až zas budeš mluvit o 21. století
kotě
ty chceš rovnost
když lidi
pořád strkaj
kotě
v pytli do popelnice
šum
vřesoviště pučí
mi v třetím obratli
životem vydlabávám důlek
rozkvetlý nad hrany
ulit
myslím na lásku
myslím na lásku
mezi dvěma
mrtvejma holubama
pojď lásko
půjdeme se hádat na bojiště
chci vidět tvůj napnutý obličej
ve slově bezpečí
nenech pochybnost
tvůj lifestyle není k dostání
tohle není učebnice ideálů
poznám strach
poznám že tě drží něco jinýho
než jsi ty
epistemický práva
jsme od sebe vzdáleni
jen jedním videem o segregaci
ale v tvý zemi je zakázaný
jak ti mám asi předat hudbu
tu jedinou věc
která teďka sešívá mi
jednu půlku obličeje k prsu
řeknu ti
zní to jako
plamen vonný svíčky
padající do slané vody
už mi rozumíš?
výheň
zkopíruju se do deky
vylíhnu se s povzdechy
na struně kolemjdoucích
nechtěl jsi mě
potok povstal nad moři
kultura potlačuje svátosti
rozhledy pohlcují glosy
nenávist nespadá do emocí
ulice brázdím úlisně
krev pot a ztracené investice
nadvláda nad omezeností
nevynucená něžnost při pohledu na střechy
pochroumanost před Bohem
podřízenost brodí krvavé řeky
podlitiny na zpopelněných kostech
pociť to
průhledy do vztahu mezi topinkou a saláty
uvěř v absurditu
tečou v tobě ledovce
a žížaly v nich začínají tančit
ryby
lidi vypouští rybník
pár volavek jim u toho tleská
celý objem rybníku
odtéká mi do hrudníku
ryby se plácají o patro
o epiglottis
o hrtan
o průdušky
o plíce
mají hlad
protékají mnou
jak se nadechuji a vydechuji
tleskám
si o hruď
všechna chaluhovitá
mikroplastová voda
leze ven všemi póry
mám zelené chlupy
zapletené
v košili z polyesteru
ryby přicucávají se
k moři membrán
červených krvinek
snažím se správně vyslovovat
slova ze kterých to celé vyplývá
lidi vypouští rybník
pár ryb v mých tepnách se o sebe pleská
a co vás tak sere…?
zabíjíš jenom ty pavouky který vidíš
a tak se stávají chytřejší
to jsem četla v memu
teď jsem chtěla slovně napadnout
starou paní v šalině
za brblání
ale jen ať si brblá
nepřeložitelné
pouští tu hluky a lidský hlas padá
ti vedle virtuální sklenky
na zem kus větrníku
stoupáš si na něj bez odezvy
v nadzvukovém díle a čekáš
kdy zazní konec studu někomu
z mobilu štěkaj psi
všichni se ohlíží a pak si v duchu
nadávaj že jim unikl kus vesmíru že furt maj
na stud čas
dochází víno jsem vyhozen
z konceptu sbíhají se všichni radostně
ošoupaní klečí na jednom
koleni tvůj život
je za mřížemi součty a rozdíly
dávají dohromady mapu nikdo
nedal mi tu lžíci jak se mám
vykopat a nevnímat že lidi čumí
mi přes rameno a stydí se stále
že jim brada nelíže umělou zem z květin
ani reproduktorů nereprodukuje se
vůně kvičení a podvedené reality mlátím
do sklenice zařvat Nerušit zařvat Zařvat
nerušit co teď co pak přijde
z druhé strany stud odchází
ti čumět pod ruce jenže
já nevím kdo jsi a tvůj
glam na mě nezabírá nevezmeš si
mě do hrobu lidi jsou snadný
znervózní
i když jenom překládáš
papír
Rafah
ruce pryč ruce pryč ruce pryč
dobře
už mají všichni ruce pryč
od trupu
máš je všechny
hoří ti v rukou
a co teď
písek těl
prsty v prachu zaryté
pokládají základy paměti
nedůstojný počin
choulí se v listu monstery
je tam něčí obličej
v botanických zahradách čísel
poloplné hvězdy
s odérem vypařeného železa
dej mi hlavu do dlaní
dokud to něco znamená