TA ZAHRADA TAM NIKDY NEBYLA
Ráno co ráno mele kávu, chodí k oknu:
zdalipak tam bude zas ten oběšený na stromě,
ten, co se oběsil jiného rána na stromě ořešáku?
Syn už odřízl provaz, studem ve vratech
strašně napříč, očima prosí:
vynes mě proboha třikrát přes práh.
PSACÍ STŮL
Toho si nevšimla, že bytuje na nevrácené půdě? Že jí do okna strmí hospoda, že tady na každém kopci dvorec s propadlou střechou, v každé samotě ještě jedna? Toho si nevšimla, že lípy ve dvoře ne a ne přerůst střechu? Loni je seřezali, sedává na nich psisko a v noci se dere do oken. Před polednem si jde bába koupit knedlík, říkáš: „Viděl jsem to, pavučiny z ní visí, močí páchne, knedlík smaží s vejci.“ Podívala se kdy nazpět z toho bytu po nebožtících? Psisko uhání s bábou na hřbetě přes střechy až k Opřeticům, kde vám ukradli třešňový sad. Nemůže přece nevědět, že jen o pohnutí očima je vrch Žebrák, odtud, od psacího stolu.
VYKOUPENÍ
Ještě sněží a tady už rozdělávají pole,
ani boty sis nestihla přezout, ani košilku vysvléct.
Po zimě přijel výkupčí, sekerou do vrby a už se hrne krev.
„Kůže! Kůže!“ z panny stažená, z panny kamenem.
Prosíš ho: „Vstaň a vyvěs na plot tu hebkou loňskou smrt.“
Dodávka křižuje po vsi, mlčky se nesvlékáš, o milost neprosíš,
napřesrok ještě dočkáte se něhy, ještě se podržíte v ústech.
ADVENT
To není sníh, to je
přes noc odtálé pole,
vichřičný polom v lese.
Zatímco po slavnosti Krista Krále
marně vzpomínali, kam pro chvojí,
v kropence dorostl první škraloupek ledu.
Přeludný čas, přeludný prostor,
teď už i vlasy dorostou.
KONEC MASOPUSTU
Nad ránem jsi usnul v té masopustní krajině. Na krajíčku pohovky slyší, jak začínáš oddechovat. Od řeky do kopce kulhá zima, řeku rozráží Jindřich a bidlem dloube pod břehy, co kdyby našel utonulou? Cikáni v kostele sv. Havla rozdělávají oheň, ohřívají mléko, ti si věčné světlo nespletou. Copak smrt je jakkoli tvou věcí rozlišit? Dýchá s tebou, jako by cvrnkala pámelníkové kuličky. Pouští je z kopce, až ta zlá ještě tentokrát uklouzne, aby jí Jindřich podržel hlavu pod vodou. Tedy: přijdu k tobě, přijdu, na podlahu se položím, abys mě neviděl, přikryji se a ty mě neuvidíš.
Potkat se na nepravděpodobném místě
a spát spolu tak, že v milosti, rovnoběžně.
Ještě dnes ti náhle, hrozivě zatrnu o život.
NA PRAHU
Ukázalo se, že se myšlenky těsně před usnutím zhmotňují. Její myšlenky se stávaly pohyby a směry. Stoupat do schodů znamenalo zvažovat možnosti, krouživý pohyb zápěstí, rozklepnutí vejce nebo přesun z místnosti do místnosti bylo pohybem myšlení samotného, myšlenkou samotnou. Nebo: Vypouklá kapka akvarelu určená k jemnému vrstvení. Vést další vodní blánu přes barevnou plochu je obsažení významu. Cosi je přijato, uznáno a pochopeno, jazyk se proměnil.
POKOJ
Mým pokojem prochází zákrut cesty, rozbité, plné rozlévajících se kaluží, jimž nelze uhnout. Sedím naze a bezradně na kraji postele. Za laťkami ztrouchnivělého plotu lijavec polámal plavé chryzantémy, plné a nateklé teplým mlékem. Přízračně světélkují v rozklížené hodině před rozbřeskem. Dává se do mě zima a blátivá cesta přede mnou neuhýbá. Z kouta pokoje se odlupuje stín, není to zvlhlá omítka, je to černý stařec. Kleknout nemůže, ohýbá se tedy před kamny a do úst jim rovná třísky, sype piliny. I jím cuká chlad, i on by se napil teplého mléka, protože světnice je plná vazké, černé zimy a všechno je ostré, tuhé nebo jed. Na hřebíku visí kus špeku, na kamnech tvrdé, umouněné rohlíky, v proláklinách igelitového ubrusu rozlitá žitná. Oheň nehoří, ruka marně škrtá a škrtá, zmalátní a klesá jako ubitá deštěm, jako plavé hlavy za plotem, z nichž marnivě prýští čisté mléko. Spouštím bosé nohy do kalné vody, z prádelníku beru krabičku sirek a jak se brodím rozblácenou cestou, brodím vlhkou tmu světnice. Jednou sirkou škrtnu, a jak škrtnu, v komíně zašramotí, jak se objeví plamen, plechová roura se zatřese. Stařec nastraží uši, rozevře oči. Jen co sirku vhodím do pilin, z kamen vyrazí vrána, druhá, třetí, stařec křepčí a mává křídly a klape zobákem. Hejno vyrazí komínem jako jiskry. Vychází slunce, zhasínám lampu.
DUBEN
Na pastvině dvoje necky s vodou,
hladina vyrovnává sklon kopce.
Pohyb slunce nás těsně minul,
i řeč prozatím byla ti vzata.
První květy v černočerné zahradě,
voda ve svahu, nakonec
tvá nejkrajnější z nouzí.