Na jaře 2023 vyšla v Německu kniha Power Bottom s podtitulem Eseje o jazyce, sexu a komunitě od Evan Tepest. Titul měl úspěch a celkem rychle se stal queer hitem sezóny. I já se vezla na vlně hypu, která se kolem Power Bottom vytvořila. Všichni kolem mě o knize mluví a já o ní napíšu pro jednu českou literární platformu krátký text. Ten podobně jako reportáž popisuje můj zážitek ze čtení, na kterém Tepest čte o lesbické touze, slově dyke, přitažlivosti, lízání, kousání, flirtu a přátelský přitažlivosti. Text se nakonec ale nepublikuje, prý nedostatečně reflektuje aktuální témata v Česku. Zdá se mi, že jediné queer téma, které se v té době nějak výrazněji objevovalo v českém diskurzu, bylo manželství pro všechny. Chápu důležitost takových snah o rovná práva, ale zároveň nerozumím, proč manželství spíš úplně nezrušit. Irituje mě, proč nevychází víc queer knih, proč se o trans lidech mluví ruku v ruce s antigenderovými hnutí, proč se pořád opakují ta stejná klišé. Štve mě, že podobné texty vychází tak okrajově, protože pro mě nejsou jakýsi zpestření, ale ústřední téma mé reality. Než se mi podaří vymyslet, co s textem udělat, Tepest začne tranzici, změní si jméno, zájmeno, Power Bottom vyjde v dotisku pod novým jménem a Evan Tepest napíše, jak sám říká, naprosto nesexy knihu o vztahu trans dítěte s matkou Die Name meiner Mutter. Na svůj instragram postne fotku s popiskem: „I’m just a normal guy.“
Přemýšlím, jak psát o knize věnující se queer touze a nakolik mám v autobiografických částech zasahovat do původního textu a měnit, nebo neměnit zájmena a tím i vyznění. Přemýšlím, jak to udělat správně, jak nemisgenderovat. Ale čím víc se snažím zachytit, o čem kniha je, tím více mi téma proklouzává mezi prsty. Nejsem si jistá, o čem mám psát? A jestli vůbec.
Ačkoli kniha nese podtitul Eseje, zvlášť titulní text se takovému označení vzpírá a ukazuje, jak fluidní v tomto případě označení esej je. V krátkých epizodických vyprávěních, ve větách, které osamoceně stojí oddělené prázdnými řádky, je kromě touhy cítit i bolest, rozkoš a strach. Ostatně Tepest sám text označuje za „Geschichten“ – příběhy. Literární text a zkušenost, kterou popisuje, utváří až zvláštně osobní pocit, obraz nebo představu. Protože ať Tepest píše o čemkoli, vytváří tření, jež se až tísnivě dotýká životní zkušenosti těch queers, kteří_které se narodily_i s dělohou. Formuje se a těsně přiléhá na tělo toho, kdo ji čte.
Vzpomínám si na čtení, na kterém jsem text slyšela poprvé. Evan Tepest sedí na podiu s Duygu Ağal, která moderuje. Jsou uvolnění_é, rozhovor začíná hrou. Duygu dá Evan na výběr z dvou možností a Evan má rozhodnout, která z nich je víc dyke. „Boulder, nebo kajak?,“ ptá se Doygu. „Kajak,“ odpovídá rezolutně Evan sedící rozkročmo v křesle, ruce opřená o stehna. Upřeně s lehkým úsměvem sleduje moderátorku. Občas se zasměje i do publika. „Top, nebo bottom?“ zeptá se Duygu. Otázka, jestli „nahoře, nebo dole“, stojící na terminologii „top“ a „bottom“, převzatá z gay sex scény totiž rezonuje celou knihou a stává se jakousi metaforou toho být queer.
Evan čte pasáže z knihy, které střídají Duyguiny otázky. Ovšem nazývat tento formát, kterého jsme v publiku svědky_němi, čtením, není úplně přesné; jedná se spíš o pomezí talkshow a performanci materiality obsahu knihy. Rozkoš z textu se totiž přelévá i do jeho čtené manifestace. Kamarádka, která sedí vedle mě, mi zašeptá do ucha, jestli si myslím, že spolu něco mají. Jenom se zasměju, ale vzápětí si uvědomím, jak moc její otázka vystihuje to, co se na pódiu právě děje. Sedíme sice na čtení, ale sledujeme flirt. Ty dvě osoby, které sedí naproti sobě osvětlené reflektory, spolu očividně flirtují. Ptám se sama sebe, jestli se to děje i na jejich jiných čteních. To, o čem Tepest v knize píše, se organicky prolíná s mimoliterárním kontextem, který knihu obklopuje. Kamarádka se ke mně po chvíli znovu nakloní a zašeptá: „Jestli nic nemají, tak dneska večer mít budou.“
Zdá se mi, že Power Bottom, stejně jako Evan Tepest měnící čtení v love performanci, je text, který si dělá, co chce. Překvapuje mě, že když se lidí ve svém okolí ptám, co si o knize myslí, vypichují témata, která jsem já vůbec nenašla. Ať už mluví o toxických vztazích, sexu, lesbickém sexu nebo přátelství, přijde mi, jako bychom četlx různé knihy. A to je to, co se Tepest v knize podařilo – vytvořit literární žánr, který stejně jako queerness okupuje nekonečně dlouhý meziprostor, průsečík mezi žánry i tématy, přinášející tajemnou rozkoš z textu, která funguje bez nutnosti užívat tradiční jazyk a formu poezie a přesto se vyjadřovat metaforicky a pojmenovávat realitu, která se tak těžko uchopuje slovy.
A tak i věta, kterou kniha začíná: „Stydím se, že jsem bottom,“ v sobě ukrývá tolik odstínů queer reality, že mě nepřekvapuje, jak různorodě ji je možné interpretovat.
„Být queer znamená stydět se.
A to vždycky souvisí se strachem nebýt dostatečně queer nebo nebýt správně queer.
Jako kdyby existoval modrej kopírák na správnou touhu.
Jako kdyby existoval prostor mimo stud.
Nebo cena za vypravěčskou jednoznačnost.
Psychoanalytická úvaha, která je nasnadě: představuju si, že do mě někdo proniká, protože ve skutečnosti chci sama do někoho proniknout. Jen se neodvažuju opustit bezpečnou klícku ženskosti a být nahoře.
Jsem si jistá, že spoustu queers pronásledují sexuální fantazie, které se pnou mezi jejich žitou sexualitou a jejich politickými postoji.“ (s. 11–12)
Evan Tepest: Power Bottom. Berlin: März Verlag, 2023.