***
Písně rozevřených skal
třepetajících se stromů
štěpící se půdy
zní v objetí
souzní
Dýchající lesy zpívají mnohohlasé písně
natahují svá hrdla ke hvězdám
hlasy říční krajiny se rozlévají v těle oceánu
Otevři uši
***
Zpocené sluneční jazyky prosakují přes horizont
pronikají mou paží a plní ji teplem
vzpomínám na teplo, které jsem cítila v tvé přítomnosti
Odříznuté neživé okraje
mého těla
srdce
rezonují
třepetající se jehličky padají k zemi
***
Když sbor položil hlasy na dno oceánu
rozevřely se štěrbiny a z nich se vydral zpěv
dech
jehož výdech doznívá ve vlnách
polyfonní ústa oceánu
slyšíš
zpívající otvory
O Polyfonním lůnu
Bylo jednou jedno dítě, jehož matkou byl strom.
Ten strom byl lesem, s kořeny tlejícími v chaosu.
Z matčina břicha bylo vyříznuto dítě.
Shluk jazyků se rozhodl dítě vyjmout jako na nekončícím vlákně.
Dítě nechtělo ven, nikdy nechtělo opustit prostor matčina břicha.
Matka se dítěte nerada dotýkala, nechtěla být sána. Ostatně dítě její mléko také nechtělo.
Matka tedy řekla: „Udělejme to jinak. Co když se vrátíš dovnitř?“
„Poneseš mě?“ zeptalo se dítě.
Matka se zasmála a pravila: „Sním tě a budu tě nosit.“
Tak se domluvily.
Matka otevřela ústa, ze kterých se vydral zvuk, a dítě zalezlo zpátky dovnitř.
Nevědělo, kde se nachází, ale cítilo, že se stává něčím jako tekutinou mnohosti uvnitř sdíleného těla.
Tehdy poznalo, co zná třepetající se listí, klovající vodu, když se topí.
Dalšího dne, těsně předtím, než se rozzářil měsíc, se matka probudila s pichlavou bolestí v břiše. Cítila, jako by jí něco vytékalo ze štěrbiny pod břichem.
Dotkla se otvoru prsty a nahmatala hladký povrch skořápky.
Zvedla těžkou hlavu a rozhlédla se kolem sebe.
Prostorem se rozeznělo vzdychání. Zazněly písně krajiny praskajících vajec, písně otevírání
a rození.
„Ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah.“
***
Z úst vyvěrají hlasy a uvnitř mě žijete všechny vy a násobek těch
které neumím a nechci pojmenovat
Jsem shluk
na vlákně neutuchajícího růstu
blednoucí v ozvěnách
Jsem tisíce hlasů táhnoucích se z hrdla do hrdla
jsem slina v zívání
vítající neznámé
Jsem mokrá stopa listu na zemi
jsem kapka vlající v dechu větru
lůno písní
vždycky budu toužící
Přitočily se k sobě a začaly se objímat, společně se přibližovat
a dotýkat, až bylo těžko rozeznatelné, o jakou hmotu se jedná.
Jásaly za šťastného pokřiku:
„Miluji tě, miluji tě. Miluji tě!!!“
Svalily se na hromadu, hmota pospolitá. Snící sedmihlavá saň, pohleďte jen na ni. Zdá se, že spí. Zdá se, že odešly.
Prostorem se rozneslo ticho.
***
Protékající ústí mrtvé řeky
líbá se s květinami
Zahřeješ vejce, která nese
praskají v zemi
Znovuzrození je srdcem cyklu v extázi
Co jsi viděla
satelit uvnitř žebra
hroutící se rány, které nikomu nepatří
***
Spolkni slova
prázdná
nestačí
Nech slova znít
vdechni je zhluboka
a vyplivni
plivej
plivej!
Nepřestávej rezonovat
***
Naslouchala
ústa rozevřená
agapé
Rytmus srdečního jádra třel praskající pupen
kosmické tělo
naplněné roztříštěnou Zemí
***
Byli jsme stráveni a olizováni půdou
pokryti žilami hub
zahrnuti láskou, péčí a touhou
Štěrbiny prosakují za hudby výmluvného ticha
v nejzazší otevřenosti
Otevření je setkání
Otvory stříkají k olíznutí záře hvězd
pak padají
uléhají do kolébky
aby se staly zemí
Ozvěna ticha
BYLO JEDNOU JEDNO DÍTĚ, KTERÉ MĚLO SPOUSTU SESTER.
Skrze vlákna svých větví se spojily v soubor
a jejich hlasy byly zpívajícími hrdly.
Šly k mrtvé řece a pily ji.
Když ji celou vypily,
jejich vlasy se staly trávou,
jejich prsty se staly vlnami,
jejich jazyky se staly zrcadly slunce a jejich pot se stal slinou řeky.
Jsem sestra jazyka olizujícího trávu, slina,
dcera mé sestry, sestra mé matky.
Slyšela jsem, že tu teče mrtvá řeka, která olizuje zemi.
Slyšela jsem, že ji můžeš pít, a když ji vypiješ, staneš se potem té řeky.
Bylo jednou jedno dítě, které mělo spoustu sester.
Skrze vlákna svých větví se spojily v soubor.
Jejich větve byly hlasy zpívajících hrdel.
Šly k mrtvé řece a pily ji.
Když ji celou vypily,
jejich vlasy se staly trávou,
jejich prsty se staly vlnami,
jejich jazyky se staly zrcadly slunce,
jejich pot se stal slinou řeky.
Jejich jazyky hladily půdu.
Půda byla jejich kolébkou.
Jsem potem.
Slyšela jsem, že tudy teče mrtvá řeka, která stále olizuje zem.
Slyšela jsem, že ji můžeš pít
a tvé uši se stanou otvory,
kterými prosakuje tekutina.
Jsem ozvěnou ticha.
Voda prosakuje skrze mě, jako já prosakuji vodou.
Bylo jednou jedno dítě, které mělo spoustu sester.
Skrze vlákna svých větví se spojily v soubor.
Jejich hlasy byly zpívajícími hrdly.
Šly k mrtvé řece a pily ji.
Když ji celou vypily, jejich vlasy se staly trávou, jejich prsty vlnami,
jejich oči se staly zrcadly slunce a jejich pot se stal slinou řeky.
Jejich jazyky hladily půdu.
Hlína nesla v kolébce křehká těla,
v prostoru nekonečně těhotném všemi znějícími složkami
linoucími se z vlhkých děr.
Ilustrace: Kristina Fingerlandová