Obi má pro mě má jakýsi tajný úkol, co by prej mohl vynést slušný peníze. V krátký zprávě stálo, že se bavíme třeba o dvaceti tácech za pár cest vlakem. Nejsme zrovna kamarádi, a tak mu napíšu o adresu a vyrazím za ním. Zřejmě chce převýzt nějakej smah. A já dlužím, kam se podívám, tudíž jsem svolnej k čemukoli. Obi, primadona od kytar, jako vždycky celej v černým, vlasy pečlivě rozcuchaný ve stylu Roberta Smithe, nachází mě v podřepu na prahu jeho domu. V útulný sedačce v lehce nóbl obývacím pokoji už se rozvaluje Petrla, ucucává stáčený bílý víno. Je to ten typ, co celý noci vykládá holkám, že je smutnej a osamělej, zatímco jim podstrkuje barevný prášky, po kterých se roztečou, mění se v nafukovací panny, a on si s nimi může dělat, co se mu zlíbí.
„Vypněte si messenger. Nesmí nás nikdo slyšet.“
„Co máme propašovat?“ pronesu znalecky, když všecky přístroje zhasnou. Tvářím se jakože vim, do čeho jdu.
„Propašovat? Ne, nic se pašovat nebude. Nene, jde o politiku.“
„Ajaj! Podepsat nějaký papíry? Jednou jsem takhle uzavřel smlouvu na HPP s chlápkem v tričku s Paroubkama, karikovanýma jako prasata. Říkal, dyž můžou krást voni, proč ne já, hehe. Dostal jsem za to…“ jede mi huba, zřejmě ještě působí matro ze včera.
„Ne, Džony. Tohle je jiná věc. Jde o Babiše.“
„O Andreje? O tu smažku co o něčem sní, když náhodou spí? Andrej s armádou Goebbelsových dětí, odborníků na public relations, ten koktající vztahovačnej Slovák, ten miliardářskej psychopat s koblihama zdarma?“
„Jsou určitý lidi,“ pokračuje Obi, „který sere, že má na všechno monopol. Bohatý lidi, který ten monopol poškozuje. A my všichni víme, že je to zmrd, ne?“
„To jo,“ oba dva s Petrlou souhlasně přikyvujeme.
„Tyhlety lidi, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Já je znám, jo? Jsou to podnikatelé, který si všimli, že když je vytočenej, tak plácá nesmysly. Zamotává se do svejch lží.“
„Časování podle Babiše,“ cituje Petrla zdařilý meméčko.“ Já makám. Ty kradeš. Oni kradnú, teda kradou. My makáme. Vy kradete.“
„Jak to ale souvisí s náma? S těma, který to poškozuje, i když nejsou bohatý?“ ptám se zase já.
„No, pamatujete si, jak před pár lety házeli vajíčka na socany?“
„Jo, to byla sranda. Paroubek škodí lidem.“
„Tohle bude něco podobnýho. Ty lidi, o kterejch mluvim, mi dali nějaký prachy. A já mám vytvořit tým.“
„My dva jsme tým?“ ušklíbnu se na Petrlu, a loknu si z láhve, kterou mi nabíd.
„Hele je to skvělý,“ durdí se Petrláč. „Poslouchej.“
„Tady Petrla bude natáčet. A ty, pokud bys souhlasil, budeš stříkat.“
„Stříkat?“
„Stříkat vodní pistolí.“
„Mám přijít k Babišovi a sejmout ho vodním gunem?“ rozřehtám se. „Za to jako někdo platí?“
„Tady mám notičky,“ podává mi Obi potištěnej papír.
„Seznam Babišových předvolebních mítinků. Začíná zejtra. Plán je takovej, že objedete tři čtyři akce. A na každý z nich ho postříkáte vodní pistolí. Důležitý je, aby byl každej útok natočenej a vyvěšenej na internetu. Za každý video dostanete pět tisíc. Každej.“ Přemejšlím, ale jenom chvilku. Pět táců sice není bůhvíjaká taxa za smrt pro Alláha, nicméně na chodníku je jen tak nenajdu. A je to přeci tak trochu aktivismus, ne? Utlačovanej Gavrilo Prinčip!
„Babiš se tomu poprvý asi vysměje, podruhý už se bude trochu vztekat, ale když ho na každý akci, kde bude chtít oblbovat lidi, vyruší dva pankáči, bude vytočenej. A pak bude snadný přejít do protiútoku a trochu mu srazit hřebínek.“
„Ale vole, když někoho přepadneš s maketou, vole, pistole, jakoby soud to účtuje, jako by byla pravá, ne?“ narazím na první úskalí.
„Seženu vám dětský stříkací pistole. Barevný, aby bylo jasný, že jsou na vodu. A případnou pokutu taky zaplatíme.“
„Ten chlap je normální mafián,“ přemítám. „Může to bejt o držku.“
„To teda jo. Moc se to veřejně nepropírá, ale jsou důkazy, že zmizeli nějaký jemu nepohodlný lidi…“
„A kdy začíná? Kde?“ začnu se pídit po detailech, Obi mi podá notičky.
„Jičín a Hradec. Tam by bylo i pár známejch, hehe,“ usměju se představě tý frašky, která se zvrhává v lidový povstání. „Ale to nestíháme. Podívej, von snad mezi těma mítinkama lítá, to přece nemůžeme stihnout busem, to není možný.“
„Lidi taky nemusí jezdit jenom busem.“
„Nojo,“ tohle mě vážně nenapadlo.
„Půjčím vám auto.“
„Fakt? No teda. A máš tu nějakej chlast?“
„Co by sis dal?“
„Gina? A tonik? S vokurkou?“
Obi má všechno. Ptá se, jestli chci Bombaj anebo Beefeatra, a já piju nanejvýš Dynybyl. Stoprocentně do toho půjdu. Připadám si jako tajnej agent. V báglu nesu plastovou stříkací pistoli velkou jako vražedná hračka Mangolařana, barevnou jako dětskej den. Dostal jsem diety v hodnotě dvou tisíc korun a služební telefon s kreditem a kamerou. Můžu zavolat komu chci a kdy chci! Třeba svý holce Táně. Nebere to. Nejspíš je s Casinem a malujou nebo posílají sýry na provázku z oken. Něco mezi nima kvete. A já bych se s ní chtěl rozloučit, než zítra vyvolám třetí světovou válku. Položit ji na její malovací stoličku a roztáhnout jí nohy. Nevadí. Taky se přeci potřebuju pořádně přichystat, jak říká klasik, po zuby se ozbrojit. Nenechat nic náhodě a nastavit medikaci. Jiří se jmenuje Suchý a jeho matro bejvá mokrý. Na to, že je pořád nastřelenej, je poměrně spolehlivej. Taky ale bejvá dva tejdny nedostupnej. To potom musím po žlutý k pramenům hadího jedu, poslouchat rapování toxických psychotiků, co se ohánějí kreditkami páchnoucími mrdkou. Po dvě noci pak udivuju lidi v nějakým pajzlu kecama a kecičkama, a tou nebetyčnou drzostí, s jakou se jich ptám na další pivo. A voni objednávaj. Když pak ležívám uprostřed svýho obývacího pokoje na sedacím vaku fatboy, rozpíchaným vidličkou a zalepeným oboustrannou izolepou, zašlým patinou tělních tekutin, tabáku a popela, nebejvá mi hej. Snažím se ignorovat rozteklou rtuť v čelistech i pocit lítosti, z toho, že mi Táňa o hlavu omlátila svůj poslední obraz a já ji vrazil facku úplně stejně jako jsem kdysi dávno fackoval ségru. A když jsem se před ní zkoušel zamknout do Casinova pokoje, lomcovala dveřma, a já je zabouch, a skoro ji vyrazil zuby, roztrhnul ret a zatlačil oko.
To si pak říkám, že bych byl radši, kdyby se příště Jiří ozval. Dneska je to dobrý. Zobrazeno. Za půl hodiny na Vltavský. Zvoní zvonek. Ve dveřích čerchmant, starej pankáč Čert, záporák z Krotitelů dluhů. Prokletá duše s mozkem vymaštěným krabicovým vínem a řevem Exploited, co se pořád hrdě vyjímají na jeho špinavý mikině. Bylo mu čtyřicet a nikdy nevyrost. Přišel si vyprat. Občas si u nás uvaří, navaří pořádnou porci pro všechny na revanš. Nejčastějc těstoviny se zeleninovou směsí z pytlíku a s citronóvou kůrou, taky z pytlíku. Předstíráme, že žvejkáme, a když se nedívá, schováváme porce do skříní. Zkoušeli jsme to dát psovi, ale ani ten to nechce žrát, doslova a do písmene tak, jak se to říká. Když láduje pračku, stěžuje si, že práce na poště ho začíná štvát, a že asi zavolá šéfovi, tu dnešní noční směnu totiž nechce. Už tam dělá třetím dnem a potřebuje zvolnit. Nasekat si dříví v chatičce v zahrádkářský kolonii za městem. A jestli si může vzít cígo. Ubalím pár žvár, a mám se k odchodu. Volá Táňa, jestli nechci jít na výlet, projít se někam za Smíchov.
„Nemůžu. Později. Musím si jet něco zařídit na Vltavskou.“
„Co je píčo“ ozve se z kumbálu v chodbě. Světlo žárovky se zaleskne na Mikešově holý hlavě a Gothově zdeptaný holý hlavě obrostlý fousem. Oba dva urob-si-sám hárdkóristi v černých tričkách makají o sto šest. Z prostoru metr krát metr vyhazují harampádí, pozůstatky bývalých obyvatel bytu. V kuchyni na stole jsou naskládaná plata od vajec a mezi nima lahváče, za stolem Čečnova holá hlava, vedle něj Casinova holá hlava, doprčič, je to tady samej skinhead.
„Nic píčo. Co to vyrábíte?“
„Nahrávací studio, píčo. Kam se séreš, píčo?“ ucintne Gotho s hubou rozcapenou.
„Něco zařídit. Na Vltavskou.“
Tramvaj se strašně courá. Už nemyslím na nic jinýho než smah. Ledový krystalky perlivě bílý, pálení v nose a výbuch kreativity, příliv energie síly sedmi atomových bomb, ta síla, potřebuju to mít, potřebuju to mít už v kapse, potřebuju to mít v sobě, tak jedeme, jedeme, jedeme! Lidi v tramvaji nevnímám. He ́s never early, he ́s always late. First thing you ́ve learn that you always gotta wait, zpívá z tranzistoru v mé hlavě Lou Reed. A samozřejmě, že čekám. Čekám a pozoruju vagabundy zpitý vínem, vsedě na mramoru užívají podzimního sluníčka. „Čáu! Nazdár! Pojď k nám!“ zajásají, když mě spatří. Já se s nimi totiž obvykle bavím, rozdávám vážky a drobný, když zrovna mám, a mluvíme spolu jako rovnej s rovným, až na to, že já mám kde spát. Občas domů přivedu jednoho z těch nejhorších opilců z ulice, hotovců, kteří se opijou krabicovým, pouští si z počítače Chinaski a ohmatávají Táně zadek. Ráno zeblejou hajzl a vyberou popelníky. Trefím vždycky ty nejhorší, protože chytám mesiášskou jedině, když jsem úplně mimo.I tak po sobě každej z nich uklidil a nikdy žádnej nic neukrad. Spolubydlící z toho však nadšení nejsou. Zamávám, zavrtím hlavou. Teď ne, hoši. Konečně se z davu vynoří bezmála dvoumetrová postava s vráskama ve žraločím obličeji, tribály na bicepsu zoceleným cvičením a kreatinem. Upocenej Jiří s těkajícíma očima.
„S lahváčem, jo,“ zakroutí hlavou, když mě vidí, jako by to snad byl nějakej provar.
„S lahváčem, no.“
„Před polednem, hehe,“ bere si mě stranou, a mnohem tišeji sykne: „Tak za kolik chceš?“
„Trošku, jako dycky. Třeba za dvě sta.“
„Ty blázne, za dvě sta se mi tam nevyplatí jet. Sám potřebuju na béňo, no. Tak mi dej tři. Něco mám. Něco dovezu.“
„Počkej, ty ještě nemáš?”
„Né, nemám. Jedu na sever. Mám sotva na cestu. Jdou po mně, kamaráde. Mladá mě dává k soudu kvůli alimentům. A mám tu podmínku za to tehdy, no, víš jak jsem ti říkal… „
Mlhavě si vybavuju, co mi kdy vykládal. O alimentech, šmelení v armádě, o vaření perníku, kterej si nastřeloval ještě teplej a střelil si tolik, až se z toho musel plazit po zemi. O několika kilech matra a pistoli zakopaný někde pod zemí. Dealeři nejsou kamarádi. Ten vztah je ze zásady nerovnej. Ale to mi nebrání s nimi někde pod stromem, pod dálničním přejezdem, na parkovišti před motelem nebo na lavičce v parku, rozebírat niterný trápení, vzájemně posilovat naše už tak nezdravý sebevědomí další „malou,“ a vykecávat se ze všeho toho, co s sebou život feťáka obnáší. Pocit přátelství a blízkosti je pak velikej. Horší je, když přijdou problémy, třeba když je Jiří Suchý suchý.
„Tak to je blbý, to jsme se teda nepochopili,” říkám rozmrzele. „A co teda budeš dělat? A kdy budeš asi zpátky?” chabě se snažím předstírat, že mě jeho svízelná životní situace zajímá.
„Zmizim do Pelhřimova. Mám tam část rodiny. Tam mě nikdo hledat nebude.”
„Hm, to je asi dobrý. A co ta cesta na sever?”
„Jo, seš nějakej napásnej, hele. Za dvě tři hodiny zpátky.”
To se mi nehodí. Přesto odevzdám litr – můžu si to teď totiž dovolit – a vracím se domů. Cestou zazvoní telefon. Obi. Chce abych dorazil k němu.
„Ten Petrla je úplnej čurák. Má vypnutej foun a nereaguje na zprávy. Nemůžeš někoho sehnat?” vzteká se, když už zas vězím zabořenej v jeho sedačce. To je pro tyhle boys, co vyrostli s internetem, typický. Slovo nic neznamená a domluva na sraz v určitou hodinu nikdy neplatí. To je jenom takový nějaký blábolení, psaní po chatu a pět potvrzovacích esemes a nakonec zrušit schůzku pět minut před tím, než měla proběhnout.
„Má nahnáno a tak se schoval mámě pod sukni,” ušklíbnu se.
„Seženeš někoho, kdo umí natáčet a řídit? Na Petrlu s tímhle přístupem mrdám.”
„O někom bych věděl.”
„O kom?”
„Roman.”
„Kdo to je?”
„Kámoš, tady z Prahy. Teda jako známe se dýl. Dobrej kámoš, čéče, dobrej kluk.”
„Je na něj spoleh?”
„To se spolehni. Asi jako na mě.”
„Hm, dobrý. Tak mu zkus zavolat,” říká Obi, a dojde pro další gin.
Roman je vyžvejklej, působí, jako by se zrovna probudil. „Zejtra? Čas? Čas na co?”
„Na práci.”
„Na práááci,” protáhne slabiky, vyloženě dotčeně. Mluvíme spolu často jako dvě buzny, jako bysme flirtovali. „Jakou proboha práci?”
„Dobře placenou. Pět až deset tisíc za den. Možná patnáct.”
„Ouč, tak to tě napálili.”
„Né, vole, fakt. Věř mi. Je to nabeton.”
„Jestli z toho bude aspoň dvojka za den, tak bych čas měl.”
„Velký love za nic.”
„Tak to už zase začíná znít vyloženě reálně a pravděpodobně, vyloženě solidně. Bůra za nic.”
„Potřebuju jenom, abys řídil”, říkám, Obi gestikuluje, ať nic víc už neříkám, takže se omezím na, „a ještě jednu maličkost, kterou ti povím, až se uvidíme, esli mi rozumíš.”
„Asi ti rozumim, nó.”
„A je to,” oznamuju Obimu. „Dám s ním sraz a ráno můžeme vyrazit.”
„Nezdemoluje mi káru, viď?”
Mávnu rukou. Obrátím do sebe sklenici a mám se k odchodu.
„A hele…” zaslechnu ve dveřích. „Máš ještě ty diety?”
„Mám, jasně. Jasně, že mám,” říkám a trochu ve mně hrkne.
„Tak mi to nějak vyúčtuj, jo? Schovávejte si třeba účtenky.”
Vývěsní štíty obchodů, nálepky na domech, křičící jedna přes druhou. Snažím se pochopit, co mi říkají, ale přehřejvá se mi eniac. Všímám si každýho nápisu, glitchuju, při renderu se seknu a přemítám, jak do toho všeho vlastně zapadám? Čím se živit? Jak zvednout ze země ty prachy, který se prej všude válej, a objeví se po vyřknutí správný formule? Haló, tady jsem! S čím můžu pomoct? Nikdo nechce, abych přidal ruku k dílu. Jsem nemocnej. Vadnej zmetek, kterej se nechce snažit. Koupí six-pack braníků v akci. No co? Pro dnešek mám volno. Zamotanej v dece se budu třást strachem ze svobody. Udělám to, co mám skrz na skrz prozkoumaný. Budu si krátit čekání na dýlera čuměním do fejsbuku. Kuchyní se line vůně kuřecího masa. Čendovo kuře. Měsíc zpátky se rozhodl, že když teď pracuje jako vorvaň – spodina mezi kulisáky – a vstává denně v pět, nebude se zdržovat přemejšlením nad jídlem. Mrazák je od tý doby plnej kuřat, který žere každej den. Střídá jenom přílohy. Casino si ho dobírá, že už prej začíná vypadat jako brojler napíchanej steroidama.
„Jene? Tys mi vzal rajčata?” zeptá se ho Čenda..
„Rajčata? Nějaký jsem asi jed. Nevěděl jsem, čí jsou. Tak já nějaký koupím,“ říká Casino s výrazem opuštěnýho pejska. Na lednici visí jeho fotka s popisem hledané osoby a obrázků produktů, které z ledničky zmizely. V Casinově reputaci ledničkového bandity se ztratí občasný noční rabování dalších obyvatel bytu, jako třeba mě.
„Měl by sis dát kuře. Určitě vůbec nežereš,” podívá se na mě Čečna Čedič skrz brejle, posazený pod očima, jako stará babča nad pletením.
Pokrčím rameny. „Rejže se sojovkou, viď.”
„Rejže se sojovkou je báječná,“ zazubí se Čedič, protože moje rejže se sojovkou je pojem. Žeru ji skoro pořád, pokud zrovna nedělám špagety s kečupem nebo jsem neušetřil na mexickou pomazánku s bagetou. „Rejže je skvělá. Ale živin z ní moc nedostaneš. Ono to kuře taky není dvakrát zdravý,” tancuje po kuchyni s pánvičkou, energicky krajejíc rajčata a cibuli, skoro až zběsile, přesto systematicky a pečlivě. „Dáš si kuře a budeš mít sílu na večer.
Jdeš?”
„Nojo,” vzpomenu si na večerní koncert. „Málem bych zapomněl. Asi se tam otočím.”
„Skvěle!” trylkuje Čedič, a mastí pánev máslem, skoro, jako by drhnul skvrnu anebo mixoval acid techno.
Vyfasuju talíř s voňavým, kořeněným kuřecím prsem, posypaným cibulí, obloženým rajčaty a okurkou hadovkou. „Jen si dej, dobrou chuť,” popřeje mi Čenda a zapne starý rozhlasový přijímač, na němž je naladěné Country Rádio.
„Víno dál teď na jazyku válej, starý víno ročník dvacetšest. Když ti chutná, tak si klidně nalej, je v něm aspoň tisíc padlejch hvězd,” prozpěvuje Marie Rotterová jako Agnes, pouliční lehká děva.
„To je paráda, co?” mrkne na mě Čečna Čedič, a mně je najednou tak útulně a hezky, cítím se v bezpečí, cpu se kuřetem a připadá mi, že mám přátelé a domov. Zapomínám na piko i na džihád.
„A co psaní? Netvoříš?“ zeptám se s plnou pusou. Čečna totiž jezdívá tvořit do Netvořic, někam ke Konopišti. S kamarádem, kterého jsem nikdy neviděl, vydávají básně netradičním a vpravdě poetickým způsobem, samizdatové sbírky v průhledných deskách sešité orlím perem, namotané jako svitky, útlé knížečky veliké jako zápisník. Čenda sám píše. Čečna Čedič je výbornej básník, básník citu a přírodních scenérií.
„Vydáváme novou věc. A dělám koláže. Nic nepíšu, není na to čas, brachu. Makám v divadle, rubem!“ zatne Čenda svaly a stiskne rty ve výrazu, jímž vyjadřuje poctivou a tvrdou práci.
„Velká mela, dyť to znáš.”
„Aby tě vyhodili z divadla, to musíš bejt úplně blbej“, paroduju hlášku ostříleného kulisáka, jíž mě počastoval první den, aby mě z divadla po necelým měsíci vyhodili. Velká mela, to znamenalo těžký kulisy a hodně prcání s akuvrtačkou.
„Ale našel jsem tam něco, co by tě mohlo zajímat“ říká Čenda, a když dojíme kuře, umeje nádobí. „Pojď se na to podívat“, naznačí rukou, abych šel k němu do pokoje, do jeho uspořádaného pokoje plného koláží a knih, vyskládaných v poličkách dřevěných skříní a nad dubovým stolem, na němž spatřím pravítka, kružítko a různé papírenské potřeby. Podává mi tlustou černou bichli.“
„Tyvole!“ zavýsknu, protože je to Célinova Smrt na úvěr. Céline, kterýho hledal detektiv umírajícího Bukowskiho. Céline, kterýho už sháním bůhvíjak dlouho.
„Ležel tam mezi knihama-rekvizitama,“ mrkne na mě Čečna. „Užij si to. Céline je dobrej, moc dobrej.“
Poděkuju a odnesu knihu do svého pokoje. Mikeš a Gotho konečně vylezli z kumbálu, sedí v kuchyni, lahváče před sebou. „Vypni tu sračku,“ brunátní Mikeš, Gotho se natáhne ke starému rádiu, cvaknutím ho utne, v tu samou chvíli se z Mikešova pokoje ozvou tóny kovový basy a neurotický vzdychání.
„Shot. Jesus Lizard. Kurevsky dobrá deska,” pochvaluje si Mikeš. „Já si to plet s nějakou píčovinou, hrozně dlouho jsem si myslel, že je to jiná kapela s Jesus v názvu, taková puberťácká mrdka, no, něco, by moh poslouchat tady Džony.“
„Myslíš Jesus and Mary Chain.“
„Dyť řikám, že to posloucháš.”
„Neposlouchám.“ V tu chvíli se rozdrnčí služební telefon. Svatej Jiří, olé! Stihne to ještě před koncertem. Domlouvám s ním sraz as soon as possible.
„To byl nějakej z tvejch feťáckejch kámošů? Půjdete čichat ředidlo?“
„Ne,“ ošiju se.
Mikeš, vylepaná hlava tvaru batáty, věčně nerudnej výraz, inteligentní nihil. Probodává mě pohledem. Je velkej a pekelně nasranej, často na mě, a to pak mívám i strach. Rozšlapal by mě, kdyby chtěl. Jenže i když chce a jako rozzuřený býk se ke mě žene s napřaženou pěstí, když zrovna v šest ráno zpívám v otevřeným okně a házím na dlažbu zapalovače, aby vybuchovaly, v poslední chvíli se zastaví, seřve mě, a vrátí se za dveře do svýho pokoje. Za dveře, který jednou prokopnul, a pak neumětelsky vyspravil montážní pěnou.
„Nepojedeš si náhodou na Vltavskou pro piko, že ne? To bys totiž moh, a pak bysme tě vykopli a byl by tady konečně klid. Bez smažek a bezďáků. Vzpomínáš, na čem jsme se domluvili?“
Úplně bych zapomněl. Myslím, že jsem mu nedávno v nějakým ukrutně bolavým a sebekajícným dojezdu slíbil, že jestli si ještě někdy dám perník, odstěhuju se. A že už to svinstvo nebudu nosit k nám na byt, ani žádný dýlery, střelce ani Sosoje. Snad jsem ho i sám prosil, aby na tom trval?
„Proč bych měl jezdit na Vltavskou pro perník?“
„Jako sorry, volé, ale to tvojé ‚Jdu něco zařídit na Vltavskou’…“ kření se Gotho.
„Jestli si jedeš pro perník, tak mi tu nech klíče. Pro věci tě sem ještě asi pustíme.“
„Co se děje? Džony se stěhuje?“ I Casina přilákal ten halas do kuchyně.
„Vole, kasíně, copak mi tady můžou něco zakazovat, jako bych byl malý děcko?“
„Tak slíbils to. Že jestli se ještě sjedeš, tak se stěhuješ. Vážně, já to slyšel. A taky tě v tom plně podporuju“, dodá Casino.
„V tom odstěhování,“ rejpne si Mikeš.
„V obojím.“
„Hej, Džony, ty zase jedeš pro fet?“ uslyším Táňu, a to „fet,“ v jejích ústech, žvatlajících, jako by jí bylo pět, zní opravdu nepatřičně. A co tady vůbec dělá zase s tím Casinem, panem podporovatelem, he?
„Já se s tebou rozejdu, esli tam pojedeš,“ říká, zpola žertem, ale je v tom i velký kus vážnosti, kus bolesti, zároveň se ale tak hihňá, protože pro všechny zúčastněný je to taky náramná psina.
„A já s tebou taky asi končim, volé, víšjak,“ krčí Gotho rameny a napůl omluvně se směje, jako že to celý dává smysl. Pohrávám si s telefonem, chycenej do pasti. Pochopím, že přestože se baví, míní to všichni smrtelně vážně. Kroutím se a vymýšlím, jak se z toho vyvlíknout.
„Ale tak já to domů nebudu nosit, no. Potřebuju to na zejtra. Jedu na Babiše.“
„Přineseš si to všecko v nose, jo?“ nešetří Mikeš sarkasmem.
„Piko od Babiše?“ říká Casino, a já si tady v kuchyni zase připadám jako v kroužku sociopatů, na denním stacionáři ironických poznámek a vzájemného štíření. To je tady takový kolorit, sedět v kuchyni, lemtat a navzájem se urážet. Žertem, ale tvrdě, urážet známý, který tady nejsou a zkoumat akvarijní parybičky, jako jsem já. Too Bad About The Fire vibruje opadanými kachličkami, i porcelánový medvěd pijící z laguny vajglů se na mě mračí a říká: „Žádnej pervitin,chlapečku!“
„Já mám takovou brigádu. Rudou brigádu. Zejtra.“
„Brigádu na Vltavský!“
„No tak naval klíče.“
Pochopím, že není úniku. „Já vás tak nenávidim, nenávidim vás, všechny! Strašně moc, abyte věděli,“ cedím mezi zuby, pomalu ale jistě rozežíranými chemií nevalné kvality. Nikam ale nepůjdu, tedy, nepůjdu na Vltavskou a nechám Jiřího, aby to všechno sjel sám. Půjdeme ke štvanickému skateparku. Pod viaduktem vrčí agregát, na paloučku stojí dodávka a na její střeše do toho buší partička Němců, parádní post-punk, Mikeš prodává lahváče po dvaceti korunách, fízlové ani nepřijedou. Se Salámem Juniorem dám čáru koně, celkem obstojná substituční léčba.
„Je mi dobře, je mi tak dobře. Skoro jako by to bylo piko.“
„Tobě už všetko chutí ako piko,“ kroutí hlavou poloslepej Salám, kterej toho ale po koních vidí víc než všichni ostatní. „More, ty jsi beznádějný prípad.“
Když se proberu ze zvláštního tranzu, v němž se čas jako by zpomalil, ne, je to spíš jako bych v něm plaval a chytal všechny jeho různý proudy, jako bych byl a zároveň nebyl, a jako bych přitom byl vším, zkrátka, když se z toho trochu proberu, naleznu na telefonu nespočet nepřijatých hovorů. Nojo, Roman.
Roman s pytlema pod vočima a světlýma kudrnatýma vlasama, sem tam spojenýma v culíček, sem tam na ravera podholenýma, často zacuchanýma v dredy. Roman s propadlými tvářemi a pohlednými rysy, Roman s jeho manickými výbuchy hněvu a paranoie, záchvaty správných a chlapských rozhodnutí, Roman, kterýmu všichni říkají „foťák“ a míní tím, že je „feták.“ Roman, bejvalej závodní lyžař s obrovitýma stehnama, kterej se pustil po šikmý ploše. Pobíhá po koncertech a docela obstojně je zachycuje objektivem svojí zrcadlovky. Roman, kterej se mi momentálně marně snaží dovolat. Naštěstí je ještě vzhůru, naštěstí je trpělivej.
Na schodech kostela svatýho Antonína vysvětluju Romanovi, snad jedinýmu člověku, co by mohl jít do takový ztřeštěnosti, že se vlastně chystáme vykonat záslužnej čin. Sejmeme ministra financí. Roman nevěřícně kroutí hlavou, chvíli se směje, chvíli je na vážkách, chvíli nadává, ale taky potřebuje prachy, protože každej potřebuje prachy, a my si od toho taky slibujeme přinejmenším reportáž, ideálně taky zážitek a dobrodružství. Nakonec kejvne.
Vláčím tělo do kopce, konečně domů, abych stihnul aspoň pár hodin spánku, když zavolá Petrla. „Já byl v Sudetech! Musel jsem jet za tátou a ten mě nepustil! Prosím, já ty prachy potřebuju, vemte mě s sebou,“ brečí do telefonu.
„Smůla. Už máme někoho jinýho,“ hastalavistabejby, típám telefon.
Spal jsem zhruba pět hodin, asi tolik, kolik doporučuje Andrej ve svý knize. Připadám si, jako bych vstával na popravu. Dejvická nádražka má zavřeno, což je škoda. Rum za vosum by bodnul. Vydechuju páru a klepu se zimou. Trochu závidím rezidentům týhle poklidný nóbl čtvrti, že si můžou jen tak venčit psy. Já jsem Gavrilo Prinčip s těžkou kocovinou. Po sedmý se objeví Obi ve svým černým japonským bouráku. Předá mi klíče, popřeje hodně štěstí a spěšně mizí na tramvaj, snad aby nás spolu náhodou někdo neviděl. Nebo aby se dospal, zmrd. Roman má zpoždění. Byl ještě pomoct ve stánku na farmářských trzích. Celej den tam člověk žere ovoce a zeleninu, s plnou hubou radí studentkám i důchodkyním, který jablíčka jsou spíš moučný a který křupavý, a který brambory se hodí do salátku a který jsou spíš na kašu. Nasedáme do sporťáku, a už se řítíme po dálnici a kopcovitých silničkách v Brdech. Za jízdy nahlas předčítám z Babišovy brožuřy
„Docela mě zajímá, co tam bude za lidi,“ prohlásí Roman, sledujíc přerušovanou bílou čáru.
„Ale je to terno, ne? Já bych toho šmejda rád sejmul tak jako tak, ale když nám za to někdo zaplatí…“
„Nojo, ale dochází ti, že zaplacený byli tím pádem i ty lidi, co házeli vajíčka na socany?“
„Myslíš? Asi jo, když nad tim přemejšlim…“
„A mně se to tak líbilo, věřit v lidovej odboj.“
„Kurva. Mně taky. Zpomal, zrovna přicházím o další iluzi,“ postesknu si.
„Jedeme padesát v obci. Pomalejc už nepojedu.“
„Fuj, mně je zle. Včera to byl hukot.“
„To jsem viděl, jak jsi hučel před kostelem.“
„Chm. Taky jsi nevypadal nejlíp.“
„Obávám se, že ani dneska nevypadáme jako návštěvníci mítinku ANO. Nepřemejšlel jsi nad nějakým převlekem?“
„Ne,“ řeknu, v opraným hacafraku se žlutou páskou přes rameno, na níž se skví symbol radioaktivity. Na tom přece něco je, doprdele, tohle jsem teda podcenil.
„No, a jak se má Nataša?“ řeknu, abych na to přestal myslet.
„Ani mi nemluv. Včera mi zničila komp. Vyhodila ho z vokna, kráva debilní. Che che, a to jenom proto, že jsem ji schoval hulení.“
„Vy se jednou zabijete,“ chlámu se. „A pročs ji schovával hulení, vole?“
„Protože se zase tahala s tím Filipem, a celej večer byla pořád jenom samý Filip, Filip, FILIP!
Zkurvenej Filip.“
„If aj sí Filip, aj get syfilis,“ recykluju jeden z Natašiných evergreenů.
Nataša je z Ruska. Tady v Praze mluví anglicky, ale míchá to s češtinou i rodnou řečí do podivných patvarů, takže pak mluví jako internetové meme: „It was pizděc. He was sending me dopíči all the time.“ Poprvé jsem ji viděl na jednom koncertě. Kapele nepřijel basák, a tak vrazili kytaru do ruky Nataše. Ta předstírala, že na ní hraje s takovou vervou, až si prsty o struny do krve rozedrala. V polovině koncertu zahodila basu s výkřikem: „Shitfuck, I ́m bored,“ a hnala se k baru. Anglicky mluví ráda, je pak někdo jinej. I tady je proto, aby byla někdo jinej. Jaká byla u nich v Togliatti těžko říct. Rozhodně bude něco umět, protože pracuje někde mezi lidmi s nejvyšším IQ v Praze. Někde v kanceláři, v prostředí, který přesahuje mou představivost končící na Vltavské mezi bezdomovci. Roman a Nataša jsou jako Sid a Nancy. Nataša už po ránu křičívá, že je „breakfast time“ a že je třeba koupit „bottle of wine“, takže „let ́s go to Billa, maybe they have some slevy,“ u pokladny si uvědomí, že „bochužel zapomnéla děngy, pizděc,“ a tak to zatáhne Roman, a pak spolu v opilosti někde rozbijou sklo a fízlové Romana seberou, protože jeli okolo zrovna když ji natáhnul. O mně se zase říká, že mlátím Táňu, kvůli tomu se pak mlátíme s Romanem, no, vlastně se mezi sebou všichni rveme v jednom kuse.
Jednou jsem potkal černocha z Jamajky, kterýho zrovna opustila žena se dvěmi dětmi. Řekl mi tehdy, že důvěra je jako rozbitej půlitr. Dá se slepit, aby ještě dlouho sloužil, ale nakonec se rozpadne přesně tam, kde prasknul poprvé, v těch spárách vyplněných lepidlem. Tady už jsou z půllitru jenom střepy, ale pořád se z nich pije. A tak s hlavou jako střep poslouchám Romanovo trápení, a jak se pomalu, ale jistě blížíme k cíli, začínám být pořádně nervózní. Roman mění téma a mluví o politice. Špatně skrývám nelibost, mám toho totiž plný zuby. Teď před volbami jsou všichni najednou fundovaní politologové. V jedné z vesnic, které míjíme, se na billboardu vyjímá reklama na nějakej, nejspíš vyšší, princip. To je znamení.
„Zastav mi, prosimtě,“ říkám, a Roman parkuje káru na prvním odpočívadle.
„Co je?“
„Dyť jsem to ani nevyzkoušel.“ Vytáhnu z báglu vodní pistolku, naleju do ní sodovku, napumpuju a zkusmo vystřelím na hydrant. Má to dostřel zhruba deset metrů. Dorazíme do Tábora. Starobylým městem se line chorál pochodujících Husitů, „ktož sú boží bojovníci,“ cítím, jak se ulice postavené na krvi křižáků, chvějí pod náporem pochodujících nohou. Necháme auto v jedné postranní uličce. Na náměstí dojdeme pěšky. Tam už se srocuje dav převážně starších lidí a netrpělivě vyhlížejí svého spasitele u stánku se spoustou materiálu do sběru.
„Mohli jsme se líp oblíct,“ opakuje Roman. Opravdu jsme tu jako pěst na oko, dva barevní pankáči v šedivým davu důchodového věku. Romanovo kudrantý afro a kruhy pod očima, věčně nevyspalý, tvrdí, že je to atopický ekzém. Já jsem o hlavu vyšší než všichni ostatní, a do toho ten potrhanej ohoz, celý špatně. Radši se jdeme uklidit do zámeckého parku. Všude kolem nás jsou tajní, nenápadní asi jako my. Měří si nás pohledem. Sedíme na hradbách a kouříme. Kocháme se pohledem do údolí, jako by to měla bejt poslední hezká věc, kterou v životě uvidíme. Náměstí propuká v bouřlivý potlesk. Ve stánku se objevuje Babiš s tím svým úlisným strojeným úsměvem. Kolem sebe má gorily, ze kterých jde strach. Zpátky ni krok, teď už nemůžu couvnout, a tak kývnu na Romana, který se opatrně vmísil do davu, a se srdcem až v kalhotách si klestím cestu vpřed, kde důchodci vřele tisknou Babišovi ruce a nechávají si podepisovat ten jeho brak. Obrovskou barevnou pistoli schovávám ne úplně úspěšně pod bundou. Všechno jde ráz na ráz, najednou stojím přímo před Babišem, slyším se ptát:
„Pane Babiš, bude líp?“ A on se začne smát, že určitě bude líp, že tomu stoprocentně věří.
Já na to: „Ano, bude střík,“ a snažím se vytáhnout nabitej gun.
Tajný křičí: „Pozór,“ a vrhají se na mě. Babišovy gorily padají do střely a Babiš se krčí ke stěnám stánku, a já ho kropím, jenže se skoro netrefím a většinu schytá nějakej dědula zezadu do temene hlavy. V mžiku ležím na zemi, zbraň mi vyrazili z ruky, a gorily mě táhnou náměstím po zemi pryč. Řvu, ať mě nechají bejt, že chci k policajtům, jako bych byl německej voják, kterej chce padnout radši do americkýho zajetí než do ruskýho. Všude kolem je zmatek a hluk. Koutkem oka zahlédnu Romana, kterej schovává telefon, než ho taky čapnou. Nějakej fízl v civilu na mě řve: „ To je jasnej trestňák! Útok na ministra! Jasnej trestňák!“
Dav mě chce zlynčovat. Benga mi nasadí pouta, a ptají se, proč jsem to udělal. „Protože nesouhlasím…nesouhlasím…“ blouzním v afektu, ještě celej pobouchanej.
„Mladej, cos to tam měl?“ ptá se mě roztřeseně ten děda, kterýho jsem trefil, a otírá si temeno ubrouskem.
„Vodu, pane, jenom vodu,“ říkám.
„Já aby to nebyla nějaká kyselina.“
„Je to jenom voda, nebojte. Magnesia. Omlouvám se.“
A vezou mě na stanici, dva vcelku klidní policajti.
„Vždyť máme demokracii. Já třeba s tím Babišem taky nesouhlasím, ale svůj nesouhlas můžete přeci vyjádřit ve volbách a ne takovým terorismem, “ domlouvají mi. Mlčím. Odvedou mě do baráku a nechají sedět na lavici před služebnou.
„Á, výtržník,“ říká dobromyslně vyhlížející plešatej policajt, otevírající dveře kanceláře, tedy výslechové místnosti. „Posaďte se.“
Sednu si.
„Tak kolik vám dali?“ pokračuje strážník.
„Nic,“ lžu, a tvářím se dotčeně. „Já nesouhlasím s jeho politikou. Tečka.“
„No, nesouhlasit můžete, ale to se přece nedá řešit takhle. Můžete s ním třeba diskutovat.“
„S ním se diskutovat nedá.“
„Pane, při vší úctě… Vám za to někdo zaplatil. To je nám tu všem jasný.“
„Řikám, že nezaplatil.“
„Dobře, tak tedy od začátku. Co jste dělal včera večer?“ začíná sepisovat protokol, a já ze sebe soukám smyšlenou story o tom, jak jsem se včera opil s kamarády – politicky angažovanou mládeží – a zjistili jsme, že Babiš má mítink tady v Táboře, kam náhodou jedu za kamarádkou. A že nám ta náhoda pod vlivem alkoholu připadala jako znamenní vyšší moci, tak jsme si ráno koupili stříkací pistolky a rozhodli se, že si vejlet vylepšíme. A Roman se jmenuje Roman, dál nevím, protože jsem se ho na to nikdy neptal. Když výpověď podepíšu, policajt se na mě usměje, a žoviálně prohlásí:
„Takže za půl hodiny v Jindřichově Hradci?“
To měl bejt náš druhej cíl, teď na něj však nemám ani pomyšlení. Jsem propuštěn a bojím se vyjít ven. Musim bejt paranoidní po tom keťáku ze včera, nebo co. Venku mě určitě čekají ty gorily, odvezou mě někam do lesa, tam mě svlíknou do naha, ztřískají mě a nechají ve škarpě. Postávám ve dveřích.
„Nemáte tu nějakej zadní vchod?“ ptám se policajtů.
„Hezky tudy,“ usmívají se na mě oba spiklenecky.
Pomalu scházím ze schodů, rozklepanej jak ratlík. Vystrčím ze dveří špičku nosu, opatrně se rozhlídnu, a vidím, že žádný gorily venku nečekají. Trochu bloudím v křivolakých uličkách. Sledují mě tajní, zase tajní jak noha. V tom za sebou uslyším motor auta. Blíží se. Neohlížím se, dávám se do běhu. Nechtě mě bejt, nechte mě, nechte…
„Co děláš, ty magore?“ ozve se za mnou. Otočím se a spatřím Romana v Obiho káře. Úlevně vydechnu, spěšně nasednu, Roman šlápne na pedály, a rychle pryč, ať se práší za kočárem. Video stojí za houby. Za tohle bysme si teda nezaplatili.
„A trefil jsem ho vůbec?“
„Trošku. Ale von se jenom ušklíb, a kecal dál.“
„Achjo. To byla vostuda. Ještě, že nás tu nikdo nezná.“
„Víš co mě napadá?“
„Ne, povídej.“
„Ten chlap furt řve, že je něco kampaň, že jo,“ říká Roman, sledujíc nehnutě silnici. „ A když nám někdo zaplatil, abysme ho trefili, tak to vlastně je kampaň.“
„No?“
„Takže jsme mu vlastně dali za pravdu.“
„Ty vole! Co když si nás zaplatil von?“
Přemýšlím nad tím. Připadám si zneužitě a zostuzeně. Jako bych kývnul na práci v pornu a nechal se ojet back-door. V Praze pozoruju, jak Roman připravuje osvětlení venkovní divadelní scény. Vypadá, že ví, co dělá, když vzrušeně pobíhá po place a šteluje ty mašinky. Trochu mu závidím. Taky bych si mohl najít pořádnou práci. Poctivou fachu, ze který má člověk dobrej pocit. Druhej den je mi o moc líp, to když nám Obi na rohu jedné žižkovské ulice přeci jenom rozdá pětilitry, zatímco mu cpu do ruky účet za benzín a dva párky v rohlíku.
„Video je na hovno,“ říká. „Ale aspoň jste to zkusili.“
„Měl sis sehnat víc lidí. To nebylo proveditelný“, hájím se. „Hele, a kdo to teda platil?“ vrtá mi pořád hlavou.
„To tě nemusí zajímat. My dva jsme se totiž nikdy neviděli,“ říká Obi a mizí v gentrifikovaný kavárně, aby si dopil dablovaný espresso za osm pětek.