Anna Fišerová: Vidět je vždycky jen polovina pravdy

texty vybrala: Klára Černá 24. 5. 2026

„Změny pořadí věcí i jmen a červená barva prosakují oběma cykly textů Anny Fišerové. Podstatnou složku obou celků tvoří utajení a tajemství – utajení vlastního těla za pultem, v pračce, za závěsy nebo v intimním prostoru peřin, tajemství vztahu subjektu k vnějšímu světu. Tam ale tělo nezastavitelně prosakuje a něco je z něj vždycky vidět, byť je to třeba jen polovina pravdy. 

Polovina pravdy znamená nebýt schopna obsáhnout. Fišerová se ve svých básních vyrovnává s nutným a očekávaným zakrýváním, se zdáním, které neodpovídá subjektivní skutečnosti, s prolukou, která vzniká mezi dvěma perspektivami. Mezi postavami v básních se odehrávají nelogické interakce, ze kterých vidíme vždy jen faktický sled událostí, ne už tolik to, proč se vlastně dějí a jak o nich postavy přemýšlí.

V Červnu se pak vlasy táhnou jako nit a subjektka se cítí být tažena a u-tažena* okolnostmi a prostředím. Vlasy, nitě a textilie tvoří v textech materiál obracející se v čas, vrácení trvalé je nejen absence uplývající vody, jak dobře známe ze soudního procesu ve filmu Pravá blondýnka, je to také vrácení trvání, na které se lze spolehnout, které lze dobře rozpoznat. Svítivá červená na punčochách pod pultem nebo ve rtěnce na bílých peřinách, červené střechy i kov židle – to všechno jsou vnějšímu světu dostupné, výrazné a skoro tělesně krvavé rysy objektů. Kočka zatoulaná z básně je skutečná, protože v krku bolí cizí zuby a každý předmět nese moje jméno, i když se třeba mění jejich pořadí,“ píše k výběru Klára Černá.

*pozn. kurátorky: Obrat vycházející z výrazů vzTAH a sou-vz-tažnost, které jsem nalezla v preambuli disertační práce Mapa české současné kresby / The Map of Czech Contemporary Drawing Lenky Kahuda Klokočkové. Klokočková užívá „tah“ ve smyslu tah v kresbě, v rámci její disertace vznikla platforma Česká kresba. Dostupné z: http://ceskakresba.cz/mapa-ceske-soucasne-kresby.

Anna Fišerová (* 2001) se narodila v Jilemnici a vyrůstala v německém Eisenachu. Vystudovala překladatelství v Lipsku a Praze. Nyní studuje tvůrčí psaní na Literárním institutu v Lipsku (Deutsches Literaturinstitut Leipzig) a obor Slavia Litteraria Europaea v Lipsku a Bruselu. Publikovala v německojazyčných časopisech a antologiích (např. die horen, JENNY nebo Jahrbuch der Lyrik 2024/2025). Získala Literární cenu Jiřího Červenky a ocenění v Klopstock-Preis für junge Lyrik.

Trafika I 

 

 

V zázemí si nanesu rtěnku. Mezi cigaretami se válí krabička od fastfoodu, papír vlhký. Z brady si vytrhnu poslední chlup a postavím se za pult. Jakmile se paní v letním kabátu rozpadne, na pokladnu dopadne prach, každý tu nechává něco ze sebe. Kýchnu a v loketní jamce se objeví rudý otisk, připomíná cucflek, ale možná něco jiného. Usmívám se na staršího pána, v koutku úst mi praská stará omítka. Podám mu Camelky, ale vyklouznou mi z ruky, nabízím mu prázdno. Nemůžu se soustředit, když spím, vysvětlím mu, a proto na pult postavím ceduli: Brzy se vrátím. Ale zůstávám, kde jsem, a kýchám. 

 

 

Trafika II 

 

Je to zkouška: Náhle se změnilo pořadí. Udělám špatný pohyb a držím, co nemám. Nelíbí se mi, když se věci přesouvají jinam. Další chybný krok a rozzuřím ji. Vlídná je jen, když si nasadím brýle, ví, že musím snést pohled na věci takové, jaké jsou. Znám jen jednu další paní s brýlemi, sedí jí na nose dlouhém jako dámské cigarety. Usmíváme se na sebe, protože tušíme. Uklízím noviny ze včerejška, když vejde pes. Tak to jsme dopadli. Možná by vyvolával mír, kdyby neměl ten náhubek. Jen kvůli němu si rozkoušu ret. 

 

 

Trafika III 

 

Vidět je vždycky jen polovina pravdy. Druhá polovina se schovává pod pultem. Na zmačkané účtenky si načmárám věty v jazyce, který jí uniká. Potají. Nesnáší, když si vymýšlím. Už jednou mi je vyházela a já pak přišla o všechny svoje věty. Co na to říct? Zákazníci za mnou chodí s všelijakými prosbami. Nedávno mi jeden pochválil prsa. Připomínají mi dávnou vzpomínku. Mohl bych si vás někdy vyfotit? Na účtenku si zapisuju telefonní číslo. Ne vždycky můžu vyhovět. Kdyby jen věděl, že pod pultem pořád nosím červené punčochy. Vidět je vždycky jen polovina pravdy. 

 

 

Červen mi vrací trvalou 

 

z vrátnice zní hlášení 

zatahuju závěsy 

 

na plotně čtyři hrnce 

k narozeninám se musíš vykoupat 

z kohoutku teče rudá voda 

jako by ji zbarvila 

vitamínová tableta 

 

na kraji vany sedí moucha 

utopí se ve vyčesaných vlasech 

 

*

 

plíží se mojí trvalou 

až ke slepým uličkám 

 

zkrotí mrtvé konečky 

večer přinese mrtvé ptáče 

 

vlhké vlasy vtisknou 

do prostěradla vůni síry 

 

kočka vykašle klubko 

měla by ses lépe učesat 

 

*

 

dny dlouhé jak rozbité vlasy 

 

knoflík povolený v podšívce 

roztrhnu nit 

a najdu mu lepší domov 

 

v pračce se svinu 

mládě v matčině vaku 

stárnu s mokrým prádlem 

které včera zapomněla vyndat 

 

*

 

v ledničce miska smetany 

bílá jako límec nedělní košile 

červenou rtěnku z bílé látky nesmyješ 

 

místo mléka 

sladká smetana na jazýček 

pojď ty moje kočičko 

 

ale cukr kočkám nesvědčí 

cizí zuby bolí v krku 

 

*

 

pod polštářem mléčný zub 

na palandě krajková tanga 

 

v pokoji se mění pořadí 

každý předmět nese moje jméno 

 

do kolen mě tlačí dětský koberec 

červené střechy, bolavé ploty 

 

na počítadle posouvám dny 

netuším, že je jich víc než sto 

 

*

 

nohy přilepené ke kovu židle 

z nebe padá mrtvá sýkorka 

sežehlá sluncem 

 

žárlím na klid, s nímž leží v trávě 

neohlíží se na hlínu a hmyz 

jako kdysi, když se bála jehly 

 

aby neodletěla 

přišili jí uši k hlavě 

a já prstem hledám nit 

 

*

 

slunce praží do chodníku 

 

v poledne schovává toulavé kočky 

postaví jim z verše stín 

 

jedna se zatoulá z básně 

do záhybů mojí peřiny 

 

do peří rozleju smetanu 

svedu to na kočku 

 

*

 

v bytě je cítit síra 

 

prsty ji zajíždí pod mokrou tapetu 

hladí páteř starých zdí 

 

z potopy zachraňuje chléb 

z neštěstí mám horečku 

 

k narozeninám jsem si přála 

aby mi červen vrátil trvalou