***
ráno jsme začínaly modlitbou
oltář jsme stavěly z vyhozeného ovoce
modlily jsme se pokaždé k někomu jinému
pokaždé za něco jiného
v převlecích jsme po modlitbě vstupovaly do skleněné budovy
muži v košilích, kteří nás dobře znali, většinou nezdravili zpátky
pokud ano, tak to rychle spolkli
byli vyšší než my a vždy se dívali přímo před sebe
smály jsme se jim
a trochu nás to mrzelo
když jsme uklízely
nechávaly jsme prkýnka na panských záchodech mokrá
a předstíraly, že s tím nemáme nic společného
musíš si najít způsob, jak se zabavit, říkala jsi mi
láskyplně jsme třídily spící mravence a pavouky
vyháněly je ven z tajných chodeb budovy
kšá
zima už skončila
musíme držet spolu
na konci dne nám ruce voněly chlórem
tvoje byly mnohem starší
hrubší na dotek
chlór trávil potok vedle
nikdo už ho neobýval
zítra se za něj pomodlíme
vytáhla jsi jablko z velkého kontejneru
truchlily jsme
ale cítit vinu jsi nám zakázala
my jsme si chtěly na chvíli jenom hrát
opakovala jsi
***
bojím se vycházet ven
raději zůstávám doma
mám ráda svůj byt
když je dokonale čistý
prach z poliček
vylizuji vlastním jazykem
jestli si v něčem připadám dost dobrá
dost důležitá
hlasitá
a užitečná
tak je to když uklízím prach
o kterém nikdo jiný neví že existuje
***
čím zanícenější je rána, tím déle trvá
čím déle trvá, tím nečekanější výsledky přináší
zhroucení hvězdy je jen proud dechu,
smrtelnost jsou červené body na mapě
udávají
směr růstu
peří vodních ptáků
rytmus
krevního oběhu
přílivu i odlivu
v červených bodech na mapě
všechna těla splývají
a mění se v ozdoby odložené na svátečním stole
obnova
probíhá ve vteřinách
tak krátkých, že se nemůžeš ani pohnout
vše je paralyzované
vše kromě rostlin,
které jemně vydechují,
vypráví šeptem,
dýchají jak se Země pohybuje
s mírnými záchvěvy, které lidské tělo nepostřehne
někdy se na tyto vzácné vteřiny
musí čekat měsíce i roky
nosíme si z nich poté drobné ranky na kůži
takové, u kterých se divíme odkud se vzaly
zapomínáme, co jsme chtěly říct,
nacházíme vzpomínky, které nepatří nám,
bloudíme po tolik známých ložnicích a lesích,
ptáme se kdo v nich s námi žije
a komu vlastně patří
***
když jsme byly ještě děti
uměla jsem tě milovat bezděčně, nebojácně
na lásku jsme měly celé dny a měsíce,
jen tak se držet na slunci
vyhřívat se
těla patřila jen nám
láska byla svatá
nikdo na nás nemohl sáhnout
nikdo nám těla nemohl ukrást
nikdo si je nemohl odkoupit
voda nás chránila
plavaly jsme celé dny v malém moři
přestřihovaly rybářské sítě
když se voda zakalila a objevily se hlasité kovové lodě s obrovskými síty
schovávaly jsme se ve skulinách na dně
držely se za ruce
zasypané pískem
těla jsou jako voda
těla jsou voda
a nic víc být nemusí
neumí
jediné, co je definuje
je zemská tíha
když je pustíš spadnou
pozorovaly jsme mramorové pavouky
obrovská síta
a modlily se za ryby
***
sáhl jsem mu opatrně na rameno
a pomalu pronesl
nechci být nezdvořilý, jen mám trochu strach
nejsem zvyklý mluvit s lidmi,
raději trávím dny pod vodou,
místo očí mám v obličeji dvě škeble
otevírají se jen ve tmě
je jim horko
a vy tam umíte dýchat?
to ne, ale umím vidět pod vodou
žijeme v symbióze
škeble se cringujou
ve vodě pro ně už není místo
a na souši?
tam nevidím
ale umím dýchat
ve škole je nikdy neměli rádi
to tělo
neovládneš
třepu se, i když nechci
uprostřed supermarketu
děsím rodiny na sobotním nákupu,
polykám těžce a nahlas,
už se neomlouvám
rodiče zakrývají oči svým dětem
máchají jim před obličejem kinder čokoládou, aby mi nevěnovaly pozornost,
abych je nepohoršil
celé tělo zčervená,
překrví se
a následně zmodrá,
ochladne
na souši mám často strach
ani nevím proč
často se cítím nejistě
jen růžová břicha dvou škeblí
dýchají pravidelně a zhluboka
využívají mé plíce
zahřívají se
a chladí
jejich termoregulace se bije s klimatizací supermarketu
***
růžové meteority padají a vybuchují v atmosféře
bez varování
nikdo o nich nevěděl
nikdo jejich příchod neohlásil
žádný novinový titulek je nezmínil
nikdo na ně nevěří
vidíme fialové záblesky
drobné krystalky rozprášené ve vzduchu
usedají do našich vlasů
červený popel pokrývá louky
tvoří chomáče
nové rostliny, podobné bodlákům
voní po citrusech
chodíme lehko
jako po skořápkách
jako voda
bosi
naše paty jsou jemné
nejsou zvyklé
našlapujeme přes palce
země je křehká
máme strach se hýbat
dvě ženy v žlutých šatech
sbírají popel do igelitových sáčků
igelitové sáčky nakládají do kovového kolečka
a odváží ho pryč
budou popel prodávat jako suvenýry
z kosmu říkají
budou z něj vyrábět sošky
uplácají z něj zmenšeniny toho meteoritu
zmenšeniny vesmírných lodí,
družic a satelitů
zmenšeniny vesmírných sídel pro nejbohatších deset lidí na světě
děti si s nimi budou moc hrát
a válčit
dobývat
a vyhrávat
ženy v žlutých šatech budou popel testovat na svých tvářích
možná z něj udělají i vesmírnou kosmetiku
možná je dobrý pro kůži
proti vráskám
na dlouhověkost
na nesmrtelnost
vesmír voní po citrusech
pole je už udusáno
sklizeň ztracena
neuzrálé lilky se zbarvily do šeda
hustota vody
je hustota
zkapalněné lidské lastury
sbírám křivé zuby
jejich otisky v drahých kamenech
kobaltové kloubní implantáty
deformované páteře
zlomené kosti
vychýlené klouby
kosti trčící z těla
kosti srostlé
kosti co k sobě nepatřily a teď tvoří nové živočichy
kilometry dlouhé kosti, co stále rostou
chtějí obejít celý svět
tam a zpátky
nikoho si nepřivlastnit
jen ho pokorně obejít
kosti co se touží hojit, přestože už nepatří žádnému tělu
jen tak pro sebe
pro radost
orgány s nejdelší trvanlivostí
mačkám je masíruju je
povídám si s nimi, když jsem sama
předtím než jdu spát
***
nakrmil černé kohouty
strážce lesa
snídaně
hodil jim diamantová zrna
kohouti mu za odměnu věnovali další den na světě
vítr
ten největší, něco na něj leze
varoval
v předpovědi říkali, že dneska to vidí na déšť
krátký, ale silný
radši ho schovejte, aby nenastydl
vypadá mdle
les
čtverec
každý strom od sebe vysazený přesně dvěstěpadesát centimetrů do všech stran
každé místo lesa vypadá totožně
obnažená půda bez minerálů
žádný mech
houby a voda jen výjimečně
zvířata se mu vyhýbají
chodí skrz něj jen lidé, kteří se musí stěhovat tiše a neviditelně
děti beze jména, kterým uhynuli rodiče
všichni vyhnaní a prokletí
když se na cestě zraní, už nevstanou,
nedovolají se
kohouti se většinu dne nudí,
chodí na dlouhé procházky,
vyznávají si dlouze lásku,
o tom škaredém nemluví
čtyři kohouti
čtyři čarodějové
čtyři diamantová zrna
kohouti je polykají
a dáví zpívané modlitby
krátký, silný déšť
obnažená půda bez minerálů
ten největší,
ten mdlý
nachladl
čtyři černí kohouti
složili službu lesu
a rozhodli se zemřít
budoucnost není
lehli si mezi všechny prokleté a vyhnané
bez pomníků a oslav
a nikdy nevstali
***
pokládáš lžičku do čaje a zběsile s ní mácháš
i když nesladíš
máš strach, že někdo za tebou stojí a vidí to
***
je divný večer
slunce zapomnělo zajít
na světě se nahromadilo příliš světla
z věcí zbyly jen tenký čáry
schovali jsme se do skříně
a čekáme až to všechno přejde
***
i plevel je dnes drahý
šlechtí se do krásy
aspoň něco
krčí rameny zelení zahradní trpaslici s modrými čepičkami,
schovávají se ve stínu a okusují geneticky modifikované bodláky
zahrada byla začátkem
přeměnit všechny lesy, oceány, pouště, louky,
v zahradu
Eden
rozštěpit a přehrabat
pilně pracovat a programovat,
snít o jiné krajině,
rozebrat ji na molekuly,
znovu slepit,
sníst ji za syrova
zahrada jako matka
co dává, protože miluje
a umírá mladá,
česat vlasy stromům,
vylizovat plastovými jazyky vyschlá koryta řek,
nakládat leklé ryby do soli,
vycpávat zvířecí hlavy a prodávat je v barevných celofánových krabicích s nápisem OTISKY PŘÍRODY,
krmit zatoulané obry štěrkem
a modlit se, že to stráví