Olena Teliha
***
Všechno – jen tohle ne! Ne těm dnům poklidným,
kdy šeď se usadila ve slovech,
myšlenky podobné uhlíkům řeřavým
a přání v zaprášených okovech.
Jen trochu větru, smíchu nebo zloby!
aby se chtělo skrz rez mříží rvát.
Miluj a nenáviď! ať nahlas někdo poví,
Zas bude za to stát – žít nebo umírat!
Neboj se dnů spletených do uzle,
bezesných nocí, zamlžených rán.
Ať pořeže čas tváře – dobrem nebo zlem!
Ať srdce pálí drobnokresba ran!
Obcházej stín. Hru tvou ať vášeň žene,
neboj se záře, která oslepí,
po parném dni hrom zahřmí vytouženě
a blesk jak střela z mraků vyletí.
Večerní píseň
Den chladne za okny
a v oknech první přísvit…
V moji dlaň uzamkni
svůj hněv i s nenávistí.
Slož na má kolena
kamení krutých dní,
u nohou zhořkne mi
tvůj pelyněk stříbrný.
Srdce jak pták vzlétne,
kde obloha je čistá,
tvé tělo se vzepne,
na mých rtech najdeš přístav.
Teplo laskavých rtů,
jak dítě, když se směje,
zhasí pekla vatru,
co plápolá za čelem.
Až zítra polnice
prorazí prostor rána –
do mlhy procitnem,
pak zdvihnu tě já sama.
Na svůj pláč zapomeň.
Já vypláču ho večer!
Polibkem vyzbrojen
jak naostřeným mečem –
abys vprostřed zteče
měl pro mlčení i křik
rty jak čepel meče
v ten rozhodný okamžik.
Jurij Darahan
Kavkazské
Kde skály hledí do propasti,
kde jak poéma plyne svět,
nad spánkem malých usedlostí
jak stužka modrý aksamit.
Tam slyšíš prudce hučet řeku,
divoké zpěvy vrchovin,
a teskný nápěv z minaretu
zpívá šedivý muezzin.
Nevím, snad pohasíná slunce,
průzračný den se rozsype…
Mizí škvírami okenice
korálky táhlých modliteb.
Praha, duben 1924
***
Věnováno Renhevyčovi
Slunce za obzor se schová,
to kozácké ještě nevychází…
Fialková step, fialková,
houštiny trav se ve snu plazí.
Jen kalužník voní tesknící,
v peřejích pelyňku svoje listy topí.
Zdráv buď, příteli můj, měsíci,
Sejdeme se spolu v stepi.
Poděbrady, 20.9. 1924
Vira Vovk
***
Jsem z plemene větru, blesku, souhvězdí a moře.
Síly celého světa ve mně hrají své koncerty.
Jsem vepsána do jejich partitury stejně jako cikáda,
jež cvrká na kůře starého fíkovníku pod oknem.
Černé akáty
Nevím, čí ruka houpe
tou sítí rozpjatou k odpočinku,
kde břeh se stává bílou vidinou.
Čas cedí písek z dlaně do dlaně
a smrt snad slabě ťukla o okenní tabulku
větvičkou černých akátů.
Hříšnice
Když spravedliví běželi
kamenovat hříšnici,
dovolávali se práva a Božího svědectví.
Když spravedliví běželi
plni svatého hněvu,
zabředli po kolena do země.
Spatřili před sebou
hříšnici, která stála ve vzduchu
průzračnější než okvětní lístek třešně.
Jurij Tarnavskyj
Ukrajina
Tvoje území se neprostírá
přes hory a po stepích,
ale na polokoulích milionů srdcí,
skrze neviditelné prostory písní.
Nevytvořila tě historie,
ale touha po tvojí kráse.
Narodila ses v duších jako poesie,
tvůj název zní jako metafora.
Země vytvořená ze stenů a modliteb,
strašný producente smrti,
ne náhodou svým tvarem
připomínáš rozžvýkané srdce.
Závěť
Až zemřu, spalte moje tělo
jako zakázanou nebo nenáviděnou knihu
a sesbírejte všechen popel, aby na místě, kde jsem shořel,
ze mě nezůstala ani jedna molekula.
A jděte do St. Andrew ke skále vyčnívající co nejdál do moře
a čekejte na silný vítr z jihu,
hoďte ten popel směrem k moři, ať jako šedý prapor
zaplápolá alespoň několik sekund nad modrou vodou.
A poté na mě už nikdy
nemyslete a nevyslovujte mé jméno,
aby jeho písmena nepraskala jako strupy
a aby rána, která je pod nimi a nikdy se nezahojí, nekrvácela.