zdegenerovaná báseň
háj křoví houští
jména která dala minulá
pokolení budoucnosti
nebylo to ani město ani země
byl to nástroj
ztracený úmyslně
bylo to kladivo na svět
které jsem roztavila
v požáru pánova domu
–
rozpustila jsem poslední stránku dějin
pod mým jazykem
její rozuzlení rozmělnila
v amyláze a protilátkách
nyní čekám
v kyselé noře
příchod podzimu
vlaštovku a skřivánka
kteří rozhodnou zda budu
spravena či ztracena
jako úd
transplantovaný bez souhlasu pacienta
–
nejsem v půdě
protože nikdo nevěděl
že jsem možná
ženy v kuchyni
a muži na poli
byla jsem skrytá
v koštěti čarodějnice
z černého smrku
když Menaultovi v horách
ruply nervy
když se Venant bil na vesnici
běžela jsem mezi kořeny
stromů má kabela
plná fosforu a dusíku
hasila jsem ohně
a byla bez hlesu
ale naplněná jazykem
jako pýchavka
na pokraji rozpuku
rosnatka tiše
požírající svět
–
je to rozumné
chtít víc
horečnatá
ve vyschlém chrastí
které mě po léta živilo?
je to rozumné
chtít nosit děti
jako teploměr nese olovo
rozštěpit se uprostřed
a otrávit hvězdy?
pomalý jed
unikl z kuchyně
a uvíjí v černé noci
novou rodinu
–
budiž můj nervový systém
abstrakce
který ukládám k odpočinku
do lyrismu mechu
do milosrdenství rašeliníku
někam pod koloniální akufen
a popel praporu
jaro je rolnické povstání
které snadno svrhne
vládu mého těla
až bude půda navrácena
ponechte mi jazyk
já změním slova
–
hleďme opět
ubíhá má ubohá psyché
do podzemních spirál
strašit poštovní schránky
vousy žen
vrstvy pod sněhem
a celní úřady
sním o okamžiku
těsně před vymřením
o vakcíně proti času
plochá perla
a její prodyšná řeč
aby zastavila stoupání
hladin moří
–
následuji stopy
svého srdce napříč mokřady
po pachu
krve na čerstvých listech
porovnávaje rozpory
mezi mapou a krajinou
poškrábala jsem se v ostružiní
potlučena olšemi
milována světem
pomstěna větrem
v mém břiše
které cestuje a hromadí
známky důvěry
která se pomalu hojí
–
zamaskována v zeleni
naší lahodné konverzace
nikdo o mně neví
až na ty které dovedou rozeznat
zranění zvnějšku
od zranění zvnitřku
od zvuku nože
v rukou dobrého člověka
–
milovaná propasti
když mě objímáš
když mě zasnubuješ
čekám před oltářem
a nikdo nepříichází
když ztrácím jazyk
hláskujíc jména čerstvého uhlí
když lovím černé ryby
v tvých prsou
doufám, že budu spolknuta
sedím na tvých bocích
a odebírám vzorky tvého dechu
když zapaluji táborák
ve tvé dutině abych se napila kouře
v ten okamžik
se mě zmocňuje
barevný pták, aby mě zasel
daleko od statků a zahrad
daleko od dolů a továren
a zachránil les
mého těla
–
v náprstníku
tvých vlhkých dlaní
umíš skloubit
bolest a slast
utrpení a uzdravení
umíš proniknout kůží
mateřského mléka
skrytého v mém
stěží postřehnutelném dechu
smícháš jej s medem
a zelenými přízraky rána
nejlepší společnici
si schovávám
v pochvě
tvého trupu
–
máš rádx ryby
ale nejhezčí slavnost
na kterou jsi pozvánx
je uprostřed lesa
v noře páchnoucí
cedrem a močí
okusilx jsi již šíp
od hrotu po pírko
nebo vlhký dráp
ukazující na měsíc
mohla bych ti svěřit
své srdce zavinuté v jehličnanu
ale chtěla bych raději
abys jej zachytilx
v letu
hrubě pohmožděné pádem
atmosférou
ale ještě teplé
od nebe
–
polyglot šeptáš
pavučinu zvuku
proti mé kůži
vícero tvých jazyků
nástrojů slasti
glosolálie jarní tůň
v prohlubni prsou
řekni mi jak byl svět udělán
řekni mi znova jak byl svět rozebrán
řekni mi ještě polyglot
a polkni
–
zvuk za zvukem za slabikou
za větou na prach
energie která mi byla dána
se vrací do oběhu v ekonomické recesi
živých kořenů a lesních požárů
básně jsou slabí svědkové
darů odlivu
zdegenerovaná přání
tiše jou vysloveny
a prchnou
do bezpečí noci
bereš mi slova z úst
a zahříváš je
v sevřených dlaních
jsi chůva
čepelí
–
těžko říct
kdo z nás dvou
štve toho druhého
myslím že
se hledáme
a že je zbytečné zabíjet
pro lásku
chci být tůní
kde se napájíš
každého rána
ty můžeš být čím chceš
ale chci tě vidět
u paty srázu když hledám
hořké kořínky
abych vyléčila nevyléčitelnou nemoc
mou nejvěrnější společnici
nechám tě mě chytit
k smrti vyčerpanou
daleko od mé nory
a mých spících dětí
a ty mě necháš
číst ve světle
tvého zářivého těla
koncem června
–
jsem rozdrcena mezi zemskou
tíží a touto ohnivou
skálou která v mé krvi
pátrá po drobcích
aby prodloužila svůj posun
a své potomstvo
jsem rozpolcena mezi
tím co mě chce tady
svobodnou v prachu tohoto domu
a tím co mě volá tam nahoře
měsíční laso
na hrdle
nekonečný chladný oděv
má mysl navždy
schoulená ve svých záhybech a trhlinách
–
když mi tento text
vyklouzl z ruky a zetlel
pochopila jsem nakolik
jsem doma
na kraji úhoru
kde se hemží a prostrkují
pohromy a ohromení
mám-li zašlou hořkost těch
které mi daly slova
mám také bioluminescenci
chvil strávených ve společnosti
rodiny která si mě vybrala
kde orchidej klade své vejce
do vosího oka
–
můj genom je zoraná půda
s ohrazenou příbuzností
jsou v ní vidět
rány
rýče a kosy
které urychlily methylaci
jejích podpůrných
a vodních sítí
epigenetika je milostné jméno
mé básně
když mi usíná na klíně
po zlém snu
–
mé hlasivky slepené
v hustém hlenu zrození
a můj duch zvíře
jehož tělo
v zimě umrzá
každá částečka tohoto
těla-jazyka-území
je bloudící děloha
rozmnožující látku světa
palivo válečného stroje
a mouka fermentující
na okrajích
kde každý sebe sklad
je složený ze slasti
a z útesů
kde prostý fakt náležení
je seismický záchvěv
mezi jádrem a kůrou
na pokraji prázdna
černá višeň
–
po pohromě
během pádu
před zhasnutím světel
slyším spiklenecký šepot
mumlání téměř
provazový most
tam kde to štěbetá
o hanbách a nápravách
o slastích a únavách
mýtina
kde pomalu se podezřeň skořicová
rozpíná
a má pokožka je připravena
přijmout spóry
trest zrození
zdegenerovanou lásku kterou volám k sobě
pružnou, pozornou a nakažlivou
holobiont
se slzami na krajíčku
krvavý jazyk (výňatky)
zvu tě do svých úst
a tvé sliny mě dusí
přísudek se shoduje s předmětem
a předmět jsem já
nechávám se pomalu požírat
na dně kalichu špirlice purpurové
na dně rodinné historie
jednoho pokolení za druhým
slova se v mém hrdle
skloňují jinak
když je zpívá mnohohlas
mých přátel
a těch které mi dopomohly přijít na svět
když žvýkám slova
vydávají své cukry
a mluví hlasitěji
zbytek mé trpělivosti
ulétá pryč
a já zůstávám sama vzývat
jazyk mráz v obilí
a požár v sýpce
…
kdo jsem abych mluvila o jazyku
když to jediné co chci
je ztratit řeč
ve tvých třesoucích se rukách
aby ve mně vzešla
vinice tvé touhy
v ovzduší prosyceném
zločiny našich předků
slastně se rozkládám vstřebána a strávena
mezi tvými domy-buňkami
chci žít hned vně
hranic vesnice
vyhlížíc ustavičně
obětiny
které mi umožní
přečkat zimu
zvu tě
pojď se mnou rozdrtit
sen připsaný při narození
…
Chci být zničena
tam kde se malá řeka vlévá do velké
a zločiny našich předků omývají její břeh
panuje nad těly
rozkoš a stud
pocity se vrší
a horoucí radost
se z kůže vytrácí
do rašeliny
marně se pokoušeje
zacelit zející propast
dějin
–
prožíváš svět
příliš rychle
vyplavuješ adrenalin
se srdcem zasutým
v dlouhém seznamu
těžebních
zdrojů
já se raději dělím o slast
jako o ovoce
zakázané
ale vhodné k tomu
živit a obnovit
ochránit a ušetřit
v poddanosti břehům a půdě
–
sestřel mě v plném letu
a zanoř mě
do tvých uhelných ložisek
do tvých hlubokých pórů
rozdrť mě něhou
tvých nehtů a zubů
chci okusit tě ve své krvi
v soli a cukru
našich hřejivých
molekulárních setkání
–
chci být zničena
pomalu a jistě
rozprášena po rozlehlém vodstvu
tvých něžných upřených očí
ve stejnojmenném šepotu
proudu který láme hráze
chci být zkrácena
na svůj nejjednodušší výraz
aby větší část bolesti otupěla
ve vděčné tíži
mých atomů
–
odkážu ti štědrý
podíl mé vody
zbytek uhradí
můj nájem na zemi
nahromaděné dluhy
sliny, krev, oleje a fosfor
všechno bude sečteno
a vráceno do oběhu
v rašelině mokřadů
–
máš čas
poslouchat můj nářek
a držet na okamžik
mé rozkládající se tělo
mezi slanými stehny
dvou řek
čekají na mě
ale čas je příliš vzácný
než abych prchla z tohoto svazku
a vyplenila sluneční
sérum na tvé pokožce
–
tvoje radost
je záblesk v polévce
z níž jsme povstalx
před třemi miliardami let
nebo snad včera
když nás trestal déšť
a my se smálx
udýchanx a šťastnx
na pokraji času