Z jednoho návodu jsem se naučila psát automatickým písmem, byly to hezké obrázky. Z jiného návodu jsem se hned na to dozvěděla, že to není důležité. (Ve skutečnosti však čtu jen první půlky vět, jako všichni ostatní.)
Byl večer.
Pán s dlouhými vlasy v tričku s Vinetouem řekl: „Ty vaše citové problémy, to je taková nuda…“
Nudím se.
Pak si zapálím cigaretu a podle návodu se smířím se skutečností.
***
Sedím na zastávce mezi Krpolí a Soběšicemi. Přemýšlím, kdo jsem. Do toho mi přijde zpráva: jak se máš? Odpovídám: byla jsem se projet na koni, rozbrecela se, dostala vynadano a sla jsem kydat hnuj. mely bysme byt v prirode a nemluvit, jen vnimat, píšu a chvíli potom se zvedám, protože nechci, aby tohle byly jenom kecy. Odcházím loukou do lesa, cestou posílám fotku květin, mizím v šeru. Dole pod kopcem parkuje auto – a já jsem chtěla klid v lese, to jsou určitě přírodovědci a budou odebírat vzorky z jezírka. Ale ne, to jsou filmaři: kamera, mikrofon… a hele: ahoj, Zuzko, říkám holce, co tam bokem stojí – produkční, co se mnou v létě dělala tábor. Čau, Markét, my tady zrovna s Honzou natáčíme, podívám se na Honzu a musím rychle říct: Dobrý den, já Vás mám hrozně ráda a přála jsem si vás potkat (toho kluka znám z filmu, hraje čerta a zpívá lovesong). Jednou jsem se ptala kluků, jestli ho někdo nezná, že bych s ním chtěla fotku. Tomino říkal, že čert miluje jeho mámu, ale jinak nikdo nic. Já vás taky odněkud znám, nehrajete v nějaký kapele? Zuzka to za mě všechno říká, nastává klasický zmatek, ale to je jedno, z který jsem kapely. Můžu se s váma vyfotit? Zuzka už má v ruce foťáka, on vypráví cosi o indiánech.
***
Vysoká tráva se kývala
Na volných plochách továrny
Přede mnou zbytek odpolední
A celý život záhadný
* * *
Mňága ani Zrní nejsou moje nejoblíbenější kapely, nějak na ně nemám trpělivost. Kromě poslední desky Mňágy, na tu trpělivost mám. Taky jsem nedávno strávila pár dní psaním hloupých narážek na Zrní v konverzaci o důležitosti vědomého pečení kváskového chleba a jeho kvalitách s manželkou zpěváka kapely Zrní. Ale asi to bylo moc, protože jsem pak dostala na timeline obrázek ošklivého bochníku.
***
Dneska dopoledne jsem vytáhla už trochu smradlavé barvy z lednice a natřela s nimi dva papíry. Je tam kůň, protože mě nic jiného nenapadlo. Papír se trochu zkroutil a myslím, že tvaroh v barvách ještě nějak zapracuje. Neumím pracovat s něčím, co se matlá (barvy). Když udělám tah, připadá mi pak moc hezký a to mě štve. Na lekci arteterapie se seniory mi řekli, že si mám občas vymýt štětec. Lenka mi pak řekla o hadru, to hodně pomohlo s matláním. Ale hezkost to nevyřešilo. Když kreslím čtverec, tak mi to nevadí. Často kreslím čtverce a obdélníky.
***
Sedím u vchodu do kavárny a poslouchám kluka, co hraje na kytaru svoje písničky. Hezký. Dívám se do stromů, jak se kývají ve větru. Stíhám i myslet na to, jak hezky se píše o takových věcech, jako je vítr, stromy, padající listy, světlo na domě a stín toho kluka. Trochu mě to rozčiluje, ale je to pořád hezký. Říkám si, že třeba je mozek zařízený na to, aby stíhal všechno. I představit si, jak něco, co zrovna zažíváš, vyprávíš někomu jinýmu, a zároveň to zažíváš. Všechno je ok. I ve chvíli, kdy kámoška přichází, je to ok. Ale pak všechno pozorování zmizí, protože přichází příběh o tom, jak něco udělali ti druzí.
***
Moje kamarádka žila dlouhou dobu v Indii a různě tam meditovala na svatých místech. Teď se vrátila a pracuje ve škole. Asi z lásky k ní se dívám na lidi, co jsou okouzlení východem shovívavěji a s větší důvěrou. Společným akcím duchovního typu se spíš vyhýbám, mám na to špatné vzpomínky z dětství. Moji prarodiče byli v sektě a když děda umřel, doprovázela jsem dlouhé roky babičku na jejich schůze já, protože jsem nechtěla, aby byla sama. Později jsem se dočetla, že v tom věku děti mohou propadat náboženství, například Simone de Beauvoir o sobě psala, že byla ve dvanácti letech fanatickou katoličkou.
Jednou na mě z Facebooku vykoukla akce, která se jmenovala „Satsang s Naropou“. Moje kamarádka mi fakt chyběla, tak jsem tam šla. Taky ale proto, že mě hodně baví chodit mezi lidi, které vůbec neznám. Pán, který to vedl, měl dlouhé vlasy a zavřené oči. Všichni jsme seděli a zpívali píseň s indickýma slovama. Zpívání je vždycky dobrý. Pak se lidi začali ptát na různé otázky o svobodě a o životě. Poslouchala jsem a v duchu mi pořád běželo hlavou: Mám hroznou chuť si dát hranolky z McDonaldu! Postupně jsem dospěla k tomu, že to není nic špatnýho a že jediné, co mi brání je, že ještě sedím na místě, kde si hranolky nekoupím. Můžu to udělat cestou domů, nebo kdykoli jindy. Highlight mé vnitřní svobody v přítomnosti duchovního mistra byla možnost dát si hranolky u Meka!
To mě zaujalo, takže jsem šla na sedánek k tomu pánovi ještě jednou. Tentokrát už nebyl v Brně, ale kdesi na jižní Moravě v Ášramu s podivnou pověstí. Naropa se ukázal jako větší sympaťák, než jsem čekala. Chodil v tričku s Vinnetouem a vlasy mu vlály. Jinak ale, kromě setkání s ním, na tom místě nebyla nijak zvlášť zábava, jak se asi dá v klášteře čekat. Ráno byla pohanková kaše. Pak se objevily dcery mojí kamarádky, které tam byly na jogínském táboře. Stěžovaly si na tu kaši a říkaly, že příště už nejedou. Nic podobného jako pocit s hranolkami se neopakovalo.
Lidé vyprávěli svoje příběhy, to je vždycky krása a koncentrovaná upřímnost. Mistrovská energie ve východním pojetí má svou zvláštní kvalitu. Nedá se to popsat slovy bez toho, aniž by to člověk zažil. Je to jako kouzlo. Ale možná to má křesťanství taky, ale já prostě znám jen tu sektu, jejímž obsahem bylo víceméně strašení. Občas se ještě přistihnu, jak sama sebe straším něčím hrozným, co se mi stane, když něco udělám špatně. Pravidla okolního světa se zdají být neproniknutelná a láska je spíš provinilý pocit než láska. Ale už je to jen vzpomínka na to, co bylo, protože hranolky mi ukazují cestu.
***
Venku je hezky, kamarádi ořezávají šípky, svídy a javory, které zarůstají naši velkou krásnou zahradu, a nosí větve na kupu. Příští týden se všechno spálí. Plánuje se velké vaření, opékání a mejdan. Jsme všichni zvědaví, jak a jestli se potkáme. Práce a všechny ty pocity kolem nás spojují. Jsme ještě spolu a už se na sebe těšíme. Za týden: ahoj a ty jabka si odvezu zítra, já jsem si tam nechal mikinu, můžeš mi jí dát do boudy?, v neděli? v sobotu jsem na kurzu v Praze… ale v neděli zas nemůžem dělat ten velkej oheň (i když dneska jsme ho taky dělali, ale malej). Tak se uvidí, já můžu kdykoliv.
Jedem spolu domů a domlouváme se, že se zítra možná půjdem koupat. Hmm, to jsme na sebe zvědaví.
***
Úplněk je až dneska někdy po jedenácté. Včerejší den, tj. 1) den před úplňkem, 2) den po večírku, což možná vnímám jen já – když vypiju láhev vína, tak druhý den tak divně neexistuju, ale je to fajn.
Jde o jakýsi úplněk ve znamení Berana. Existuje k němu návod: máš poděkovat Matce přírodě, položit si otázku, co opravdu chceš a potřebuješ, a upřímně na ni odpovědět. Je to z Facebookové stránky, která má tak hrozný název, že ho nemůžu prozradit.
Tvrdohlaví jarní berani se v podzimním dešti schovají do tepla svých domů, kde pak přes zimu pokojně čekají na jaro. Vidíš, jaké mohou být představy. Červencoví raci, co se rozbrečí pokaždé, když vyjde měsíc, na podzim pozorují, jak všechno odchází. Touží to na chvíli zastavit, na všechno zapomínají, a tak si hrají se slovy. Takové jsou představy.
Když napíšeš příběh, tak je to jiné, než když ho vyprávíš. A to první není o nic lepší než to druhé.
***
Když jsem se přestěhovala do Brna, byl podzim. Hned pak přišla zima a samota a dlouhé procházky pod stromy, které mlčely. Včera jsem slyšela v rádiu vyprávění o paní, které ležela na posteli ve svém pokoji, byla už stará. Byla obklopená květinami a poslouchala, jak mezi sebou mluví. Občas vstala a šla některou z nich přesunout podle jejich vyprávění. Možná stromy v zimě nemluví, nebo nemluví tolik. A možná na podzim už mluví míň, jak se stahují zpátky do země. Některé ale jsou pořád zelené. Dva dni zpátky mi na terase vykvetla slunečnice. Zasadila jsem ji pozdě a náhodou. Byl to asi zbytek semínek pro ptáky, které napůl sežrali moli a které jsem vysypala do hlíny v jednom z květináčů.
Je podzim a mluví se o odvaze. Jinde se mluví o strachu. Vlastně se nemluví, o všem se jen píše. A stromy mluví o přílišném spěchu a o tom, že je vždycky čas připravit se na nový začátek, usnout a vědět, že se zase probudíš.
Připravila jsem na jaro dva nové záhony. V taškách čekají jablka, hrušky a ořechy na to, jestli se o ně někdo postará, nebo jestli shnijou, jak se mi občas stává. Včely už přestaly létat. Venku je zima, ale možná se to ještě na chvíli změní. Co se taky změní, je světlo, kterého bude míň. Čtu si knihu o dějinách světla a mysli.
Na okně v nejchladnější místnosti v našem bytě roste květina, která každý podzim vykvete – teď zrovna kvete. V tom květu dozraje několik velkých oranžových semínek. Když se hned zasadí do země, vyrostou miniaturní verze té květiny. Můžeš na ni zapomenout, protože tahle květina nepotřebuje zalévat a může v klidu počkat.
Poslední dni byly fajn a tak nějak splynuly v chumel. Chodíme venku listím a sbíráme ho. Pak ho doma kreslíme a všechno je jednoduché. Člověk udělá za den jednu věc a když to někomu řekne, tak ten někdo řekne: já taky. Kéž by se dala udělat za den jen jedna věc!