co by tomu řekli doma
u nás doma
se s nočními můrami bojovalo nožem
schovaným pod polštářem
– bez ostří – protože se věřilo
že čepel si má člověk vždycky držet u srdce
a tak dodnes usnu jenom s jednou rukou pod polštářem
a druhou rukou na svém srdci
protože se neustále bojím
nosím svůj strach v kleci jako kanárka do dolu
u nás doma bylo v uhelném kraji
kde se sny zalévaly betonem
a z jejich kostek dláždili chodníky podél knihkupectví
do kterých nikdo nechodil
a tak vždycky usínám s jednou rukou pod polštářem
a druhou rukou na tvém srdci které mi rozumí
protože oba dva jsme děti odchované uhlím
mramorem a pronikavým betonovým tichem
občas nás vídám ve snech
jak kráčíme ruku v ruce po chodníku
knihy ve výlohách nám neříkají vůbec nic
jejich obálky se smějí naší prostotě
jako by je stvořil jiný druh než ke kterému patříme
a tak pevně stisknu svůj jídelní nůž pod polštářem
svírám ho jako svírám tvoji ruku před výlohou knihkupectví
a probudí mě hlasitý zpěv kanárka v kleci
když mluvím svou rodnou řečí
jsem tím nejnudnějším člověkem na světě
ve večerkách zásadně zdravím potichu a česky
aby se nepoznalo že nevím
jak se řekne:
jehla do gramofonu
srolovaná bankovka
nebo co by tomu řekli doma
má rodná řeč je zpěvná jako kanárek v kleci
a spádná jako máminy vlasy
které voní napalmem a fritézovým olejem
jednou bych ti chtěla říct miluju tě vietnamsky
ale zatím nevím co tím naši mysleli
když říkali milovat
vím jenom jak se řekne nemusíš se bát
a tak ti tajně v noci dávám jídelní nůž pod polštář
a doufám že tomu porozumíš
až se obě naše těla promění v uhlí
u nás doma
se stavělo jenom z nezbytně nutného materiálu
kterého bylo tak málo že jsme ukrajovali
sami ze sebe
i ve městě
které staví jenom z přebytku
se občas přistihnu s nožem v ruce
a maltou z vlastních tělesných tekutin
pak ale udělám nádech a výdech
do rytmu tramvajových zastávek
a projdu se po národní třídě vlastní páteře
vzpomenu si že my dva už kráčíme ruku v ruce
jenom vstříc srolovaným bankovkám
nakreslíme uhlím křížky na dveře lidí
kteří by si do dolu místo kanárka v kleci
přinesli neurol a čtyři gramodesky
v moderních galeriích ukradneme obrazy
a místo nich
vystavíme exekuční příkazy v pozlaceném rámu
budeme dělnická gentrifikace reality
řezná rána na dopravní tepně
pokaždé když se steskem probdíme do hodin
které jsou stejně tiché
jako knihkupectví v uhelném kraji
strašlivě se bojím
protože jediné místo kde nám prodají bílé víno
a dvoje cigarety
je večerka
– první hvězda na noční obloze –
a já ještě nevím
jak se v rodném jazyce řekne
pohraničí
krize identity
nebo co by tomu řekli doma
raději chodím po ulici
jen s jídelním nožem v jedné kapse
a tvým srdcem v druhé
jednou bych ti chtěla umět říct
bojím se vietnamsky
ale to se u nás doma
zásadně nikdy
neříká