Dysforie
Co vidíš
Slyšíš nebo chceš
Ty
Nevím
Možná hrůzu závist hněv vášeň
Opovržení znechucení lásku
Pomstu fetiš objekt
Nebo nic
Nevím
Co je ve vašich slovech
Co je ve vašich očích
Nevím
Protože ani pohled, ani jazyk
Nejsou dělaný pro nás
Nevím
Ani ve tvým náručí
Ani pod tvými prsty
Ani přitisknutá úplně přitisknutá k tobě
Kdo jsem
Nevím
Ale usměj se
Musím být vděčná
Že holý život nám byl ponechán
Vím
Že skončíme v plamenech
Benzín a my na vyhození natřikrát zabitý
V hořícím autě
Vím
Že nakonec budeme sedlinou
Sedlinou spící
V pohodlném loži na dně Seiny a Rhôny
Vím
Že na konci jsme samx
V kleci klece klece
Izolace připsaná při narození
V těle, který už nedrží
Vytrácí se
Bez spásného léku
Měla bych slušně poděkovat za to
Že mě přijímáte
Že mě krmíte
Že na mě mluvíte
Že mě vidíte
Že mi platíte
Že mě šukáte
Buď hodná holka
Malinké amulety proti velkým neštěstím
U letní řeky
Truchlíme smrt našich přátel
Onoho roku
Dvě sebevraždy
Jedna vražda
Jedno zmizení
Vzpomínám si na vodopády slz, na
plechovky 86 vylápaný v poledním vedru,
zápach kadidla a říční sedliny. Pár
kapek piva a krve smíchaných s čirou
vodou.
U letní řeky
Uprostřed vlny horka ze vzdechů přebíhá mráz po zádech
Nespavé hlavy postrkují ve
vodě odlesky.
U letní řeky
Umýt mý tělo
Od pochybností, pohledů, plivanců, ran, od náhlý nevolnosti, když se blíží policejní patrola, ale hlavně od nenávisti. Ta moje fakt nejde dostat ze skřípajících zubů a z krvácejících rukou.
Házím žabky po něžné hladině
Rozvlňujíc pečlivě vodu
Chtěla bych zvrásnit svůj vztek.
Jít Řeka
Malinké amulety proti velkým neštěstím.
Omamná próza, báseň-tůňka kam občas jdu, vracím se a koupu v jejích vzpomínkách, jejích odstínech a bolestech. Protože některý stíny a některý slunce jsou příliš mučivý, příliš krásný, než abychom mohly jinak než vždy se k nim vracet, položit se na břeh a nabrat si plný dlaně slov, vydržet je a milovat je
ještě jeden den.
Nepustím tvou ruku
Policie otřásá zemí
Půda řve
Je cítit strachem a hněvem
Kamínek se kutálí
Jednou dvakrát
Jiskra
Knot nebo doutnák
Ruka dopředu ruka dozadu
Tělo se kymácí
Vydechni
Ale nezavírej oči
Směs vybuchuje
Voják hoří
Zapálený naším smíchem
Při každém otevření opony
K allegru
Se zachvěju
A pak se opakují decibely
Čtvrtka čtvrtka dvě osminky čtvrtka
Burácející kadence pušky
A granátu
To, co dýcháme, už není vzduch
Je to adrenalin
A slzák
Dostane mě
Ten opojný plyn
Je moje droga
Dynamit vyhrál
Jako papír drtí
Chrupavky žíly kosti kůži
Vánek
Trosek a těl
Na mé tváři
Všude krev
Je trochu moje
Je trochu tvoje
Je vždycky naše
To, co dýcháme, už není vzduch
Není než čas
Kakofonie svalů a burácení
Dál a dál
Tanec a hněv
Oheň pořád
Pořád oheň
Plamen na sítnici
V domě
V břiše
Přísahej, že se pomstíte za všechny hranice
Vystříkla hlína
Otazník
Odpaluje svý výčitky
Na jeden metr na tři
Hrom, který rve a vraždí
A plíživě v abdomenu
Hrůza, která chce mý nohy
Ale nepustím tvou ruku
A ty nepustíš tu mou
Na nás prší stát a smrt
Na tebe má láska
Na mě ta tvá
Nepustím tvou ruku
Úsvit
Podél říčky
Rostou ruce
Mrtvý kmen stromu
Chodí nohy
Dětství leží mezi hněvem
A stélou
Oběť obětovaná na ledovém čele
Zvedají prapory
Slaví své války
Modlí se k Bledé Tváři modlí se
Církev: posedlost špinavá špatný čáry
Ale neopláčeš zabijáka svých bratří
Neotruchlíš vraha svých sester
U úsvitu se vyučíš
Neochvějnosti jinovatky
Pole poslouchají pozorují a mlčí
Říčka píše zespod svého lůžka
Obilí zraje úvahy země
A jako tobě
Vidí se rodit
Z popelu otce
Ze zítřku odporných mší
V životě a ve smrti
Ze špíny dokonale čistého zločinu
Náš vlastní Úsvit
Budu úplná
V mrknutí očí
Poslední dopisy
Zdálky slunce přišlo osvětlit
Několik vzdorovitých včel
Pomoct jim
Potrápit pyl květin v této zahradě
Rozvěšené nebe
Řeka bez hněvu
Vydechuje melancholickou hrůzu
Purpuru dní
Šepotá pokožka vzduchu
Dýchá temno našich konců
Odteď
Patřím jedinému vzdechu
Ztratit se uprostřed oceánu
Ztroskotat uprostřed chlorofylu
Bílý sklad schnoucího prostěradla
Skvrny spanilosti na kůře švestky
Pokud je Řeč pláčem,
Pak jsem fontánou
Absolutní schrána zeleného světa
Slunce ubíhající na zpívajícím klavíru
Pokud je Řeč tercií
Jsem vlnou
Částicí která sama od sebe zrychluje
Hudbou a popelem
A tak
Až hmyz pozře tvoje tělo
Až pochopíš jméno hvězdy která nad tebou bez konce září
Až světlo ponoří své dlouhé prsty do vod Moře
Buzeranti
Po měsíce jako plamen v dlani šepotat beze snů konec nocí a v první ranní hodinu zapalovat pochodně. Rok se nadýmá, až z toho tragiční a těžkne, když se naplňuje, tolik věcí tu má svůj konec. Zarazí se škrticím chvatem a furgonem, které zavírají na dlouhé hodiny v tvrdém a kolosálním odéru bídy. Mezi zloději a podvodníky, s proletariátem koksu a haše, vědomí se odráží po zdech. Naměstnají nás po třech metrech čtverečních příběhů: toho o jeho dětech, který uvidí teprve až za mnoho let vyjde z vězení, ty němé, které si vyškrabaly do mramoru svý jméno, pak tenhle, který si nevzpomíná, zda měl čas zašlápnout podrážkou svojí simku, před teplem těl a chladem želízek. Sdílíme aspoň jednu společnou jistotu: jedinej telefonát co od nás obdrží fotr bude ten od komisariátu.
Odchycená pozdě po západu slunce, nespím. Protože bez slunce není noci, protože tu není místo, protože rány na mých zádech o kámen, protože neón na chodbě, protože železný dveře na zámek, které otevírají každou chvíli, aby vyšel novej a vešel starej. A protože ten strašnej hluk, řev celý mý kůže, která na mě plive, nadává mi, špinavější než kdy jindy, randál kůže zrádkyně.
S obličejem ve všech mých dlaních, slzy stěží zabraňují rezignaci. Z každý strany okýnka, v obušku a v kleci, v pohledu fízla a ve vašich slovech, hrozba; nedá se dělat nic než najít si svůj koutek, svojí noru, mezi nebezpečných zadkem nějakýho chlapa a zdí, a plakat, protože to dobře vím, protože nic si z toho nedělej: najdeme si den a hodinu, kdy tě přijdem oddělat, buzno špinavá.
Na lejstru, čtyři čáry, čtverec, říká se mu přihrádka, přihrádka se zaškrtává a existuje jenom po dvou.
Na baráku, čtyři zdi, místnost, říká se jí cela, cela je z betonu.
Jako hroby, jedno i druhý jsou legálně pronajaty „navždy“.
„No dobře heleďte, já s tím nemám žádnej problém. V tom to neni! Vaše přihrádky atakdál, jenomže podívejte: my máme dost složitý povolání, to si asi neumíte představit „paní“… jak moc je to povolání složitý, ještě k tomu je teď kávomat mimo provoz, to nám asi pan prefekt taky opravit nepřijede! Takže my to tady musíme dát do pořádku a rychle! Prostě neserte s vašima přihrádkama, protože dva jsou jedna a jedna a dost a my, jak to říct, my nemáme čas na ty vaše píčoviny.“
Na žádost policejních zaměstnanců nám kůži označili hanbou, strachem a buranským smíchem. Volnou čárou, od nepaměti, více či méně smířený těla, která se šinou do jejich přihrádek, dominantní a submisivní, na jejich obsahu ale v podstatě moc nezáleží. Záleží na tom, abychom bylx ztotožnitelnx. Takže to, co mě odděluje od mých sester, to nejsou těla: to jsou staletí. Hranice je vystavěna z betonových zdí a beton křičí:
Tvoje tělo ti nepatří.
Zrádce tváře
Stopovatelná, snadno rozeznatelná, a je to moje vlastní kůže, která napoví fízlům směr té přihrádky, kterou mi připisují „po právu“.
Zrada rysu
Není pochyb ani debaty o tom, že železné dveře za mnou těžce zapadnou. Přihrádky vašich radnic, oficiálních papírů, státního aparátu, to nejsou jenom slova. Jsou to symbolické cely, do kterých nás zavíráte. A jsou ze železobetonu.
Venku, na zářivém chodníku, vyčerpání, kruhy pod očima a špína, batoh narychlo nacpaný po prošacování, chybí nůž, náušnice a úsměv, který by řekl, že o nic nejde.
Nějaký čas
Umotat zbytky tabáku do koutku rtů, vyfouknout tučný dým, krutý jako migréna, kterou dva dny vracely mi zdi ozvěnou. Je příliš pozdě. Vždycky bylo příliš pozdě. Tvá pokožka jako květina, její vůně prokletá úsměvy a rukama těch, který lámou těla. Nezbývá už žádný jiný řešení než metodická sebevražda nechtěnýho epidermu.
Na čistém vzduchu ji rok po roku odtrhávám. Jeden měsíc za každé století.
Svrab, který se zachycuje pod pokožkou během skvostných týdnů jara, nenávistné svědění, co si škrábu po nocích mezi dvěma ohni povstalců ze zalígrovaných předměstí Paříže. Maso odpadá jako dopadá důtka četníků a povrch dýmějí pod prsty mi praská, jako cvaká kohoutek pušky.
Odírám se do sytosti. Svlékám kůži zuby nehty, léky a okatým líčidlem. Tak je to teda o zásluhách? Nevím, možná, možná si musíme zasloužit nosit sukni, řasenku a taky dramaticky provokativní chůzi? Ztracená mezi špinavou a vytouženou kůží, nevím, co si dál počít, pitomá buzna, ačkoli cítím pod košilkou horoucí pokožku už už z kotle vzkypět.
Zaprášená a drolivá, vysušená, už už odpadnout. Špičkou prstu váhavě se vrhám vpřed, osahávám a mačkám mrtvou vrstvu, je to stará, těžká hlína, která se drobí z mého trupu a břicha. Stávám se operovanou i chirurgem. Operace je bolestivá, když má slova, vaše zpěvy, říznou má hnijící masa do starobylých mužných slov, rozevřou moje rozkládající se tkáně ve výstřicích krve bahnivé barvy, odkrývajíce v běžícím proudu neúplná dětská zranění civilizace: na dně mých pórů to páchne hranicí!
Kůže se nevzdává snadno. Neústupně bojuje, protože chápe, že skrze ni drtíme přímo samotný beton. Zatlačená do kouta, vysmívá se tužbám po sukýnce, vítá úšklebkem tvoje nemotorné krůčky v lodičkách, nadává ti do blouznivých úchylů a monster, opakuje sborem otcovský příkaz:
Budeš mi synem.
Za pokřiku, pod dohledem moci, pošpiněná, neustále se ohýbám a znovu si nezasluhuju tvou kůži. Přitom jsem se naučila, jak jsem mohla, její příběhy a historii jejích jizev, naučila jsem se úhor jejích loktů, které má ústa zbožňují, a odpornou něžnost jejích modřin, pochopila jsem podlomené kroky na vysokých podpatcích a zaraženost schodů malátných pod cípy tvých šatů, znám i ztichlé vady zadržené pamětí minulých a dnešních hrůz.
Tak co dělat s opuštěnou špinavou kůží a jak si zasloužit tu vytouženou?
Ničí dcery
Sereme na dialektiku. Naše kůže nám nepatří, neboť mi ji svěřuješ. Stávají se. S mnoha vyrytými jmény mrtvých a živých a přízraků, dávají si jméno vzývání všech pokožek sdílených. A jizva podél mého těla kreslí touhu všech mých slov:
Nožem
Rozříznout svět
Mezi dvěma kůžemi
Svléknout se donaha
Vrávojajíc
Kráčet podél mých kostí
Váhavá
Spřádám a my šijeme
Novou epidermickou síť
Kreténi
Nemáme jiné vědy
Než té co je v naší kůži