Poslední dva týdny ráno vstanu a jdu ven. Chodím se podívat k pobřeží. Nikoho nepotkávám, jen někdy v dálce zahlédnu nákladní loď. Poslouchám, jak šumí moře, a většinou si lehnu na písek a nechávám volně proudit myšlenky. Někdy se mi stane, že usnu a vzbudím se, až když je mi vedro. Pak jdu zpět do domu a přemýšlím nebo píšu.
Nyní žiji v relativním odloučení od rodiny a přátel. Mám tady klid, a přesto se nedokážu zbavit určitého pnutí či strachu, jako bych se měl obávat, že někdo přijde a řekne: my o tobě víme, takhle to dál nejde, musíš jít s námi. Jednou se mi o tom i zdálo. V tom snu mi svázali ruce a nohy a ještě s dalšími lidmi mě hodili do moře. Všichni okolo mě vypadali šťastně a nebáli se, jako by se na to těšili. Jako by se těšili, že spadnou svázaní do moře. Byl jsem jediný, kdo se snažil bránit, ale nešlo to. Vzbudil jsem se nárazem o vodní hladinu.
Odešel jsem, protože pro mě byl kontakt s ostatními lidmi stále těžší a já si potřeboval rozmyslet, jak mám pokračovat.
Udržovat přátelství bývá výhodné.
Partnerství je obvykle výhodné.
Rodina je výhodná, ale tu si člověk nevolí.
Zakládat rodinu je nakonec většinou výhodné.
Starat se o ostatní, podobně jako zakládat rodinu, bývá výhodné.
Přesto se nacházím v situaci, která výhodná není. A já si ji zvolil.
Tento dům je odříznutý od města. Našel jsem ho na booking.com, ale působí spíš jako by mi ho pronajal známý, který zrovna odjel na pár týdnů pryč. Je tady chladno, takže tu můžu zůstávat celý den. Internet tady není, ale i kdyby byl, přihlašovat se k němu nebudu. V knihovně jsem našel stará alba s poštovními známkami. Dva večery po sobě jsem si je prohlížel. Potom jsem našel lupu a na některé jsem se díval znovu. Mám sbírky rád. Líbí se mi, že všechny ty prvky jsou důležité, když jsou spolu.
Sám mám sbírku cédéček, která jsem v pubertě poslouchal. K vytváření téhle sbírky mě dovedla myšlenka, že i jiní lidé, stejně jako já, měli při jejich poslechu dojem, že ta hudba vystihuje jejich pocity. Jsou to alba, která jsem si tehdy pouštěl pořád dokola. Nejvíc mám Issues od Korn, okolo 120 kusů. Jsou všechna stejná, jen jsou jinak poškrábaná.
Veškeré psaní se týká minulosti. V momentě, kdy prst dopadne na klávesu, je už pozdě na to, aby bylo popsáno něco přítomného. I významy zanikají v čase. Tento fakt si rád uvědomuji.
Včera mi přeběhla černá kočka přes cestu. Bylo to odpoledne, když jsem se vracel do domu. Nemám taková znamení rád a zvlášť ne to s kočkou. Až do večera jsem pak procházel okolí, abych ji znovu uviděl a aby přeběhla zase zpět, čímž by se to celé vynulovalo.
Nenašel jsem ji, a ani žádnou jinou černou kočku. Zkazilo mi to náladu. Taky jsem prohrál v solitéru.
Někdy se mi dějí tak bizarní věci, že si je raději zapíšu, protože bych jim zpětně ve vzpomínce nevěřil. Někdy jim pak nevěřím ani z těch poznámek.
Když lidé vynalezli písmo, přišli na způsob, jak uchovávat informace pro sebe, nebo je předávat někomu dalšímu. Mohli číst to, co napsal někdo jiný, klidně dávno předtím, než se narodili. Pomohlo jim to uvědomit si vlastní umístění v čase.
Od té doby, co lidé začali používat písmo, odpadla nutnost pamatovat si spoustu věcí.
Některé věci si člověk pamatuje, i kdyby si je z jakéhokoli důvodu nezapsal. Když si vybavím nějakého známého a situaci, kdy jsem ho naposledy viděl, vždy si vzpomenu taky na to, co jsem v ten den jedl a jaké bylo počasí. Často si pamatuju spoustu detailů, které nemají žádnou souvislost s tím, jak se příběh odehrál.
Jsem potápěč. Jako povolání se mi to líbilo už od mala. Nikdo mi nevěřil, že je to skutečná profese. Jak si mysleli, že se opravují podvodní konstrukce?
Fascinuje mě, že pod vodou fungují fyzikální zákony jinak. A člověk si toho musí být vědom po celou dobu ponoru. Svoje zemské návyky musí přeměnit na podvodní, a to není jednoduché. Smysly ho matou, stačí, aby ponořil do vody jen hlavu. I jeho instinkty ho matou: například v hloubce pocítí strach a reaguje na to rychlým stoupáním na hladinu, přestože právě tohle je způsob, jak si ublížit.
Někdy se při podvodních úkonech voda zakalí tak moc, že člověk nevidí prakticky nic a řídí se jen podle hmatu.
Potápím se taky ze záliby. Prostě proto, abych se podíval na dno. Ty rostliny a živočichové vypadají tak vznešeně a jsou vůči mně úplně lhostejní. Připadám si, jako bych vlastně ani nebyl, ale přitom jsem.
Nedávno jsem našel svoje deníky, které jsem si psal asi od jedenácti let. Některé věci jsem už zapomněl, ale když jsem je četl, tak se mi vybavily. Moje deníky nejsou určené k tomu, aby je četl někdo jiný. Zatají se mi dech, když jen pomyslím, že by se můj sešit dostal někomu do ruky. Proto nerozumím osobním blogům. Jsou v rozporu s podstatou deníkových záznamů – ty jsou soukromé. Jejich obsahy musí projít cenzurou: jsou psány s vědomím, že budou čteny. Co je potom to, co lidé píší? Člověku, který se prezentuje na internetu, nedůvěřuji. Sám se snažím vyvarovat toho, abych na internetu jakkoli figuroval, ale není to snadné.
Tento dům jsem si pronajal pod jménem Julius Ill. Je to falešné jméno, které používám už několik let. Přísahal jsem, že tohle bude naposledy, kdy ho použiju. Je to totiž jméno skutečné osoby. Kdysi jsem pracoval na poště a dokonce dvakrát se mi dostal do ruky dopis pro Julia Illa. Zdálo se mi neuvěřitelné, že se tak někdo jmenuje. To jméno zní jako pseudonym nebo jako jméno vládce. Použil jsem ho několikrát z legrace při bowlingu, a pak následně kdykoli, když jsem chtěl při různých příležitostech zůstat anonymní. Musím s tím ale skončit, zdá se mi to už moc riskantní, o to víc, když to jméno patří skutečnému člověku.
Location Utast
Depth 18
Bottom Time 30’
Visibility dobrá
– podél pobřeží k záhybu
– nic moc tady není
Půjčil jsem si člun a vyplul na moře. Potápěl jsem se v místě, kde je vrak potopené lodi. Našel jsem to v průvodci. Viděl jsem hodně modré barvy, spoustu ryb a mnoho rostlin, které se jemně pohybují, jako kdyby na ně někdo foukal. Občas si pod vodou představuju, že jsem ryba a nic mi nedělá potíž. Dýchám a mám otevřené oči. A můžu si kdykoli kamkoli zaplavat.
Viděl jsem taky části toho vraku úplně pokryté usazeninami, živočichy a rostlinami. Byl to takový podmořský útes pravoúhlých a jinak geometrických tvarů. Plaval jsem těsně podél jednoho delšího útesu ve tvaru trámu. Díval jsem se nahoru, k nebi, ke světlu. Ta díra se zjeví tam, kde je zrovna slunce. Je to, jako kdyby se ta modrá z vody rozestoupila do stran a zůstal tam jen transparentní kužel. Jak člověk sestupuje dolů, ta záře slábne, až úplně zmizí.
Když jsem pod vodou, hraje mi v hlavě hudba. Jakmile se vynořím, zapomenu, co to bylo. Dneska mi nic nehrálo.
(z textu Scuba Diver, 2018)