SLEPEC
Neustále, vždy znovu, se
v myšlenkách a skrze pocity
očišťovat, abychom
k věcem, zvířatům, rostlinám
přistupovali jako k lidem,
jednali s nimi a především
o nich přemýšleli jako o lidech,
nikoli jako o ponížené,
manipulované, znásilněné
a zavražděné části nás samých
nebo jako o otisku nezbadatelnosti.
Tohle jako mě dohání k šílenství.
*
Slyšela jsem, že jsme tak necitelní
z přemíry citu. Tomu se musím smát.
Žila jsem ponejvíc s lidským stínem,
ale pořád jsem slyšela: jsi naše slunce.
*
Jde známou cestou,
až vejde do domu,
ale když rozsvítí, dům nikde.
*
Já je to, co přijde
do slova: stat
rosa pristina nomine.
Ten, který mlčí neví,
zda nějaké slovo
vůbec může přijít.
Pak je tu stav, kdy jsme připraveni
na jakékoliv slovo, ne jinak:
stav, kdy nejsme připraveni na nic.
Nic nás přimělo se nepřipravovat.
Když rozsvítí, dům nikde.
Světlo slova,
které nás připravilo
o dům.
Světlo slova, kterým
jsem si nechala připravit
dům v tom, co nevidím.
*
Toto jako mě dohání
k šílenství: čím slova
mlčela, bylo růží,
než se stala slovem,
byla slovem, než se stalo?
*
Na každý den
jiné tělo, ať nemusím
mlčet, tedy ať můžu
mlčet, protože není vše řečeno.
Učit se tichu,
které nás odnaučí.
*
Když se kdosi zeptá proč,
oznamuje své předjímání,
jímž zbavuje tápání všeho smyslu.
Wo sind sie geblieben?
Jde známou cestou
až vejde do domu.
*
Jediné umění: zbavovat se,
důkladně promyslet konec,
který nepřijde. Ozvěnou
odhozeného kamene
se slovo stane hlukem.
*
Nabrat slova do dlaní,
co v nich vidět? Obnovu,
která nás znovu upomíná.
*
A slova zatím zmrzla.
Mám teď na obličeji
masku jako z kamene.
Zírám na masku,
jíž jsem se stala.
Odhazuju, znovu.
*
Voda začíná proudit pod ledem a ten se trhá,
poslyš, tohle ticho umíme slyšet.
Kámen jako list zbavený větve.
Kámen není list.
Slovo není slovo.
Pořád dřepíme
u této řeky, ani
kámen, ani list.
Možná balvan nebo nachýlený
strom by byly k brodu.
Slovo kámen a slovo list,
chladný dotek toho,
co teče.
*
Tiskneme se ke kůře stromu,
každý na jedné straně kmene.
Viděl jsi někdy strom takhle růst?
*
Všechno vyrůstá z hmatu,
dotek prstů nebo dotek dřeva.
Myšlenky, gesta, pocity: vykvétají,
zbarvují se a opadávají. Je to
jednoduché, větvíme se a odumíráme.
*
Sedím tu a přikládám
špalek za špalkem, spoustu
trpělivých let zmizelo v tomto ohni.
Tanec listí a tanec větru.
*
V noci jsme házeli kameny
a teď o tom mluvíme.
Ozvěna, na hladině
listy unášené vodou.
Pozorujeme kouř.
Mlčím, když mluvíš a nejsi tady.
Oba mlčíme a oba mluvíme.
Kde je toto místo?
*
Vítr serval ze stromu
listí a žene je nad řekou.
Nikdy jsem nebyla tak blízko.
Kořeny v tom ohni
zavoněly zvlášť omamně.
Jako už teď.