Tomasz Bąk: Pointless button

Tomasz Bąk: Pointless button

Tomasz Bąk: Pointless button🎲🎲🎲🎲🎲🎲🎲🎲„Mám Bąkovu poezii rád, protože je plná současnosti, politiky, technologií i médií, a přesto natéká představivostí, není ani trochu strnulá, a to vůbec není běžné. V jeho textech se nepohybujeme jako v kulisách současnosti, v zátiších dvacátých let dvacátého prvního století, buzzwordy a odznaky, ale pozorujeme, jak v nich autor přemýšlí, jak se jimi tím světem hýbe. Jeho synekdochy přirozeně oscilují mezi jednotlivcem a byrokratickými aparáty a třídními celky, mezi intimním a objektivizovaným, zatímco „Polsko má svatbu s nákladním letadlem“ a naše tváře „ozařují kontrolky check enginu“. Jak se vztahovat ke světu, v němž si nejsem jistý zda „večírek, který začal během mé nepřítomnosti, bude pokračovat i po mém odchodu?“ Jak žít ve světě, kde „superrychlý model superrychlého vozidla ze superrychlého animáku“ jsou předměty, které patří do ekonomiky poezie všedního dne?“ píše k výběru Luboš Svoboda. Tomasz Bąk (1991) – schizofrenický kolektiv, autor tří básnických knih. Laureát Vratislavské básnické ceny Silesius v kategorii debut za sbírku Kanada (2011), za knihu [beep] generation (2016) nominovaný na Básnickou cenu Wisławy Szymborské. Za sbírku Utylizacja. Pęta miast obdržel nominace na Vratislavskou básnickou cenu Silesius v kategorii kniha roku a Literární cenu Gdynia. Kniha byla také oceněna Poznaňskou literární cenou – stipendiem Stanisława Barańczaka. Žije v Tomaszowě Mazowieckém.

Zveřejnil(a) Psí víno dne Čtvrtek 13. srpna 2020

 

 

Metafora je užitečná, když se na ní dá jezdit na nákup

 

Pohybujeme se v oblasti paměti od té doby, od té doby, co všechno patří paměti

– už jsem zapomněl, jaké to je, říznout se při holení,

takže jsem se nechal říznout dvakrát. Ale bývalo hůř: 

např. ve čtvrtek, když už se po krizové noci ve firmě připozdívalo,

když jsem jako v mrákotách zapomněl, že sloužím k tomu,

abych vás chránil, za co Růženka zaplatila krvavou skvrnou na svém čumáčku.

Od té doby tam má bílou jizvičku, abych si ji pamatoval navždy,

a každá igelitka a špatně přivázaný banner narůstají a vyvolávají hrůzu,

která chytá za tvář jako vzduch, a strach se rázem usazuje jako jinovatka. 

 

Když říkám, že hospodářství je jako jízdní kolo, nechce se mi

to vysvětlovat, radši nasednu a jedu k řece. 

Všichni jsme jízdními koly, je v tom určitá útěcha. 

 

 

 

 

Podle jediné notičky

 

Takový šťastný den. 

Probudil mě služební, pracoval jsem z domu.

Nebylo takové prémie, kterou bych nezískal,

z dokončení transakce mi bobtnala varlata.

Po obědě jsem nasedl do auta a odjel k Pilici

a vedení vysokého napětí na druhém břehu

připomínala špatně nataženou prádelní šňůru. 

Za oknem auta jsem viděl bývalého ředitele,

proto jsme se na sebe usmáli, každý z toho lepšího profilu. 

Růženka puštěná z vodítka se pustila za kačerem v houští. 

Očekával jsem černou labuť, ale viděl jsem dvě bílé,

svět se uzavřel v grafu a vyrazil proti proudu řeky.

 

 

 

*Pozn. překl.: vycházíme z překladu básně Czesława Miłosze Dar (přel. Iveta Mikešová)

 

 

 

 

 

Best of seven

 

Velmi nečekané vítězství hostů

dávno nevídané temnoty, jako by někdo vzal rok,

který se zrovna přibližoval k mé oblíbené části

a znenadání jej posunul o vektor. Tady, sem. 

Monarchisté se vyjádřili, aniž se jich někdo ptal:

vždyť nakonec vítězí ideje,

ne tolik ty ušlechtilé a nablýskané

jako ty, co jsou nejlépe připravené na nečekané,

s dlouhým procesím bílých límečků uprostřed

masového sdělení – ale co my, průměrňáci? 

Řekl bych, že čepice na hlavu a nohy na ramena,

ale ne teď, protentokrát zůstává sledování konfrontace

přírody s civilizací na černém laku auta,

sem tam odřeném, všude počmáraném,

ale nebyl bych sám sebou, kdybych některého dne

nepopadl vektor za šipku a neobrátil jej natrvalo,

pak se pohodlně posadíš, já pustím spojku a vyrazíme,

a naše láska bude zmrtvýchvstání,

andělský průvod zmáčkne klakson. 

 

Vždyť nakonec vítězí ideje. 

 

 

 

 

Časy se mění a vy jste neustále vytržený z kontextu

 

Plamen na fotografii se ukázal jako náš 

nejmenší problém. S dovolením se k tomuto tématu vrátím,

až se ukáže, že znovu musím popírat, že se oheň

rozšiřuje, a není čas na úvahy nad

rozmary robota zobrazujícího kód captcha.

 

Koncem února jsem dostal hezky vypravený kalendář

s velkým, prázdným polem. Pole zůstane prázdné,

převalí se přes něj oblak prachu, jakmile se Polsko zasnoubí

s nákladním letadlem, po placce letiště se převalí modlitba

za otevření dveří do lesa, až sběračství vytlačí velkostatkářství. 

 

Podívej, pták!, oblak prachu by vlastně byla docela dobrá

přezdívka naznačující, že někdo má i nemá v hlavě vymeteno,

třeba si taky vystřihne kickflip, ale má kašel svářeče,

na housle už si nezahraje. No co, vypadá to, že nejlepší

kamarád pravicového Orwella je liberální Chomsky. 

 

 

Mojo

 

Všechno kolem se velmi mužsky rýmuje

s dlouho očekávanou škodou a zhoubou. 

Večírek začal během mé nepřítomnosti,

bude ale pokračovat i po mém odchodu?

Možná se nakonec rozprskne

v oblaka afterparties / v droboučké prskance

neonů centra / v oranžovou zář

kontrolek check enginu / v na patách prošlapané

vložky kultovních sneakers streetwearových brandů

určených právě na takové vycházky

a zouvaných před vchodem? Dřív jsem si utahoval

z překlepů lidí všeobecně

považovaných za chytřejší než já,

dnes už jsem sám překlep. I to je kultura.

Třeste se. Obecně přijatá konvence

by přikazovala spíš odmítnutí konvence,

což se nakonec vlastně děje: databáze uměleckých děl byla aktualizována. 

Najdi svit. To není svit, to je svist nábojů země-země. 

Nevím, jestli země vydrží další země-země

na verše – rýmující se s její blízkou zhoubou – 

proto mizerně profilakticky spím. Je to taky o nás.

 

 

 

 

 

Pointless button

 

Navrhovaný celek bude sestávat

z částí, které k sobě nesedí,

ale mně sedí.  Říkejte tomu tak i nadále, mluvte,

dokud nebudu vědět, co dělám. 

Už je to blízko. Superrychlý model superrychlého vozidla

ze superrychlého animáku byl inspirován 

O’Harovou metodou. Nevím to, ale rád přijmu 

grant na analýzu této problematiky. Okno je zatažené,

celé se třese jako při takových třiceti hertzích. 

Ptáš se, jak to zní? Jako příkaz k vystěhování. 

 

Tu hnusnou čokoládu musel taky někdo vyrobit.

Není to tvoje vina.