Poezie není veřejná politika. Poezie není ani veřejná, ani politická. Moc poezie tkví v její bezmocnosti, moci představit si nepředstavitelné. Neschopnost poezie cokoli změnit je její schopností, jejím neduhem je její břitkost. Převrácená logika poezie představuje její logiku, její nehybnost je jejím pohybem, její chudoba jejím bohatstvím. U poezie lze uskutečnit pouze její neuskutečnitelnost, jež je plně uskutečnitelná, zbavíme-li ji pragmatiky. Její nejnižší laťkou – nulovou laťkou je její demokracie. Poezie jako komodita nemá žádnou cenu, je pro všechny zdarma. Dnes rozdáváme kamení. Každý si vezměte, kolik chcete. Poezii prospívá spekulace, tvrzení představuje její naplnění. V tomto smyslu je poezie plně konceptuální; něco si myslím, tedy to existuje. Bez dovolování se. Nikoho se neptejte. Strážců netřeba, protože není co střežit, vše je k rozebrání. Poezie je tudíž zcela romantická; sním o něčem, tedy to existuje. Snění je tudíž demokratické. Všichni sní a všichni sní bezplatně. Na snění tudíž není nic elitářského. Mé sny nejsou o nic lepší než ty vaše. Mé sny nejsou o nic cennější než ty vaše. Mé sny nejsou o nic kauzálnější než ty vaše. Mé sny jsou docela tak neuskutečnitelné jako ty vaše. Jsou to koneckonců sny; pro mě i pro vás znamenají hodně, ale pro ostatní jen velmi málo. No a? Vzdali byste se jich?
‘Patafyzika je základem poezie. Věda, která zkoumá imaginární řešení imaginárních problémů, je definitivní. Vaše problémy jsou imaginární, vaše řešení stejně tak. Vzdejte to. Nechte to plavat. Nelogické se tak stane logickým. Nelogika jako odpor. Rozpouštějte binarity, žijte v šedé zóně. Touto inverzí se nefunkčnost stává funkční, radikální, měnitelnou. Jenže ‘patafyzika není dobrý způsob, jak praktikovat sociální spravedlnost. Skutečný svět si žádá skutečná řešení skutečných problémů. To není úkolem poezie. Úkolem poezie je míchat systémy s iracionálitou, nelogikou a abstrakcí. V tom je nejlepší. Vyjděte do ulic, volejte z plných plic po změně. Má to smysl. Ale nenakládejte takové břímě poezii, protože ta je inženýrsky chráněna proti kopírování a nastavena k sebedestrukci. Bomby vybuchnou, ale nikdo nebude zraněn.
Lidé si pletou poezii s politikou kvůli špatně fungující kontrole pravopisu. Etikou poezie je neetika: tvárná, měkká, hravá a spekulativní. Jinak: pojďme si představit svět bez etiky. Pojďme vykrádat prázdné banky pro čirou radost z loupeže. Loupež bez následků. Soucitná anarchie. Máme vodní pistole. Ruce vzhůru! Tohle je přepadení! Zapalujeme jeffersonovské svíčky. Ať na vás přeskočí kousek mého plamene. Básníci jsou spekulanty prázdných trhů, vyměňují si peníze z Monopolů. Plést si bohatství ve hře Monopoly se skutečným bohatstvím je jako plést si poezii s veřejnou politikou. Všichni jsme bohatí. Banky máme plné úroků z Monopolů.
Apropriace má tři definice: přisvojování peněz, přisvojování estetiky, a prachsprostou krádež. Výběr z prázdného bankovního účtu je symbolickým aktem. Během natáčení tohoto filmu netrpěla žádná zvířata. Zkuste si neplést své básnické metafory s realitou. Říznout do textu není žádné násilí, drahoušku je to jen funkce, stisk klávesy, trocha programování. Říznout do textu je něco úplně jiného než říznout do masa. Jestli mi nevěříte, osekejte něco málo textu, a pak vezměte ostrou břitvu a vyzkoušejte ji na své ruce. Zjistíte, že nemají nic společného. Básnická imaginace, jak se ji běžně učíme, je chybná a plete si tak zřejmé odlišnosti, že by si je nespletlo ani malé dítě. Proto se vymezuji proti básnické imaginaci.
V poezii se nic neděje, což ji činí perverzní a výbušnou. Na světě je mnoho věcí špatně; poezie mezi ně nepatří. Na světě je mnoho věcí, za něž stojí za bojovat; poezie mezi ně nepatří. Je mnoho bitev, kde je skutečně možné něco vyhrát; poezie mezi ně nepatří. Naštěstí. Vzdejte se účasti. Vést válku o poezii je opravdový boj s větrnými mlýny. Dokonce, i když vnímáte poezii jako symbolické bojiště zprzněné pochybnými institucionálními systémy, vždy se dobře dívejte, co je v sázce. Zjistíte, že sklenice je vrchovatě prázdná, – tak tomu bylo vždy a vždy tomu tak bude.
S heroinem se toho také mnoho neděje. Heroin dělá z lidí názorné ukázky ve smyslu provokace, kterou údajně pronesl Man Ray: „vezměte užitečnou věc a udělejte z ní zbytečnou.“ Jenže když odložíte objektiv, zjistíte, že heroin je ve skutečnosti poměrně produktivní. Je to výnosný byznys, propojený s organizovaným zločinem a kartely. Heroin vlastně působí hlavně tím, že se hladce začleňuje do kapitalismu a globalizmu. Zatímco poezie tento problém vůbec neřeší. Není ani kapitalistická, ani globální. A přesto ničí životy neustálým tlakem, kterým ironicky vtahuje básníky do ekosystému kapitalismu a globalizmu, když propadají závislosti na narkotikách či alkoholu a bezděčně prolínají užitečné se zbytečným. Poezie tímto navádí ke kriminalitě a vydělává ranec. Bohužel však ne básníkům.
Svět hltá kopie čehokoli kromě poezie. Mám nesmírně neotřelý nápad na básnickou sbírku, který dám na internet, abych nalákal čtenáře. Nejenže nepřichází čtenáři, ale ani čínští pašeráci se neobtěžují. Poezii nechce nikdo. Nejde rozdávat. Charles Bernstein se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že báseň vytištěná na papíře znehodnocuje daný papír. Prázdný list papíru je tak cennější než papír potištěný; nepopsaný list papíru lze použít k sepsání milostného dopisu nebo faktury či jídelního lístku to všechno jsou užitečné a potřebné věci. Poezie je zbytečná a nedůležitá. Zatímco se zbytek světa obává toho, že mu někdo ukradne nápady, básníci žádné takové strachy nemají.
Vynálezci si občas dají tu práci, že vytvoří něco řemeslného, co nelze okopírovat. Svět se posouvá vpřed tím, že se vrací zpátky. Jenže ať už se poezie hýbe jakýmkoli směrem, zůstává zaseklá na stejném místě. Rychlého světa globalizovaného hyperkapitalismu se poezie jednoduše nesmí účastnit. Už od Homéra básníci neustále vyrábí mramorové obaly na iPhone… Jsme k ničemu. A je to naše výsada.
Možná si řeknete, že jsem naivní. Naivita je příznakem nevinnosti. Odváží-li se člověk být naivním, může se stát znova nevinným. Kdysi-nevinní či nově-nevinní se z tohoto stavu mohou vyhrabat jednoduše tím, že si to sami povolí. Znovu dobýt ráj není jednoduché. Pouhé pomyšlení na něco takového je znepokojující. Je k tomu zapotřebí vzdát se celoživotně nabytého vědění i kdyby to bylo chybné vědění což je pro mnohé totéž co zřeknout se sám sebe, smazat, odstranit se a dobrovolně zkrachovat. Přesně to udělal Buckminster Fuller. Nejdříve budoval standardní kariéru komerčního vynálezce a selhal. Na pokraji sebevraždy si náhle uvědomil, že (slovy Firesign Theatre) vše, co člověk ví, je špatně. Jakmile se odvážil k naivitě a odmítl vše na světě, co nemohl sám empiricky ověřit, stal se vynálezcem. Vrátil se na startovní čáru a neměl jinou možnost, než začít vynalézat od píky.
Jasper Johns v roce 1964 napsal: „Vezmi předmět. Udělej mu něco. Udělej mu něco jiného.“ Není uvedeno, co přesně bychom s ním měli dělat. Namísto toho je pouhý akt dělání sám o sobě dostatečně transformativní. To, co se stane předmětu, je možná irelevantní v porovnání s tím, co se stane nám, když jej transformujeme. Je to jednoduchý recept, dekret, jímž nás Johns vyzývá k činnosti bez očekávání výsledků, běh na místě, šlapání vody, aktivní nehybnost. Další varianta Johnse: „Vezmi něco užitečného a udělej z toho něco zbytečného.“ Zbytečnost je doménou umění. Man Ray toto perfektně ukázal na svém ready-made z roku 1958 s názvem Dárek („Gift“), což je ta slavná žehlička se čtrnácti špendlíky připevněnými zespodu, stejně jako Méret Oppenheim a její čajový šálek z kožešiny. Obě plastiky jsou zbytečnými předměty, které se bezděčně staly užitečnými jakožto legendární ukázky zbytečnosti.
W. H. Auden řekl: „V poezii se nic neděje,“ a toto nic stojí v srdci jejího mocného odporu. Myšlenka, že se nic neděje, je ve světě trvajícím na výsledcích perverzní. Na druhou stranu je však akt umění perverzní ze stejných důvodů. To, že zvrátíme jazyk a užijeme jej způsoby, které se vymykají normě, které neodpovídají běžným standardům, je také perverzní. Selský rozum by nás před takovýmto vyšinutím ochránil: Není už tak dost těžké porozumět jeden druhému ve stávajícím jazyce? Nač to zhoršovat? Básnířka často mluví jazykem jednoho, a kvůli tomuto omezenému dopadu jazyka je jeho publikum buď nepočetné, anebo básnířka mluví pouze sama k sobě. Právě z těchto důvodů je poezie tolik osočovaná a zároveň přehlížená. Jelikož se odmítá účastnit směny a obchodu, je vnímaná jako „neproduktivní“ v každém možném smyslu slova. (To nejhorší, co může rodič slyšet od svého dítěte je, že se rozhodlo stát básníkem.)
Básníkova samota je ztělesněním perverze: onanistická, uzavřená a neplodná. Velice se podobá jistým druhům sexuální perverze svou jedinečností, izolací a relativní neúčinností. Exhibicionismus nebo nahé pobíhání na veřejnosti jsou jako poezie – dočasné jevy, které si napůl přejí provokovat, ale zase se příliš stydí a bojí spáchat větší zločin než přestupek. Básníkova anti-hrdinnost leží mezi studem a touhou. Čtu báseň, krátce zdvihnu sukni, abych ukázal své genitálie. Postupuji báseň, na okamžik odhaluji prsa vytáhnutím trička a/nebo podprsenky nahoru a dolů. Píšu báseň, rychle odhaluji holou zadnici tím, že stáhnu kalhoty a spodky. Tweetuju báseň, probíhám nahý veřejným prostranstvím. Dívejte se na mě. Prosím, nedívejte se na mě. Efekt jak básnické, tak lehce sexuální akce je afektivní, dvojsečné ostří, které mě poraní více než tebe. Kdyby poezie mohla něco změnit, už by ji dávno zakázali. Namísto toho je poezie sérií neurčitých odmítnutí, které se navzájem ruší: Já bych prosím raději ne. Ale já bych raději ano. Aktivní zdržení se. Podstatná prázdná místa. Výbušná rozporuplnost. Hyperaktivní nehybnost. Poezie i perverze vyjadřují drobný nesouhlas, který se nikdy nepozvedne na úroveň aktivního odporu.
Buďte realisté, chtějte nemožné. Skepse je nepřítelem pohybu. Vše, co se kdy uskutečnilo, vzniklo z dynamiky, která zase vzniká ze spontánnosti. Zapomeňte na všechno, co vás učili. Začněte tím, že se zasníte. To se týká všech. Když si lidé všimnou, že se nudí, přestanou se nudit. Náhodu je třeba systematicky zkoumat. Zapomeňte na všechno, co vás učili. Začněte tím, že se zasníte. Na otázky odpovídejte otázkami. Zákaz zakazování. Imaginární řešení imaginárních problémů. Řešení neexistuje, jelikož neexistuje problém.