Tento text ti nikdo nepřečte. Pozornost je zboží a komodita. Staví se vedle pšenice, kukuřice, pomerančů, kakaa, hovězího masa, platiny, ropy, stříbra nebo zlata. Kvalita pozornosti není přímo úměrná času, proč taky, že? To znamená, že je to s ní jako s čištěním zubů. Možná se zdá tohle přirovnání nedůvěryhodné, ale od určité chvíle – slyšíš příjemnou melodii, zvuky pianina a cimbálu.
Teprve v listopadu 2012 přišla česká asociace dentistů s prohlášením, že nezáleží na tom, jak dlouho si zuby čistíte, ale jak kvalitně – protože jedno správné vyčištění denně je účinnější, než deset nesprávných. Zubní plak je měkká lepivá hmota, kterou si nosíme s sebou, aniž bychom chtěli. Podmínkou pro vznik biofilmu-plaku je pevný předmět ve vlhkém nesterilním prostředí. Příkladem biofilmu je tedy vrstva na kameni v řece, kontaktní čočce nebo na kloubním implantátu. Asi neexistuje žádný důvod, proč bychom měli částečky usazené v našich ústech uchovávat nebo je dále nějak zpracovávat. Ale tahle hmota rozhodně není mrtvá, bakterie žijí a interagují, hrají si, hemží se i v okamžiku, kdy se usmíváš. Recyklovat neznamená přistoupit na hru označování – užitečného a odvrženého. Zaneseného – přidává se dětský hlas. Recyklovat neznamená třídit, doslova to znamená znovu-se-podívat.
Recyklovat neznamená v umění bojovat za ekologii, recyklace si uvědomuje svoji produkci. Recyklace je přezdívka pro magické koně a mimozemská zjevení. Znovuvyužití surovin obsažených v odpadech znamená nedělit do co nejvíce udržitelné míry, nekategorizovat, neuzurpovat, nezaujímat, ale taky nemyslet programově, strategicky a vypočítavě. Recyklovat neznamená třídit. Recyklace není naivní, ví, že se musí vymezit a v určitou chvíli vzdát své tekutosti. Recyklace důsledky předpovídá, domýšlí i nedomýšlí, je hloupější, než se zdá. Recyklace není umělá. Recyklace je boj v soukromí. Recyklace nemá image, takže ji nemůže umělcům předat.
David ze svého bezprostředního okolí sbírá a spojuje do nových entit kousky střepů různých materiálů. Z některých už ani nepoznáme, čím původně byly. Koncovka, kožená aplikace, bižuterní řetízek, šňůrka na mobil, pilulka rybího tuku, plast, perník, síť, kroužek, korek, gumička, drát, nit, plíšek, útržky papírů, obrázky z časopisů a tištěných materiálů z internetu, cáry látek, seschlé organické odpady, drobky, slupky, mechy a lišejníky, jehličí, korálky, kuličky, sešláplé připínáčky, špendlíky, šroubky, cvočky, svorky, torza součástek a kabelů, sim karty, kousíčky umělohmotných produktů a uzávěrů.
O paměti. Za prvé. Je nevyhnutelné rozšířit si svůj spotřební koš. Zamysli se, jestli náhodou nemáš ve svém světě nová místa, na kterých bys mohl nalézt nějaký materiál. Nejspíš by to byl ten materiál, který jsi nehledal, jinak bys ho už dávno našel. Je velmi pravděpodobné, že jsi ho už v ruce někdy držel. Původ materiálu a uvědomění si původu materiálu není třeba tematizovat. Důvěra je základ společnosti, tematizace je mluvení a žádné jednání. Tematizace vede k doslovnosti. Doslovnost je nemoc artefaktu. Nedoslovnost je nemoc nevědomých. Takový styl života se k věcem nehodí. Ani k jejich fragmentům, končetinám a odnožím. Sirka, na jejímž konci byla upálena samice klíštěte, síť e-shopů, ve kterých nakupuješ – někdy si popovídáš se svým osobním kurýrem, někdy si zajdeš věci osahat. Přesný poměr kombinace je zásadní. Dutinky z kočičích chlupů, černé, šedé, bílé, abstraktní kovové komponenty, olezlý řetízek, co roky visel na krku pedagožky, lupénkové šupiny z těla tvého přítele, jablečné slupky, vyvařená koření ze slavnostní večeře, rozcucaný bonbon z autobusové sedačky, kleště na řasy slavné drag queen, seschlý hmyz, odkrojky photoshopových koláží a obsahy souborů, které bys jinak přesunul do počítačového koše. Za druhé, a už o tom padla řeč, je nutné uvědomit si své bezprostřední okolí. Je nejbližší a přímé, bez prostředku. A za třetí: Rozprsknout se všemi směry, ale nikomu neotravovat život. Snad jen touto historkou. Vychovali mě k opečovávání, ne k používání. Vyrostl jsem v panelákovém bytě tři plus jedna. Máma ho měla zařízený tak, jak chtěla ona. Všechny věci tu byly, aby reprezentovaly. Tyto Věci jsme nesměli používat, bylo nám dovoleno je pouze vyndat z obalů, vhodně umístit a opečovávat. (Vhodné umístění vždy vybrala máma). Byt tak byl vždy připravený na návštěvu. Byl to neustále aktualizovaný skanzen. Máma vstávala kolem šesté hodiny a začala zametat a vysávat prach, který se ani nestačil vytvořit. Polštářky na gauči musely být vždy nadýchané a správně rozložené, svíčky se nesměly zapalovat, protože by ztratily krásný tvar, časopisy jsme nesměli prohlížet, protože bychom mohli ohnout rohy a prsty „ulepat“ obrazové přílohy. První řada nádobí se nepoužívala, protože nedělalo dobrý dojem, když se skříňka otevřela. Na nohách jsme vždy museli mít ponožky, nejlépe světlé, abychom na bosých ploskách neroznášeli drobky z jedné místnosti do druhé, a pak po celém bytě. K zrcadlu se přibližovalo maximálně na dva lokty, nedej bože na něj dýchnout. Ve spižírně byly vždy připravené dvě tabulky čokolády, slané tyčinky, arašídy, lupínky, dva až tři druhy sycených nápojů, pomazánka z krabích tyčinek a veka. Vstupní chodba s průhledem do obývacího pokoje byla nainstalovaná jednopohledově od hlavních dveří. V praxi to vypadalo tak, že když na velikonoce přišli sousedé, nebo v jiné dny nečekaně pošťačka, viděli jen to, co máma chtěla, aby viděli. Ozdobu na dveřích, roh ratanového taburetu, zrcadlo v rámu, velkou keramickou vázu, ozdobný pletený koš na prádlo (bez prádla), nad ním několik fotorámečků, v obýváku roh gauče a velkou mohutnou dracenu v bílém květináči. Vypadalo to moc hezky, jen se v tom nedalo žít. Do deníku jsem si často zapisoval, že bych chtěl být radši návštěva, odepisovač elektřiny nebo teta Nikola…
To celé zabal a ovaž stuhou. Protože teď je na čase zpomalit. Jeden anglický vědec říkal, že, když studoval myši, mluvil pomaleji. Když studoval let mouchy, začal mluvit jako licitátor na zemědělské aukci. Aukci komodit.
Dívat se očima za oči a vtěsnat se do tělíčka malé ovocné mušky, pít po kapkách, cítit se zalitě, cítit, jak se uschlé pařátky prolévají studeným křišťálem. A pak přijde rána, protože pro mouchy není doma místo. Lepší takto. Nutit svou formou okolí zrychlovat a zpomalovat. Vyhýbat se částečkám pylu a létáním škádlit všechny šelmy, kočky bez kariéry. Ony tě loví, někdy se tě dotknou, ale nikdy nepoškodí. Být doma i venku. Zpomalit ve smyslu uklidnit se, přidat k nádechu taky výdech, a nebo pocit, kdy nedýcháš – nedech, na který se často nemyslí. Zvolnit a nastražit receptory i na mínusové body. Ty plusové, oslňovací, jsou směrové a neempatické. Naštvou tě svou správností. Unudí tě, netancují.
Pokud máš rád anonymitu, nemůžeš být egoista ani fašista, ledaže by ses povyšoval sám nad sebou. Člověk má právo být středem pozornosti. Všichni máme právo zviditelnit se dobrým skutkem, zúčastnit se televizní soutěže, oslnit sportovním výkonem, provokativní fotkou nebo budovat svou identitu vedením jakékoliv iniciativy na malém městě. Stejnou doménou je být ignorován a stávat se neviděným. Být neviditelný je opravdu skvělé. V restauraci si vychutnáš své oblíbené jídlo jako doma. Určitá neviditelnost ti také dovoluje zaměňovat ontologické kategorie. Popisek, nosič, šperk, objekt, peněženka, kapsa, výloha, galerie. K místu nepřicházej čelem a rozhodně netluč hlavou o stěnu. Nechej se vést a už s nikým nebojuj. Jestli se ptáš proč, tak nevím. Hm – někdo vykřikne. Se špínou nelze bojovat do nekonečna. Je lepší se s ní smířit a nechat ji chodit vedle sebe, nosit ji v tašce nebo v batohu na zádech. A nejlépe uděláš, když ji povedeš po pravé straně, aby ses mohl lépe rozhlížet. V zemích, kde se jezdí vlevo, si voď špínu vlevo.