Théo J. Mayer: Rozvažte kamenné uzly

Spáleniny

 

Nedívám se kam kráčím

Zatímco mířím ke svému pádu

Jistým a uvážlivým krokem

Slézat široširé pláně dun.

 

Polovinu mého života

Meškalo slunce za obzorem

A dnes v nadhlavníku buší.

Najím se svých spálenin.

 

 

 

Práce vulkánu

 

Bledý tvar

Dlí ve škvíře mých dveří

Rána narvaná bankovkami

Uzavírá průchod

Mezi jedním a druhým světem

Má bědnou tvář mých nedostatků

Řeznický chaos se ztělesňuje v mém těle

Je tady

Vidím jej

Proudí v mých žilách

Ve snu jej pronásleduji

A odtrhuji se od jeho běd a bolesti

Se zvířecím vypětím

– Nebojím se už

Neustále

Že se zlomím

Abych se znovu narodil

Neustále ožíval

Odkryl karty

Na stole pokrytém

Šarlatovým sametem

Vidím oštěp

Který otravuje mé pochybnosti

Který mě bez ustání probodává

A který odhazuji

Moje noční můra je nemít tvář

Kterou jde rozpoznat

Na ulici:

Ach to jsi ty!

To ty jsi tvář peněz!

To ty jsi tvář moci!

To tebe jsem viděl včera večer

V řadě bludů…

To tebe zmasakrovali

Aby ze mě učinili ikonu!

To ty sis nechal obtáhnout

Bezhlavý, svůj tvar obrysem.

Poznávám tě.

Nebudu ničí tváří

Tváří noci

Tváří úzkostné nudy

Hodin strávených přemýšlením které

Ze tří slov bude znít jako

Hrana mých sil

Rozesetých v troskách

Budu bezmocný

S vášnivým nadšením

Vyzařujícím z mého hrdla

Klíčícím v mých ústech

– Budu přemoženým tichem

Toho, kdo popadnul pytel

Svých zodpovědností

Pocítit příboj a jeho křik

Budu znavenou rukou

Která říká: ano

Ano, pocházím ze smrti

Ze zrady a exilu

Pocházím z rodu zbabělců

A z rodu mučedníků

Pocházím z krádeže a z raněného srdce

V rozporech a omylech rozlomených

– Chytím svou samotu

Udělám z ní zemi

Budu jíst až do zvracení

Všechno co nesnáším

Neumřu z toho

Umřu z toho dvěstěkrát

A při každé smrti

Definitivní a stručné

Tam budou tato slova

Která probudí mé břicho

A otevřou má ústa

Která řeknou:

– Ano.

Sestupuji a padám

Čím víc stoupám, tím víc klesám

Čím víc umírám

Tím víc žiji

Čím méně vím

Tím víc cítím

Čím méně se zachycuji

Tím výše vystupuji

Podél mého strachu

Podél mého hněvu

Protože čím méně mohu

Tím víc vidím kdo jsem

Tím víc se otevírají má ústa

A říkají ano

– Ano pocházím ze smrti

A z vlny neustálé

Mezi ní a životem

Prostupující mým tělem

Často se lámu

Často jsem proboden

Bez ustání se měním

Protože není jiného platného důvodu proč existovat.

 

 

 

Družka

 

Znám světy

Jsou tak daleko

A zároveň tak blízko

 

Jsem jejich hranicí.

 

 

(Neznám žádný pól

Znám jen linie

A jsem jednou z těch

Spojujících okraje)

 

 

 

Monotónní píseň

 

(Kam jsi chtěl jít?)

Já, já už nevím…

Myslím, myslím, že to bylo…

Zdálo se mi, zdálo se mi to dobré.

Bylo to, bylo to jakoby,

Bylo to krásné a nebylo to daleko.

(Jestli to nevíš, tak se ztratíš)

Mám obrázek, trochu rozmazaný,

Pohyb pěny,

Odstín tisícileté barvy,

Trochu světlý, trochu tmavý,

Den a noc na koni.

(To je k smíchu, to je hloupost)

Dvacet čtyři hodiny se nafukuje a smršťuje,

A myslím, že kloužu

Po hlasech, které mohutní

Jejich monotónní píseň,

Podobám se spadlému listu.

(Nemluv už, vždyť trpíš)

Hledám se na mapě,

Ale není tam žádný bod,

Jím ji, žvýkám ji a polykám

Usínám na okraji silnice.

Při probuzení nic nepoznám.

(Víš, že tě nemůžu nechat tohle dělat?)

Myslím, že to bude bez konce,

Až konečně dojdu do cíle,

Protože já nikam nedojdu,

Tam kde má cesta končí, kde začíná,

Zpoza mých tkání, na hranici mého bytí.

 

 

 

Vespod plameny

 

Chtěl jsem vám říct, že tohle všechno nebylo lehké

(I když to tak vypadá)

 

Beru do rukou mé zoufalství

Tesám vulkány

A pálím si ruce

Nemyslím na důsledky

Krom toho nedělám nic

Vůbec. Nic.

Čili vyčkávám

Hýbaje se co jen lze nejméně

Vyhýbám se tření s reálným světem

Úzkost mě skličuje

Zmenšuju se

V mých myšlenkách běží dítě

Přibíjí boj k mému tělu

Nad mýma očima

V honbě za kontrolou

Kterou nemám

Nad mými kostmi

Trhá z rudých závěsů hedvábí

Dítě je vůči tomu, co prožívá, bezmocné

Jednoho dne se závěs utrhne

Spadne dítěti na oči

Budeme teď slepí

Děkuju normě za všechno utrpení, které mi věnovala!

Slepota je dočasný proces

Protože skutečnost mi vnukla

Jeden pár funkčních očí

Všechny oči, které obsahuji

Vidí velmi dobře

Až se třesu před tou zjevností

Shake shake shake

Je to pozvání k smrti

Či k úplnému

Rozervání

Všech mých orgánů

Stává se mi, že buším do své pánve a pláču

Dělám svými prsty nůžky

Odstřihuje pečlivě to měkké a zbytečné

Prsty procházejí

Trpělivost…

Okrouhlostí

Trpělivost…

Ale čepele jsou příliš široké, k vzteku

Prsty směšně hadrové, bez síly

Sotva čechrají nicotu

Všechno drží na svém místě

Nevolno ze zklamání, nechuť, pokožka netknutá

Ani kapka, ani jizva

Pot hanby se sráží na mé kostře

Stéká mnou až k šílenství

– Neměl byste si klást tolik otázek, život je velmi jednoduchý

Zmatený pořad plný paradoxních tvrzení

Moje tělo dí páté přes deváté sborem

Který není na obvyklém místě

– Né, ale ty jsi doopravdy holka

Rodící se šarm, okamžitá trhlina

Dyslexie dvou tektonických desek

Důvěra se zasluhuje, ta moje se zabloudila.

 

Chtěl jsem vám říct, že tohle všechno nebylo ani hořké, ani lehké

(I když to tak vypadá)

Odhalit zlomové momenty

Žně bídy

Které rozbíjí mé pocity

Na hromadu nenávisti a čehosi neforemného

Znám krutost mých posedlostí

Vůči jejich přirozenému lůžku

– Holka zlatá, je to přece prostě tvoje tělo

Blesk neuhodí nikdy daleko

Od takovýchto poznámek

Šíp – in my meat

Tisícerý šíp – in my meat

A kdyby šíp a meat byly totéž?

Můj terč a moje zbraň,

Můj bludný kruh,

Tesám vulkány

A pálím si ruce.

Vichřice v hrudi

– Odvahu, paní

Vespod zůstaly jen trosky

Sutiny bezhlavé touhy

Život a smrt ve zdi

Každou noc hraju squash

Proti její chladnosti, její závrati

Učím se žít dvojmo

Kulky nás trefují rovným dílem

Tisknou nás do transu smyček

A všechna tato gesta, která jsou valčíkem

Se točí, klapají a protahují se kolem osy

Té samé

Řekni, prorazím jednoho dne brnění?

Tluču do všech stran, hněvivá anarchie

Zatímco pád… pád se zdá tak poklidný

V sesuvu mého nic do mého všechna

A mého všechna do mého nic

Mého těla do mé mysli a naopak

Padám dolů

Až do víru svého pohlaví

– Takže co, žereš estrogeny?

Nic nenávidím víc.

Možná jen trochu míň

Než patriarchát

Synonyma: prostý, rodičovský, dědičný, úctyhodný

Všude pasti

Můj hněv je neslýchaný

Loď v hajzlu

Sjednocuju se

Pod všemi úhly tvaru

Mého utopického genitálu

Našel jsem místo které chybí

Mému mutujícímu bytí.

 

Řekli mi, ať dám všechno dovnitř

Malé věcičky strašně „roztomilé“

Dosahujeme paroxysmu ironie

Čekám dítě

To kterým jsem

Abych mu vrátil svobodu

O kterou se připravilo

Opustit peklo

Jeskyně

Které přijalo

Jeho ráj

By se téměř vměstnal

Na špici jehly

Chtěl jsem vám říct, že po tom všem nejsem o nic křehčí

(Nemám už co ztratit)