Spáleniny
Nedívám se kam kráčím
Zatímco mířím ke svému pádu
Jistým a uvážlivým krokem
Slézat široširé pláně dun.
Polovinu mého života
Meškalo slunce za obzorem
A dnes v nadhlavníku buší.
Najím se svých spálenin.
Práce vulkánu
Bledý tvar
Dlí ve škvíře mých dveří
Rána narvaná bankovkami
Uzavírá průchod
Mezi jedním a druhým světem
Má bědnou tvář mých nedostatků
Řeznický chaos se ztělesňuje v mém těle
Je tady
Vidím jej
Proudí v mých žilách
Ve snu jej pronásleduji
A odtrhuji se od jeho běd a bolesti
Se zvířecím vypětím
– Nebojím se už
Neustále
Že se zlomím
Abych se znovu narodil
Neustále ožíval
Odkryl karty
Na stole pokrytém
Šarlatovým sametem
Vidím oštěp
Který otravuje mé pochybnosti
Který mě bez ustání probodává
A který odhazuji
Moje noční můra je nemít tvář
Kterou jde rozpoznat
Na ulici:
Ach to jsi ty!
To ty jsi tvář peněz!
To ty jsi tvář moci!
To tebe jsem viděl včera večer
V řadě bludů…
To tebe zmasakrovali
Aby ze mě učinili ikonu!
To ty sis nechal obtáhnout
Bezhlavý, svůj tvar obrysem.
Poznávám tě.
Nebudu ničí tváří
Tváří noci
Tváří úzkostné nudy
Hodin strávených přemýšlením které
Ze tří slov bude znít jako
Hrana mých sil
Rozesetých v troskách
Budu bezmocný
S vášnivým nadšením
Vyzařujícím z mého hrdla
Klíčícím v mých ústech
– Budu přemoženým tichem
Toho, kdo popadnul pytel
Svých zodpovědností
Pocítit příboj a jeho křik
Budu znavenou rukou
Která říká: ano
Ano, pocházím ze smrti
Ze zrady a exilu
Pocházím z rodu zbabělců
A z rodu mučedníků
Pocházím z krádeže a z raněného srdce
V rozporech a omylech rozlomených
– Chytím svou samotu
Udělám z ní zemi
Budu jíst až do zvracení
Všechno co nesnáším
Neumřu z toho
Umřu z toho dvěstěkrát
A při každé smrti
Definitivní a stručné
Tam budou tato slova
Která probudí mé břicho
A otevřou má ústa
Která řeknou:
– Ano.
Sestupuji a padám
Čím víc stoupám, tím víc klesám
Čím víc umírám
Tím víc žiji
Čím méně vím
Tím víc cítím
Čím méně se zachycuji
Tím výše vystupuji
Podél mého strachu
Podél mého hněvu
Protože čím méně mohu
Tím víc vidím kdo jsem
Tím víc se otevírají má ústa
A říkají ano
– Ano pocházím ze smrti
A z vlny neustálé
Mezi ní a životem
Prostupující mým tělem
Často se lámu
Často jsem proboden
Bez ustání se měním
Protože není jiného platného důvodu proč existovat.
Družka
Znám světy
Jsou tak daleko
A zároveň tak blízko
Jsem jejich hranicí.
(Neznám žádný pól
Znám jen linie
A jsem jednou z těch
Spojujících okraje)
Monotónní píseň
(Kam jsi chtěl jít?)
Já, já už nevím…
Myslím, myslím, že to bylo…
Zdálo se mi, zdálo se mi to dobré.
Bylo to, bylo to jakoby,
Bylo to krásné a nebylo to daleko.
(Jestli to nevíš, tak se ztratíš)
Mám obrázek, trochu rozmazaný,
Pohyb pěny,
Odstín tisícileté barvy,
Trochu světlý, trochu tmavý,
Den a noc na koni.
(To je k smíchu, to je hloupost)
Dvacet čtyři hodiny se nafukuje a smršťuje,
A myslím, že kloužu
Po hlasech, které mohutní
Jejich monotónní píseň,
Podobám se spadlému listu.
(Nemluv už, vždyť trpíš)
Hledám se na mapě,
Ale není tam žádný bod,
Jím ji, žvýkám ji a polykám
Usínám na okraji silnice.
Při probuzení nic nepoznám.
(Víš, že tě nemůžu nechat tohle dělat?)
Myslím, že to bude bez konce,
Až konečně dojdu do cíle,
Protože já nikam nedojdu,
Tam kde má cesta končí, kde začíná,
Zpoza mých tkání, na hranici mého bytí.
Vespod plameny
Chtěl jsem vám říct, že tohle všechno nebylo lehké
(I když to tak vypadá)
Beru do rukou mé zoufalství
Tesám vulkány
A pálím si ruce
Nemyslím na důsledky
Krom toho nedělám nic
Vůbec. Nic.
Čili vyčkávám
Hýbaje se co jen lze nejméně
Vyhýbám se tření s reálným světem
Úzkost mě skličuje
Zmenšuju se
V mých myšlenkách běží dítě
Přibíjí boj k mému tělu
Nad mýma očima
V honbě za kontrolou
Kterou nemám
Nad mými kostmi
Trhá z rudých závěsů hedvábí
Dítě je vůči tomu, co prožívá, bezmocné
Jednoho dne se závěs utrhne
Spadne dítěti na oči
Budeme teď slepí
Děkuju normě za všechno utrpení, které mi věnovala!
Slepota je dočasný proces
Protože skutečnost mi vnukla
Jeden pár funkčních očí
Všechny oči, které obsahuji
Vidí velmi dobře
Až se třesu před tou zjevností
Shake shake shake
Je to pozvání k smrti
Či k úplnému
Rozervání
Všech mých orgánů
Stává se mi, že buším do své pánve a pláču
Dělám svými prsty nůžky
Odstřihuje pečlivě to měkké a zbytečné
Prsty procházejí
Trpělivost…
Okrouhlostí
Trpělivost…
Ale čepele jsou příliš široké, k vzteku
Prsty směšně hadrové, bez síly
Sotva čechrají nicotu
Všechno drží na svém místě
Nevolno ze zklamání, nechuť, pokožka netknutá
Ani kapka, ani jizva
Pot hanby se sráží na mé kostře
Stéká mnou až k šílenství
– Neměl byste si klást tolik otázek, život je velmi jednoduchý
Zmatený pořad plný paradoxních tvrzení
Moje tělo dí páté přes deváté sborem
Který není na obvyklém místě
– Né, ale ty jsi doopravdy holka
Rodící se šarm, okamžitá trhlina
Dyslexie dvou tektonických desek
Důvěra se zasluhuje, ta moje se zabloudila.
Chtěl jsem vám říct, že tohle všechno nebylo ani hořké, ani lehké
(I když to tak vypadá)
Odhalit zlomové momenty
Žně bídy
Které rozbíjí mé pocity
Na hromadu nenávisti a čehosi neforemného
Znám krutost mých posedlostí
Vůči jejich přirozenému lůžku
– Holka zlatá, je to přece prostě tvoje tělo
Blesk neuhodí nikdy daleko
Od takovýchto poznámek
Šíp – in my meat
Tisícerý šíp – in my meat
A kdyby šíp a meat byly totéž?
Můj terč a moje zbraň,
Můj bludný kruh,
Tesám vulkány
A pálím si ruce.
Vichřice v hrudi
– Odvahu, paní
Vespod zůstaly jen trosky
Sutiny bezhlavé touhy
Život a smrt ve zdi
Každou noc hraju squash
Proti její chladnosti, její závrati
Učím se žít dvojmo
Kulky nás trefují rovným dílem
Tisknou nás do transu smyček
A všechna tato gesta, která jsou valčíkem
Se točí, klapají a protahují se kolem osy
Té samé
Řekni, prorazím jednoho dne brnění?
Tluču do všech stran, hněvivá anarchie
Zatímco pád… pád se zdá tak poklidný
V sesuvu mého nic do mého všechna
A mého všechna do mého nic
Mého těla do mé mysli a naopak
Padám dolů
Až do víru svého pohlaví
– Takže co, žereš estrogeny?
Nic nenávidím víc.
Možná jen trochu míň
Než patriarchát
Synonyma: prostý, rodičovský, dědičný, úctyhodný
Všude pasti
Můj hněv je neslýchaný
Loď v hajzlu
Sjednocuju se
Pod všemi úhly tvaru
Mého utopického genitálu
Našel jsem místo které chybí
Mému mutujícímu bytí.
Řekli mi, ať dám všechno dovnitř
Malé věcičky strašně „roztomilé“
Dosahujeme paroxysmu ironie
Čekám dítě
To kterým jsem
Abych mu vrátil svobodu
O kterou se připravilo
Opustit peklo
Jeskyně
Které přijalo
Jeho ráj
By se téměř vměstnal
Na špici jehly
Chtěl jsem vám říct, že po tom všem nejsem o nic křehčí
(Nemám už co ztratit)