pod zeminou vřídlo
potom snad už konečně prosvitne konstrukce, podíváme se na své ruce a uvidíme kosti, nezávislé na sobě a všechno ostatní bude mnohem dál nebo mnohem blíž, jak si zrovna budeme přát vidět. a kůže stejně tak, bude pružná a její rozpínavosti mnohem snáz nastavitelná.
nepřeklížené, pouze odpojené ze své standardní roviny nezávisle od svých vzorů a působících sil, pouze odkloněné o pár desítek stupňů od svých genů. mnozí si z nechtěného udělali kuličku a tak dokončili proces vytěsnění. a ten, kdo už pomalu zapomněl dýchat zhluboka, našel si zálibu v potápění. po cestě jsme zachytli různé signály ze stanic cizokrajných rádií, jenom jsme zrovna nebyli patřičně naladěni, abychom těm vlnám porozuměli, natož na zvuky navázali jakoukoliv diskuzí. nezazněl ani sebetišší automatický zpěv poslechu, žádné broukání. každý byl ponořen tak nějak do své frekvence, přemýšlel o dalším zastavení a rozhlížel se po krajině, která se zdála býti neutěšitelnou plochou vlastní vizualizace.
vše si váhavě usedlo na pevný bod, ale nejspíš ne zrovna na ten správný. došlo spíše k automatickému úsedu, kdy vše dopadlo tam, kde bylo zrovna volno. zároveň ale pravděpodobnost, že něco z toho, co usedlo, usedlo správně, byla celkem velká. ještě pár posledních korpusů vlálo vzduchem, než ustal sebemenší pohyb. z malých kanálků na stropě začala kapat filtrovaná průzračná voda po velkých krůpějích, okolí změnilo svou strukturu, po uvolnění ze zastavení se jakoby vše změklo a stalo se pružným, růžovějším a syrovějším. postupně všechny části našly svoji polohu někde mezi levitací a odevzdáním se gravitační síle. dokonce se na povrchu místy tvořily malé otvory, připomínající síťky.
po několika hodinách se segmenty začaly rozhýbávat do spletitých vírů, až to vypadalo, že se smotají v jeden. došlo nám, že se nejedná pouze o ty naše původní, ale že jich je spousta, které jsme někde omylem pobrali a už zapomněli, že jsme je začali brát za své. pevně jsme věřili tomu, že mají v pohybu svůj řád. zdálo se nám, že utlumeně slyšíme okolí a přáli jsme si neslyšet ho. procesy změn probíhají jinak tiše a dosud jsme si je takto nepřipustili. po několika minutách vše ustalo na svém místě a uviděli jsme, že nelze opustit pozůstatky náhod, jen je rozpustit.
návaznosti lehce váhavého skloubení do sebe zapadly s nepříliš plynulým klapnutím. odbouraly to, co nepatří do vzájemného bezvětří. a z velkých se stává malé, sounáležitost zdrcává rozpínavé návyky a obavy. z dálky není nic vidět, jen když přiložíme oko ke skulině, uvidíme srosty slabounkých, nestálých vláken. pod zeminou vřídlo, rozhýbává usedlé do nových forem skrze chodidla.
(2020)