Marie Tučková: Sedm sester z Moany Hebe

***

 

Písně rozevřených skal 

třepetajících se stromů 

štěpící se půdy 

zní v objetí 

 

souzní 

 

Dýchající lesy zpívají mnohohlasé písně 

natahují svá hrdla ke hvězdám 

 

hlasy říční krajiny se rozlévají v těle oceánu

 

 

Otevři uši 

 

 

***

 

Zpocené sluneční jazyky prosakují přes horizont

pronikají mou paží a plní ji teplem

vzpomínám na teplo, které jsem cítila v tvé přítomnosti

 

Odříznuté neživé okraje 

mého těla 

srdce 

 

rezonují

 

třepetající se jehličky padají k zemi

 

 

***

 

Když sbor položil hlasy na dno oceánu

rozevřely se štěrbiny a z nich se vydral zpěv 

 

dech

jehož výdech doznívá ve vlnách

 

 

 

 

polyfonní ústa oceánu 

 

 

 

slyšíš 

 

zpívající otvory 

 

 

O Polyfonním lůnu

 

Bylo jednou jedno dítě, jehož matkou byl strom. 

Ten strom byl lesem, s kořeny tlejícími v chaosu.

Z matčina břicha bylo vyříznuto dítě.

Shluk jazyků se rozhodl dítě vyjmout jako na nekončícím vlákně. 

Dítě nechtělo ven, nikdy nechtělo opustit prostor matčina břicha. 

Matka se dítěte nerada dotýkala, nechtěla být sána. Ostatně dítě její mléko také nechtělo. 

Matka tedy řekla: „Udělejme to jinak. Co když se vrátíš dovnitř?“ 

„Poneseš mě?“ zeptalo se dítě.

Matka se zasmála a pravila: „Sním tě a budu tě nosit.“ 

Tak se domluvily. 

Matka otevřela ústa, ze kterých se vydral zvuk, a dítě zalezlo zpátky dovnitř. 

Nevědělo, kde se nachází, ale cítilo, že se stává něčím jako tekutinou mnohosti uvnitř sdíleného těla.

Tehdy poznalo, co zná třepetající se listí, klovající vodu, když se topí.

Dalšího dne, těsně předtím, než se rozzářil měsíc, se matka probudila s pichlavou bolestí v břiše. Cítila, jako by jí něco vytékalo ze štěrbiny pod břichem. 

Dotkla se otvoru prsty a nahmatala hladký povrch skořápky. 

Zvedla těžkou hlavu a rozhlédla se kolem sebe. 

Prostorem se rozeznělo vzdychání. Zazněly písně krajiny praskajících vajec, písně otevírání 

a rození. 

„Ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah, ah.“ 

 

 

 

***

 

Z úst vyvěrají hlasy a uvnitř mě žijete všechny vy a násobek těch

které neumím a nechci pojmenovat 

 

Jsem shluk 

na vlákně neutuchajícího růstu 

blednoucí v ozvěnách 

 

Jsem tisíce hlasů táhnoucích se z hrdla do hrdla 

jsem slina v zívání 

vítající neznámé

 

Jsem mokrá stopa listu na zemi

 

 

jsem kapka vlající v dechu větru 

 

lůno písní

vždycky budu toužící

 

Přitočily se k sobě a začaly se objímat, společně se přibližovat 

a dotýkat, až bylo těžko rozeznatelné, o jakou hmotu se jedná. 

Jásaly za šťastného pokřiku:

„Miluji tě, miluji tě. Miluji tě!!!“ 

Svalily se na hromadu, hmota pospolitá. Snící sedmihlavá saň, pohleďte jen na ni. Zdá se, že spí. Zdá se, že odešly. 

Prostorem se rozneslo ticho. 

 

 

***

 

Protékající ústí mrtvé řeky

líbá se s květinami 

 

 

 

 

Zahřeješ vejce, která nese

 

 

 

praskají v zemi

 

 

 

Znovuzrození je srdcem cyklu v extázi 

 

 

Co jsi viděla 

 

satelit uvnitř žebra 

hroutící se rány, které nikomu nepatří

 

 

***

 

Spolkni slova 

prázdná 

nestačí 

 

 

Nech slova znít 

 

vdechni je zhluboka 

a vyplivni 

 

plivej 

  plivej! 

 

 

 

Nepřestávej rezonovat 

 

 

***

Naslouchala

 

ústa rozevřená

agapé 

 

Rytmus srdečního jádra třel praskající pupen 

 

 

kosmické tělo 

naplněné roztříštěnou Zemí 

 

 

***

 

Byli jsme stráveni a olizováni půdou

pokryti žilami hub 

zahrnuti láskou, péčí a touhou 

 

Štěrbiny prosakují za hudby výmluvného ticha 

v nejzazší otevřenosti

 

Otevření je setkání

 

Otvory stříkají k olíznutí záře hvězd 

pak padají 

 

uléhají do kolébky 

aby se staly zemí 

 

 

Ozvěna ticha

 

BYLO JEDNOU JEDNO DÍTĚ, KTERÉ MĚLO SPOUSTU SESTER.

Skrze vlákna svých větví se spojily v soubor 

a jejich hlasy byly zpívajícími hrdly.

 

Šly k mrtvé řece a pily ji.

 

Když ji celou vypily,

jejich vlasy se staly trávou,

jejich prsty se staly vlnami,

jejich jazyky se staly zrcadly slunce a jejich pot se stal slinou řeky.

 

Jsem sestra jazyka olizujícího trávu, slina,

dcera mé sestry, sestra mé matky.

 

Slyšela jsem, že tu teče mrtvá řeka, která olizuje zemi.

Slyšela jsem, že ji můžeš pít, a když ji vypiješ, staneš se potem té řeky.

 

Bylo jednou jedno dítě, které mělo spoustu sester.

Skrze vlákna svých větví se spojily v soubor. 

Jejich větve byly hlasy zpívajících hrdel.

 

Šly k mrtvé řece a pily ji.

 

Když ji celou vypily,

jejich vlasy se staly trávou,

jejich prsty se staly vlnami,

jejich jazyky se staly zrcadly slunce,

jejich pot se stal slinou řeky. 

 

 Jejich jazyky hladily půdu.

 Půda byla jejich kolébkou.

 

 Jsem potem.

 

 Slyšela jsem, že tudy teče mrtvá řeka, která stále olizuje zem.

 Slyšela jsem, že ji můžeš pít

 a tvé uši se stanou otvory,

 kterými prosakuje tekutina.

 

 Jsem ozvěnou ticha.

 Voda prosakuje skrze mě, jako já prosakuji vodou.

 

 Bylo jednou jedno dítě, které mělo spoustu sester.

 Skrze vlákna svých větví se spojily v soubor.

 Jejich hlasy byly zpívajícími hrdly.

 

 Šly k mrtvé řece a pily ji.

 

 Když ji celou vypily, jejich vlasy se staly trávou, jejich prsty vlnami, 

 jejich oči se staly zrcadly slunce a jejich pot se stal slinou řeky. 

 Jejich jazyky hladily půdu.

 

 Hlína nesla v kolébce křehká těla,

 v prostoru nekonečně těhotném všemi znějícími složkami

 linoucími se z vlhkých děr. 

 

 

Ilustrace: Kristina Fingerlandová