…
přebývám rozkročmo v
černé bodlině jak vévoda z Alby
v jeho modrém nebi
už jako dítě od krku dolů ob
držet pramínky zlatých otřesů tekoucích chemtrails skrz
plech propleteny paže plachty zbroj bouře
paralelně k pobřeží
aniž by mnou bylo
postřehnuto
obličej rozdělený tyčkami
povlávat na šňůrách dál lící tu málo jest milosti
zcela též
na lýtkách bronz nechávat roztékat dolů na hruď
vzchopit se: rozpuštěný rozpočet
„mnoho filigránových kalichů“ jako svazek
seschlých větviček
afektový trénink a posera který nikdy nechtěl dál než potud
z límce rozdává nám náležitě dětsví a ublížení
a mě obdivoval
bez váhání
k Tizianovu portrétu Dona Fernanda Álvareze z Toleda
…
na podzim jsem v kopcích
prožila zešílení
na rukou všemožné etické otázky říkám si co vran se týče a
ruší jejich heraldiky líbit by
se ti mohlo
leželi beze slova na tripu a nad tím což doteď nebylo řečeno
visely žhnoucí opasky ve větvích její
trip-trap
svědčil o kokosovém mléce smutku co znamenal chci zabíjet avšak neodvážím se
tak se to třeba přihodilo kolem aster momentálně naprosto nelze říct jakou formu mají ještě
většími dary procítěny opět vystrčí hlavy z vody a
hopkají jako žáby
vydají ze sebe smutný zvuk přičemž hrdlo
nenadýmají anebo co jinak ke smrti vede posílám ti slavnostnější
šaty jsem nenašla
by ti mohlo padnout v lučních příkopech
v mělkých rybnících
ve stálých vodách leželi beze slova na tripu a když bylo všechno pryč viseli
žhnoucí hadi ve větvích
o nás?
(hlava je hladká uši bez
bubínků skryté pod kůží)
…
ovšem teď už je večer
a já nemůžu žít s žádným možným způsobem smrti
za jasných jmen putovalo se nocí na bárkách
nitrem laguny plné slané vody
někteří z nás co vrátili se zpátky od břehu
byli pokryti mouchami do té míry
že z nikoho nedal se rozpoznat už ani kousek v
měsíčním svitu každá jednotlivá tvořila roj barvy benzínu
hmyz ihned zmocnil se těch co zbyli na palubě
přilnuly na tvář a tělo tak silně
že nedalo se tam ani zpátky
dva nebo tři dny trvaly tyhle útrapy…