Georgi Tenev: Svaté světlo

Svaté světlo

 

Jdou po chodníku podél oplocené zahrady, jdou ruku v ruce a nevšímají si toho, že je na dalším rohu ulice zavřená, protíná ji zeď s taškovou střechou. Jdou, dnes jsou zamilovaní. Dokonce ani v ghettu neztrácí láska svou sílu, dokonce i v ghettu zaplavuje jejich srdce svým nehmotným světlem.

 

Na noc se ghetto zavírá. V ghettu jsou knihovny a čítárny, vědecké instituce a dvě univerzity, akademie, národní muzeum, administrativní citadela padlé vlády, akademické divadlo, hudební škola a baletní lyceum, závodiště. Všichni ví, kdo v ghettu bydlí – viníci národní pohromy. Bývalí vědečtí pracovníci, profesoři z historických fakult, autoři staré gramatiky a starých dějin, pedagogové z vojenské akademie, odpovědné osoby z hygienické stanice, administrátoři národní zdravotní prevence, autoři staré hymny a trikolóry, tesaři památníků, architekti, tvůrci žulových budov pro ministerstva. Inženýři tohoto města, kteří stavěli padlé náměstí, vítači řečníků na této tribuně, staří hrdinové a vítězové, kteří zůstali naživu po prvních dnech čistky – ti se vrátili tam za plot, k pamětníkům dřívější útulnosti ne proto, že by dostali rozkaz, ale proto, že neměli kam jinam jít. Venku by obyvatelé ghetta zemřeli hlady, nebo by byli zavražděni. Tady za plotem nejsou obchody ani teplá voda, ale dá se tu klidně spát. Teď už je zde dost místa pro všechny a obyvatelé neplatí daně. Ghetto přesto funguje jako jakýsi druh města. Univerzita přijímá zájemce, jenže jakou na ni lze uvrhnout daň? V noci funguje jen jeden sloup původního veřejného osvětlení, s dvojitou lampou, která visí nad žlutou pasáží před památníkem republiky. Vytrvale svítí i několik blikajících řetězů z loňské výzdoby, které zůstaly viset na jednom konci městského jezera, vysoko ve větvích parkových stromů. Nikdo neví, odkud jsou napájené a jak se do nich dostává proud vnější sítě. Považuje se to tu skoro za nadpřirozený jev a ti, kteří čtou, se tam každou noc schází. Sedí a leží různě po lavičkách, a když je teplo, tak sedí v trávě. Píšou, pijí čaj z termosek, předčítají a hovoří, a někdy nejen to. Odsud je to ke zdi kousek, méně než padesát metrů. Na druhé straně pokračuje noční park a někdy jsou slyšet zvuky, štěkot psů, neurčité hlasy, písničky fotbalových fanoušků. K všeobecné spokojenosti obyvatelé ghetta nové barbary dovnitř nepouští, a tak už nikdo nestrhává památníky a budovy, jako tomu bylo během revoluce. Dobrovolné sbory knihovníků a vědeckých pracovníků vlastními prostředky restaurují napáchané škody. Smývají barvu vylitou na busty před starým Národním shromážděním, postupně přemalovávají barevné graffiti na bronzovém koni s carským jezdcem. Postava stojící na věncích na žulovém podstavci pomalu získává zpátky svůj původní odstín pod pruhy pestrobarevného spreje a fosforeskující barvy. Zvíře nabývá zvířecí podobu, člověk nad ním zase lidskou. Před Akademií věd se v teplých dnech objevují malíři a sochaři. Přichází z elegantní fakulty plastické školy a přináší své nářadí, s jehož pomocí taví olovo, šplhají po štaflích a lepí rozlámané vitráže na fasádu Akademie. Horníci, kteří se sem přistěhovali z pohraničí, si ji kvůli sloupům u vstupu spletli s Úřadem vlády a k jejímu znetvoření stačila jediná krátká kanonáda vyhrabanými dlažebními kostkami. Po únorové revoluci se z ghetta stalo uzavřené město, jehož střed ohraničuje zeď. Poslední případ pro Národní soud se týkal vymezení této oblasti, vydání průkazů pro obytné domy a opisu se jmény obyvatel. Od té chvíle již došlo k poškození jediné budovy, a to hlavní pošty. Z jejího podzemí prý vedl tunel, který dokázal vyvést daleko na sever až k Hlavnímu nádraží. Ze strachu, aby se z něj nestal tajný průchod k uzavřenému městu, se rozhodli tunel pohřbít pod sutinami pošty. Zeď se začala stavět přesně rok poté, co město opustil poslední představitel staré emancipované třídy. 

 

Reportáž z jeho odchodu.

 

„Nemám k tomu co říct. Čtyřkoalice se rozpadla, teď už nikdo nikomu nevěří. A možná je to potřeba, já sám už dlouho čekám, kdy mi vrazí nůž do zad…“

„Pane regente,“ mává rukou novinář, který se hlásí ke slovu. 

„Já už nejsem regentem. Býval jsem. Teď máte nové ministry, máte prezidenta, já odcházím.“

„Kam, pane regente? A kdy?“

„Teď. Copak nevidíte to auto?“

„Které auto, to je ono?“ – ukazuje mu záchranku. „To je záchranka!“

„Ne, není.“

„Je to záchranka!“

„V tom případě špatně vidíte.“

„Vy tedy tvrdíte a trváte na tom, že odjíždíte tímto autem?“

„To je obecně jedna z našich vlastností – nevidíme dobro, nevidíme to, co nás spojuje, pouze to špatné, otravnost, skandál.“

„Ale vždyť město je v plamenech!“

„To nevadí, to nevadí, předávám vás do rukou velice zodpovědného člověka, vy sami byste jej nazvali ,člověkem z lidu.“

„A proč? Kdo to je?“

„Tamhle je.“

„Kdo – ten v klobouku?“

„Myslím, že ano.“

„Jak se jmenuje?“

„On se představí sám.“

„Ale proč odcházíte vy? A proč zrovna sanitkou?“

„Záleží snad na tom?“

„Odpovězte, prosím!“

„Tiše, poslouchejte toho člověka, co vám poví.“

„Proč ale odcházíte sanitkou, snad vám není špatně?“

„Bez komentáře.“

„To opravdu?“

„Ano.“

„Jak ano?“

„Je mi špatně.“

Konec reportáže.

 

Jdou, dojdou až ke konci plotu, tam, kde jej protíná kamenná zeď. Jdou ruku v ruce, vchází do parku. Nad městem se spustila noc a oni jdou odvážněji, dotýkají se lokty, dotýkají se rameny, tma je zbavuje studu, noc je přikrývá, schovávají se mezi stíny. Dojdou až ke stromům, v jejichž korunách blikají světla řetězů. Tam se usadí mezi ostatní. Tam už si nikdo nečte, ani nehovoří, tam se všichni ve dvojicích objímají. Tam se položí na záda a nad hlavami jim blikají světla z loňské výzdoby. Lampy svítí na černém pozadí umělého horizontu, na kterém je malované nebe, svítí na plakát, na kterém jsou malovaná noční oblaka. Tu a tam potrhané divadelní pozadí městské kulisy, natažené nad prázdným pavilonem, kde už není nic, není národ a není stát v pravém slova smyslu. Kontrolní bod vstupu je zapečetěný, celní správa již neexistuje. Zbytek zbytku se uzavřel v kulise jednoho zakrytého města, ghetta. A tady se pomilují v naději, že smysl přináší jejich samotné rozmnožování, samotné milování, samotné radostné dýchání pod svítícím světlem, svatým světlem, ozařujícím jejich těla.