Lubomír Tichý: V minecraftu ty stromy vypadaly jinak

„Básně teprve osmnáctiletého Lubomíra Tichého jsou mi okamžitě blízké. Přírodní motivy v nich přirozeně hovoří s mediálními přenosy, aniž by spolu vedly hlučný okatý spor. Mám pocit, že Lubomír se naučil vidět a mluvit nějak dřív – chápe, jak a čím použít svou fascinaci, umí „si číst“, nepropadá jazykovým dochucovadlům, nenosí slovní bižuterii. V básni Nora nám (snad) říká, že představovat si, je mnohdy lepší, než spatřit. Dobře také znám jím popsaný pocit, že „izolaci nikdo nevyvětrá“ – jakoby pach, či plyn, který nejde spatřit, ani nevnímat, k celé téhle patálii ve svém skupenství náležel. Možná bych Lubomírovy verše četl i tak, že trochu mluví o zklamání z absence popisnosti mediální zkušenosti, anebo o její doslovnosti, hotovosti, anebo o paradoxech vzdáleností/ paměti / záznamu, anebo o krádeži přítomného („mobily zatížily deku i nás“), anebo o důležitosti pomalé organičnosti soukromé vnitřní kompostové fialové misky,“ píše k výběru Luboš Svoboda.