Jakub Vaněk: Slova vzdalují skutečnost od dokončení

„Nad sbírkou jsme se s Jakubem setkávali v průběhu jednoho roku a byly to krásné výměny také proto, že jsme se dohodli redakci provést na papíře – ne na googledrive. Jednou mi přišla zpráva, ať se podívám do schránky. Rukopis jsem ze schránky musel vypáčit, jak tam byl nacpaný. Další doručení verze jsem už podmínil výměnou stropního trámu u mě na chatě, protože bych ho sám neunesl a myslím, že patálie s trámem redakci nepředpokládatelně prospěly. Pátá nebo šestá verze k poznámkám již měla japonskou vazbu a z verzí se pomalu rodila kniha. Bylo to plynulé, verze se měnily pod rukama, refreshovaly se, přesto bylo dost času zapomenout na přepsané a vzpomínat u vzniknuvších.

V knize Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody nejvíc cením momenty senzorických a prostorových zvratů. Mám dojem, že to, co textem hýbe a odlepuje text od stránky, je často bez těla, bez hmoty, přesto míří k pevnému a konkrétnímu. Pouhá ozvěna ruky se může vynořit jako ostrov. Použitá slova nosíme jako zaspané výlety. Nutrie zavírají dveře za lidskou návštěvou ve svém městě. Ten, který nás naučil pít pohonné hmoty, je náš otec. „Miluji vaše pozemky,“ řekne ironicky Země. Slova mohou umřít, mohou tedy ležet mrtvá ve veřejném prostoru. Lidé mizí v autech jako v žaludcích. Potomci jsou komposty předků. Existuje textové tělo, které leží na cestě od myšlenky ke lhostejnosti, a existují stromy, co dokáží vyrůst z pouhé představy ostrova. Slova plují na hladině teprve tehdy, když se stanou větami, přestože psát je pohyb dovnitř a dolů… 

Jakubova sbírka rozviřuje uvažování kolem těla, ostrovů, slov, odpadu a společenství. Nad tělem přemýšlí jako nad entitou, která se promítá – dá se najít – v řeči, tedy v textu a v prostoru, tedy na Zemi a v čase, tedy mezi generacemi. Výrazné je jemné uchopování reality, soustředěné našlapování, ochota rozšiřovat spíš než zužovat pocházející snad z prožívaného vědomí, že slova vzdalují skutečnost od dokončení,“ píše k výběru Luboš Svoboda.