Když potkáš
Aby ses cítil jako člověk, s rukama a očima
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys plně pochopil, co cítíš,
Když líbáš svou spolužačku,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby se ti udělalo tepleji a sníh aby roztál v dlaních,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby ses radoval z okolního pokroku
a směle utrácel peníze na vlastní pohodlí,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby ses dělil s milencem o deku,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby sis prohlédl napnuté obočí neznámé,
zatímco ona spí na sousedním lehátku smradlavého lůžkáče,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys čekal na svou dceru u školy a ona
utíkala k tobě na svých tenkých nohách, pobledlá od napětí,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys mohl myslet na ztráty, kterých je víc než výdobytků,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys mlčel a těšil se mlčky,
že básníci a herci s tebou klábosí jako s jedním z nich,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby ti bylo teplo od studené rajčatové šťávy,
která hasí oheň laciné vodky,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby tvůj kamarád v opilosti propálil cigaretou díru ve tvém lokti,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys mohl dýchat bubláním starých motorek,
které pomalu mizí s každou kapkou motorového oleje na asfaltu,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby tvá láska byla ještě něžnější
v důsledku společného úsilí dosáhnout jakéhos-takéhos orgazmu,
Někdo musí někomu podříznout krk.
Aby vrazi byli ztracení jako děti
před tváří tvé básně,
Někdo musí někomu podříznout krk.
Aby ses nebál potkat se pohledem s neznámým,
který potírá dlaní svého nateklého čuráka,
a jakoby se schovává za zrezlým traktorem,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby ses konečně odvážil
využít přednosti současných komunikací,
protože tvoje zranitelnost
už na nikoho nedělá zraňující dojem,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys mohl přežít cenou rozdílu hodnot
a těšit se z každé vydělané hřivny,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby se ti povedlo utéct z města, které stojí na smetí a psím hovně,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby se tvá jistota stala oporou pro ostatní,
a rodina byla uzavřená jako mušle,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys mlčel, když tě zabíjejí,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby ses radoval spolu s ostatními,
někdo musí někomu podříznout krk.
Abys pokorně stal ve venkovském kostelíku,
sbíral nohama chlad a plícemi plíseň,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby košile byla ráno vyžehlená,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby oucta a slušnost,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby růženec-trankvilizér,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby platná jízdenka,
někdo musí někomu podříznout krk.
Aby svítání, někdo musí někomu podříznout krk.
Veškerá moje láska je vyčerpaná, veškerá moje láska…
Na ostrově
Přemýšlím, bolí mě hlava,
vypínám zdroje vzruchů
a rozhovor se nedaří,
protože není s kým hovořit.
Peníze nezbyly žádné,
přemýšlím, svírá se mi hrdlo,
ryba, kterou vyvrhují,
její šedivé vnitřnosti na stole.
Uvnitř jsem holčička,
všimnout si pohlaví není jednoduché,
přemýšlím, jídlo je hnusné,
a vlny písma jsou černé.
Je potřeba si potírat spánky,
pomalu upíjet Apollinaira,
jakoby byl studený a silný,
jakoby slova byla převrácená,
jakobys myslel jinak.
Přines si knížku –
nikdo tu není.
Ostrov je úplně holý, bezlistý,
ostrov černé vody,
ostrov špinavých křesel,
ostrov nepochopení
ostrov, když není čas,
Ostrov horkého chtíče.
V kostele
Nevím, co se stalo.
Nahoru, dolů, –
cesta skrz nánosy mokrého sněhu,
a že nečekám nocleh,
vracím se zpět,
do vnitřního zápachu,
neohraničeného tužkou,
do okrouhlé dutiny,
kde jsem
tenkonohá učitelka,
kde moje pochva je stisknutá,
jak jsou stisknuté zuby.
Někdo v tomto kostele s povislými vnitřními orgány
barevná ikona s prasklinou na horním rtu
Trochu výš nad zárubněmi sakristie,
A tenhle kostel –
Učitelka, co už nežije.
Říkám to dávno
Pramen je pro dobytek,
ne pro lidi. A pokoje jsou pro dobytek,
ne pro lidi. Ani chleba není pro lidi.
A přímé cesty nejsou pro lidi.
pro dobytek jsou peníze a sladkosti,
pro něj je oblečení a zlato. Pro dobytek
tyhle oči a prsty, tahle něha a vášeň
– to není to pro lidi. To dobytek narušuje
řád věcí, ale zákony podezření převáží,
a ztrácí se osamělí milenci,
a nejsou dobré cesty, ani cíle nejsou.
Dávno to říkám, dávno.
Kostel
Voda, voda. Imperská oranžerie tvé pochvy, můj drahý příteli,
tvoří svět a post-svět, nabízí sesterskou náruč.
Kostnatá stopa pokušení vkračuje do dvorků
a trpělivý otec zapaluje den.
Pohybuješ se pomalu jako oceánská želva,
polykáš slovesný sliz, zachytáváš pohledy
zaslepeného a líného davu, který si uvykl na modlitby
k tvé kundě, k tvému panenskému chrámu.
Nadvakrát
Tvé okřídlené vrásky kolem očí, na čele a v koutcích úst
jsou důkazem toho, že se ti můžu svěřit.
Sedíme na studené lávce v prázdnotě sobotního parku,
otíráš se o mě celým tělem, posloucháš, co říkám.
Co se to děje, když drobná postava se chvěje ve tvých panenkách,
chci si ji prohlédnout, ale je příliš měňavá,
chci ti povyprávět, ospravedlňovat se nebo doufat,
avšak více se bojím průběhu vztahu, než průběhu osoby.
Kam odneseš tuto změť, mé dočasné nálezy,
mé pravdy o pohlaví, jako proces, tak činitel,
a svoje proměny, proslovy návraty?
Zůstanu tady, zůstanu takovým mezi stíny stromů,
někde jinde se uskutečním, plný úzkosti tvých vrásek,
kteří chtějí vzlétnout z tvé kůže podobně ptákům