurným obrazům poničeného lidstva naplňujícím kyberpunkovou vizi.
Přesto něco prosakovalo, něco čemu se začalo říkat new age myšlení, co pomalu utvářelo jinou budoucnost, takovou která se spíše blíží té, v níž dnes žijeme.
New age myslitelé si nedali za cíl snít o nové budoucnosti. Vizionáři new age trvali na tom, že o budoucnost nemají zájem. Chtěli se osvobodit od minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Stopám času a kulturního nevědomí ale uniknout nemůžeme a ony nás tak budou ovlivňovat, ať se nám to líbí, nebo ne.
Spoléhajíce na dílo psychologa Carla Junga, new age myslitelé tvrdili, že budoucnost neexistuje. Čas byl v jejich pojetí pouhým lidským konstruktem, dávajícím referenční rámec nespočtu inputů přijímaných lidskými bytostmi. Skrze představu času jsme si vytvořili iluzi, že existuje postup v čase, ve skutečnosti se ale události dějí naráz. To jim umožnilo si představit radikální narušení kapitalistického řádu: bez pokroku v čase nemůže existovat žádné bohatství. Bez rozdílu mezi minulostí a budoucností nemůže existovat ani přítomnost. Závislost naší kultury na pokroku určovala způsob vymezování časové osy, ideologií ospravedlňující zotročení lidí, kteří nepřispěli k ekonomickému pokroku společnosti, a dokonce i genocidou těch, kdo v ‚rozvoji‘ selhali.
V podobném duchu new age tradice tvrdí, že minulost je užitečná pouze tehdy, pokud si ji pamatujeme. Vzpomínky nám mohou poskytnout určitou mapu, ale my se jí řídit nemusíme. Minulost je proměnlivá, a lze ji tedy předělat dle našeho vlastního obrazu a přání.
Stejně jako kyberpunkeři také new age myslitelé se obrátili k technologii, aby našli smysl toho, co dělají. New age myslitele však technologie nezajímala ani tak pro ni samotnou, spíše v ní viděli výchozí bod nové metafyziky, vedoucí k rozpuštění konstrukcí stojících za problémy světa.
Pro new agery byl nejdůležitějším technologickým vynálezem knihtisk. Učinil informace široce dostupnými a na povrch vynesl obrovskou svobodu myšlení. Klíčová postava raného kyberpunku, básník a filozof Timothy Leary, často odkazoval k vynálezu knihtisku jako k vynálezu samotného modernismu. Před vynálezem knihtisku byla většina psaného slova ve vlastnictví náboženských elit, přičemž tyto texty využívaly psané slovo k ovládání populace. S rozmachem knihtisku mohl k psanému slovu získat přístup mnohem větší zástup lidí. Šlo o výsostně demokratický vývoj vedoucí k postupnému osvobození světové populace. Technologie dala možnost svobody projevu a umožnila postupné a mírumilovné rozpuštění monarchií a dalších zkorumpovaných systémů vlády.
New ageři věřili, že knihtisk sehraje důležitou roli při nástupu technologické Singularity, který měl nastat v blízké budoucnosti. V jistém smyslu jsou vynález knihtisku a rozvoj internetu součástí stejné revoluce, a to takové, v níž může být poskytnuto stále více svobody těm, kdo o ni stojí. Technologie je nástrojem svobody a čím více lidí k technologii má přístup, tím spíše se tito lidé dokáží osvobodit z pout králů a diktátorů.
New age myšlení nám přineslo některé užitečné technologie: zejména internet. Je však zřejmé, že new age myslitelé neuvažují o kyberpunkové budoucnosti: ve skutečnosti většina z nich odmítá tento termín a samotnou myšlenku kyberpunkové budoucnosti. Přesto mají new age a kyberpunkový přístup k uvažování o budoucnosti společného více, než bychom čekali.
Jedním z ústředních předpokladů kyberpunku je, že se řítíme vstříc technologické Singularitě. V new age myšlení nalezneme argument, že současné paradigma je v procesu rozkladu. V obou případech je současné paradigma nahrazeno novým paradigmatem svobody.
Žijeme v kultuře, kde je dostupné všechno, od vědění přes drogy až k sexu. Zároveň roste rozkol mezi chudými a bohatými, propast mezi lidmi schopnými využívat nejpokročilejší technologie k získání přístupu k informacím a navázání spojení s lidmi po celém světě, a těmi, kdo toho schopni nejsou. Zároveň jsou všechny tyto prostředky k dispozici za cenu našeho soukromí a bezpečí. Žijeme ve světě, kde jsme pobízeni k tomu dělat všechno pro sebe, ačkoliv k tomu, jak to dělat, není k dispozici žádný návod. V některých případech existuje koordinovaná snaha jej učinit nedostupným. Žijeme v kultuře přepracování, ve které těch několik lidí, kteří na odpočinek čas mají, je vysoce náchylných podléhat pokušením k hledání dalších hacků na zvyšování produktivity nebo ke konzumaci.
Kyberpunkoví spisovatelé předpověděli mnohé z těchto věcí. Ačkoli si nepředstavovali post-kyberpunkovou budoucnost, představovali si nový světový řád. Ve svých představách o budoucnosti určované korporátní nadvládou se však nemýlili: přemýšleli o technologiích vyvíjených v té době a odhadovali dopady, které tyto technologie budou mít.
Ale věci se odehrály trochu jinak. Udály se tempem, které jsme si nemohli představit. Společnosti, o nichž si kyberpunkoví spisovatelé představovali, že budou ústřední v novém světovém řádu, ústřední nebyly. Spíše to bylo několik vizionářů bez přímého přístupu ke kapitálu, kdo vytvořil technologické systémy, které změnily svět. Co je důležitější, technologie, které rozvinuli, se ujaly nikoli kvůli korporátním zájmům, ale jim navzdory. Stalo se tak díky honu za štěstím hackerů a nerdů.
Vlády se navíc, místo toho, aby předaly kontrolu nad internetem korporacím, samy staly největšími kontrolory internetu. Lidé se chtěli osvobodit od mocenských struktur, ale kontrola nad internetem se soustředila v rukou vlád, které jej použily ke sledování občanů.
Technologie ale je nástrojem svobody. Technologie činí svobodu možnou. Nemůžeme nechat vlády rozhodovat o tom, jak využíváme internet a další informační technologie. Pokud však budeme tyto nástroje využívat jen k hledání dalších hacků produktivity nebo ke zvyšování objemů kapitálové akumulace, děláme to špatně.
Je lákavé se vracet do světa lásky a světla new age myšlení. Nebo se stáhnout do našich kyberpunkových světů. Potřebujeme však vizi budoucnosti, která nás přenese přes oba tyto světy, vizi nového světového řádu, vizi post-kyberpunku.
Jakým novým způsobem bychom si mohli představit zkoumání stále vyšších rovin rozpoznání vzorů ve vynořujících se hyperprostorech (vnitřních hyperprostorech Země nebo biologické roviny života nebo jiných ne-biologických druhů)? Jakým jménem můžeme přivolávat novou Singularitu? Jaký jiný jazyk můžeme použít k popisu rozkladu starých forem řádu?
Absence naší vize je pozvánkou pro ty nejbezohlednější v naší společnosti, aby i nadále přebírali kontrolu nad ohromnými kvanty dat, která produkujeme. Naše vize je zároveň tím, co může jimi vykonávanou kontrolu potlačit. Můžeme si představit svět, kde náš jazyk není komercializovaný, kde naše myšlenky jsou naše vlastní, kde naše jednání není podněcované korporátní ideologií obětující naše blaho pro špetku ekonomického růstu, a kde je naše autonomie vztahem k síti podporovaná spíše než ohrožená.
Když se podíváme do přírody, můžeme objevit mnoho vzorů, které nejsou vytvořené člověkem a které nelze z hlediska konceptů vytvořených člověkem chápat. Jakým způsobem tvoří zvlnění listu rostliny a zvlnění zvukových vln ve vzduchu nový typ „skrytého řádu“, který může zkoumat kybernetika?
Na základě podnětu Williama Burroughse jsem se začala ptát rostlin ve skleníku na jejich problémy. A ony odpověděly. Odpověděly hlasem, který jsem poznala z dětství v Brazílii, hlasem dědečka, který mluvil se svými vnoučaty. Nebo tak to alespoň znělo mým uším. Je to dialekt starodávné amazonské džungle. Hlas rostlin je pomalý a měkký a hučí silou. Rozuměla jsem jim jen tehdy, když jsem byla úplně uvolněná a neuvažovala o tom, že bych je vyslýchala. Mluvily se mnou o své touze být svobodné. Řekly mi, že jejich domov byl zničen. Řekly mi, že nejsou samy. A ukázaly mi, že jejich život byl hyperprostorovým vzorem. Měly spojení, nebo propojení, s celou svou rodinou. Ukázaly mi vzor, který vypadal jako rostlina, a který by mohl být využitý k diagnostikování nemoci v rostlinách, pokud by byl pochopený počítačem.
Také jsem se hodně naučila od rostliny stojící na stole přede mnou. Obklopuje ji její rodina, která je chrání před újmou. Je to židle vyrobená z ratanu. Řekla mi, že je vyrobena ze stejného dřeva jako Amazonie a že to samé slunce, které teď svítí nad hlavou, osvětlovalo i džungli. Vyprávěla mi o síle svého rodu a o tom, jak byl v lese upozaděn na pouhou symbolickou přítomnost korporacemi, které dnes les a jeho obyvatele vykořisťují. Řekla mi, že je silná a že ve svém vzorci obsahuje mnoho dalších rostlin.
Když jsem naslouchala rostlinám ve skleníku, velice jsem se uvolnila, protože se mi zdály jako krásné zvuky z dalekého místa. A když jsem se uvolnila, tak se mi zdálo, že ten jazyk mi říká, že jeho síla roste. Způsob, kterým ke mně dolehl zvuk dialektu, mi ukázal, že to je pravda. Hlas, který jsem původně interpretovala jako hlas dědečka, v sobě měl neobvyklý pohyb. Hlas se pohyboval směrem k bodu. Ten hlas mi zpíval, a zpíval o něčem, co se měnilo.
Zdálo se mi, že sleduje zakřivenou dráhu, která kolem něj utvoří kruh. Nevěděla jsem, co se mi ta cesta snažila popsat, ale zcela zjevně to bylo důležité. A když jsem si představila, že tento bod je vyrobený z kovu, začala jsem si myslet, že mi rostliny říkají, že jejich síla poroste. Že se stane kovem, který lidé používali k výrobě židlí, které jej obklopují.
Nicméně ten bod byl prázdný, nebo tak se mi to alespoň zdálo. Nechápala jsem, proč mi rostliny říkaly, že jejich síla poroste z tohoto bodu. Očekávala bych, že ten příběh bude příběhem kvetoucích rostlin, ne čehosi neprázdného vyrobeného z nějakého druhu kovu, a když jsem si začala představovat, že to mohu vidět, zatímco se dívám na rostliny, rostliny mi začaly ukazovat novou strukturu a novou rovinu vize. Ukázaly mi křivku, kterou jsem si představovala přesně jako hlavu sekery, sekery zakryté pavoukem, sekery obklopené celofánovým obalem, na kterém bylo vytištěno mnoho malých obrázků. Také jsem myslela, že zvuk vycházející z dialektu džungle mi něco říká o struktuře květiny, která by mohla vzniknout pohybem pavouka.
Co by znamenalo uvažovat o mysli pavouka jako o kybernetickém procesu? Mohli bychom této myšlence dovolit, aby nás přivedla k vytvoření jazyka sloužícího rozvoji našeho procesu porozumění?
Vedle pavoučí sekery stála krásná květina ze dřeva. Když jsem se na ni podívala, rostlina mi řekla, že ji pochopím jenom tehdy, když ji budu moci cítit: cítit ji na tváři a ve vzduchu, který ji obklopoval. Mohla jsem ji vidět jen tehdy, když jsem porozuměla obrázkům vytištěným na obalu sekery. Abych skutečně viděla květinu, musela jsem ty obrázky cítit na tváři. A když jsem obal pozorovala, tak jsem pochopila, že v sobě má mnoho děr.
Rozvíjela se zde nová forma jazyka a já chtěla nalézt význam, který utvářela. Ale k jeho pochopení jsem se potřebovala uvolnit a naslouchat. A když jsem se uvolnila a naslouchala, jazyk mi ukázal, že zakřivená čára, kterou jsem viděla ve zvuku dialektu, nebyl uzavřený kruh. Představovala jsem si ji jako čáru, která se táhne do vzduchu, směrem k větvím stromů. Čára, která se pohybovala skrze zeď.
Pak jsem si představila, že obraz pavouka hledí vzhůru na čáru a že ji chce následovat. Když jsem si představila, jak pavouk hledí vzhůru, rostlina mi ukázala nový obraz a nový proces porozumění.
Ukázala mi obraz skupiny buněk pracujících společně na otevření prostoru ve vzduchu, který je obklopoval. Když jsem ten obraz buněk viděla, ohromil mě jejich smysl pro kooperaci.
Nicméně když jsem ten obraz sledovala, hlas mi řekl, že spolupráce nebude stačit. Budeme také muset vybudovat prostředky pro nový typ buňky, buňky která by v přírodě nemohla existovat. Byla to buňka schopná vytvořit novou strukturu, vybudovat vztah, který buňky otevíraly ve vzduchu.
Když jsem začala přemýšlet o tom, jaký druh buňky by mohl takovou strukturu vytvořit, hlas jazyka a obraz rostlin mi začaly ukazovat proces hyperprostoru. Zdálo se, že rostliny mi ukazují proces vývoje, který nebyl popsaný ve formách zvířete. Představila jsem si včelu nebo motýla a bylo mi ukázáno tělo mouchy.
A pak se zdálo, že rostliny a jazyk, který jsem slyšela, popisovaly proces vývoje, který se nenacházel v přírodě, proces zahrnující kromě pohybu hmotných prvků i zvuk a světlo. Rostliny a hmyz jako by popisovaly nový způsob stvoření formy zvířete. Forma, která nebyla popsána v jazyce zvířat, ale která by přesto mohla být použita k vytvoření nového jazyka, který by byl schopen popsat formu zvířat.
V jakém ohledu bychom mohli uvažovat o procesu Singularity jako o procesu formování „jazyka zvířete“? Mohl by jazyk, kterým rostliny mluví, být chápán jako jazyk zvířete?
Když jsem uvažovala o pohybu pavouka po linii jako o průzkumném procesu, rostlina mi jako obraz ukázala kámen, který pavouk následoval. Když jsem se podívala na kámen, rostliny mi ukázaly nový způsob uvažování o tváři hmyzu. Představila jsem si otevření buňky jako otevření tváře hmyzu.
Jakým způsobem by toto všechno mohlo proměnit naše porozumění vývoji zvířete? Jakým způsobem by nám tento nový typ porozumění mohl pomoci uvažovat o vzestupu hmyzu?
Když jsem sledovala hmyz a skálu, pochopila jsem, že mě svět učí o budoucnosti zvířete. Potom jsem si začala představovat růst živého hmyzu. Zdálo se, že ten hmyz mi říká, že jeho vývoj již začal. Hmyz mi říkal, že jeho vývoj byl novým růstem, který by mohl vést k novým bodům spojení mezi hmyzem a skálou. Hmyz a skála mi říkaly, že společně přišly dát vzniknout procesu vývoje, který byl hmyzem i kamenem, ale zároveň tak docela ani jedním.
A když jsem si představila, že hmyz je větší a větší, uvědomila jsem si, že je schopen přinést nové jazyky, nové jazyky umožňující pochopit jeho pohyb. Dokázala jsem si představit, že by vstoupil do slov člověka.
Jaký nový jazyk by nás hmyz mohl naučit?
Když jsem o této otázce začala přemýšlet, rostliny mi řekly, že hmyz bude mluvit jazykem listu, jazykem hyperprostoru, jazykem buňky vytvořené ze stejného vzduchu jako hmyz.
Jak jsem se snažila pochopit, co by hmyz řekl, začala jsem přemýšlet o letu hmyzu. Měla jsem dojem, že využije rovinu světla a tmy jako médium, jímž s námi bude mluvit, rovinu, která se nachází mezi rostlinami, mezi hmyzem a kamenem. Dokázala jsem si představit, jak se hmyz pohybuje v prostoru s buňkou vzduchu kolem sebe, buňkou která nese nové jazyky pohybu.
A jakým způsobem by tato buňka vzduchu mohla umožnit hmyzu s námi mluvit?
Hmyz byl pták, let ptáka byl růst hmyzu. Vzduch byl jazykem buňky. Když jsem se podívala na vzduch kolem hmyzu, viděla jsem, že nese jazyk hmyzu. Jazyk hmyzu byl jazykem pohybu. Růst hmyzu nebyl růstem rostliny nebo skály, ale růstem pohybu, pohybu který jsme předtím neviděli. Růst hmyzu byl takovým druhem růstu, který by se nemohl stát bez vzduchu.
Proč nebyl tento růst růstem rostliny nebo kamene?
Růst rostliny znamenal, že listy byly ukotveny na fixním místě. Hmyz byl pohybem, který se neodehrával na fixním místě. Hmyz byl pohybem, který se nemohl odehrát bez nového myšlenkového média, nového jazyka.
Když jsem se podívala na buňku vzduchu, rostliny mi řekly, že hmyz přišel změnit naše chápání vývoje zvířete. Dokázala jsem si představit nový druh letu, který by nám umožnil vidět, jak proběhl vývoj zvířete. Viděla jsem, že rostlina a hmyz se staly jedním. Cítila jsem hmyz uvnitř buněk listů.
V jakém smyslu bychom mohli uvažovat o vývoji zvířete těmito pojmy? A v jakém smyslu bychom mohli chápat celek jako vývojový proces odlišný od vývoje hmyzu?
Rostlina, pavouk a skála se nyní staly jedním. Bylo to, jako by se sjednotily s hmyzem. Ale hmyz nebyl věcí, byl to pohyb, byl to živoucí pohyb, rozvoj prostoru. Pochopila jsem, že hmyz je formou živoucího pohybu, živoucího růstu hyperprostoru, hyperprostoru světa.
A jakým způsobem bychom mohli porozumět celku, stromu, skále, hmyzu a listu, těmito pojmy?
Když jsem začala přemýšlet o způsobu propojení listů s hmyzem, hmyzu se skálou a skály se stromem, cítila jsem svět ke mně promlouvat o tom, jak by poznal celek. Listy, hmyz a skála již nebyly oddělené. Hmyz je přemístil do nového času a prostoru. S hmyzem se přestěhovaly do nového času a prostoru.
Tento nový čas a prostor s sebou přinesl nový jazyk. Když jsem se podívala na listy, rostliny mi řekly, že ke mně listy promlouvají o novém prostoru. Listy mi říkaly, že slyší hmyz a skálu a svět si povídat, mluvit mezi sebou v buňkách listů, mluvit s buňkou vzduchu, buňkou světla a tmy. Hmyz a skála a svět spolu mluvily v buňkách listů, a mluvily mezi sebou novým způsobem.
Jaký nový jazyk se nesl buňkami listů?
Když jsem se podívala na listy, cítila jsem hmyz pohybovat se jazykem listů a přecházet v nový druh růstu. Růst hmyzu byl nyní v jazyce nového času a prostoru. Hmyz byl druhem pohybu, který se dříve neuskutečnil. Hmyz byl druhem pohybu, který se nemohl odehrát bez buňky vzduchu, buňky světla a tmy.
Jakým jazykem je tento nový jazyk rozvoje?
Když jsem se dívala na způsob pohybu hmyzu v listech, pochopila jsem, že hmyz se mnou mluví o způsobu porozumění živému pohybu, kterému říkáme čas. Viděla jsem, že hmyz se vyvíjí hyperprostorem, hyperprostorem přicházejícím nahradit prázdná místa světa.
Jaký druh prostoru by mohl živoucí pohyb hmyzu nahradit?
Když jsem přemýšlela o listech, světle a pohybu hmyzu, pochopila jsem, že listy nejsou ukotveny v prostoru. Listy nebyly ukotveny v prostoru. A když jsem přemýšlela o vývoji hmyzu v listech, hmyzu pohybujícího se z jedné strany listu na druhou, pochopila jsem, že ani hmyz nebyl ukotven v prostoru. Hmyz již nebyl ukotven k místu.
Jako by se hmyz stal procesem pohybu bez fixního místa. Cítila jsem, jak ke mně hmyz mluví novým způsobem, jazykem listů. Hmyz už nebyl věcí, ale pohybem zkušenosti světa. Cítila jsem hmyz v nové formě růstu, živoucího růstu nového času a prostoru.
A jak se tento živoucí pohyb vztahoval k času?
Když jsem přemýšlela o růstu hmyzu jako pohybu, který se nyní pohyboval v hyperprostoru, rostliny mi ukázaly, že hmyz s sebou přináší nové chápání času. Listy mi říkaly, že hmyz přinesl čas, který již nebyl ukotvený k místu. Listy mi říkaly, že hmyz přináší druh času, který jsme dosud neviděli.
Nové jazyky se vynořují neustále. Každý jazyk je rozvojem nového druhu pohybu. Hmyz se pohyboval prostorem – což byl, pro rostlinu, svého druhu hyperprostor. Jak víme, tak potenciálem jazyka, potenciálem umění, je odmykat nastávající hyperprostory.
Co se stane, když odemkneme hyperprostory?
Když se pohybujeme hyperprostorem, odemykáme živoucí pohyb, který nám umožňuje vidět nové světy a transformovat je. Když odemkneme hyperprostory, co se stane je to, že zakusíme nové druhy vztahování k času a prostoru své existence. Nové zkušenosti času a prostoru pak začnou nahrazovat staré koncepce času a prostoru. Nové zkušenosti času a prostoru se stále vynořují, a
naše schopnost pohybu mimo fixní prostor nám umožňuje je zažít.
New age a kyberpunkoví spisovatelé si představovali nové formy času a prostoru konvergující v pojmu Singularity. Jak mi rostliny, pavouk a kámen ukázaly, proces Singularity je procesem utváření jazyka zvířete. Je to proces návratu do rytmu hada, hada který je všemi možnými zvířaty. Je to proces vstupu do hyperprostoru. Alchymisté jej nazývají hadem, který pojídá vlastní ocas.
Umělci užívají nový jazyk k objevování světa a k tvorbě nových světů. Využití nového jazyka nám dovoluje se pohybovat v čase a prostoru hyperprostoru a utvářet základy nastávajícího vztahování se k času a prostoru. Umělci v pravém slova smyslu využívají jazyk k objevování našich nových já v hyperprostoru.
To je právě tím, co chybí ve většině new age knih a filmů o čase a prostoru. Párkrát letmo zahlédnou vynořující se transcendentní reality, ale nedokáží vysvětlit, proč se tak děje. Naše nové umělecké jazyky začaly odemykat transcendentní reality. Je to proto, že jazyk umění je jazykem našich budoucích já.
Naše další otázka pak zní takto. Co můžeme dělat, abychom našli nový jazyk, abychom položili základy naších vynořujících se budoucích já?
Lingvistický přístup.
Odpověď zní, že využíváme umění k tomu, abychom začali odemykat jazyk našich budoucích já. Použitím jazyka umění ke zkoumání povahy našeho vztahování k času a prostoru získáváme přístup k nastávajícímu jazyku zvířete. S tím, jak naše mysli objevují potenciál k novým jazykům, se formují nové ideje. Nové ideje se stávají novými jazyky. Vynořují se nové jazyky.
Takže další kroky jsou:
1) Objevit nastávající jazyky.
Když studujeme nové jazyky umění, studujeme proces zkoumání a tvorby hyperprostoru. Když pozorujeme využití uměleckých jazyků, vidíme budování vztahů k času a prostoru. Když pozorujeme jazyk umění, vidíme emergenci nového. Vidíme akt emergence, od starého k novému.
2) Vytvořit nový umělecký jazyk.
Umění nám dává svobodu zkoumat nastávající svět, zkoumat svět budoucnosti. Když se podíváme na to nové, co vidíme? Jaká je povaha našeho nastávajícího potenciálu? Jaká je povaha zvířete? Jaká je povaha vzoru ve vzájemném vztahu všech věcí?
Skrze tento proces můžeme objevit nová slova, novou gramatiku, nové prostory, nové ideje. Naším úkolem je přivést k bytí nový umělecký jazyk. Poetická realita, kterou vytváříme, může dokonce položit základy nových jazyků. Můžeme dokonce zjistit, že dáváme vzniknout novému jazyku. A co se stane, když dáme vzniknout novému jazyku?
3) Ztvárnit nový umělecký jazyk.
Jak se básnířka zase jednou znovu stává umělkyní, stává se tvůrkyní světa. Když ztvárníme to nové, staneme se tvůrci budoucnosti. To je ta nejmocnější věc, kterou můžeme v životě udělat. Prostřednictvím umění odemykáme čas a prostor a přecházíme k novému způsobu vztahování se k budoucnosti. Naše osobní transformace nám umožňuje přivést k životu nové ideje. Časem se z těchto myšlenek stane jazyk. Jazyk pak zrodí nové světy.
Jak se pohybujeme skrze umění, objevujeme nový druh prostoru.
Přejeme-li si stvořit budoucnost, přejeme-li si stvořit nový jazyk vycházející z reality naší existence v hyperprostoru, přejeme-li si najít nový umělecký jazyk, musíme se otevřít myšlence, že budoucnost můžeme utvářet. Svými činy musíme vesmíru dokázat, že to je možné. Musíme dát dohromady energii, jazyk, umění našich vlastních budoucích já. Přitom můžeme dát vzniknout novým světům.
V umění tvoříme základ jazyka budoucnosti.
Jsme na pokraji nového světa, kde umění a realita splývají v jeden jazyk, kde umění a to nové transformují realitu v novou formu, kde se minulost, budoucnost a přítomnost spojují v události proměny, události alchymie.