***
Staré nízké dveře,
klíč ve skrýši, vejdi.
Tady Bůh nemá jméno,
ale naštípá ti třísky,
rozčeše ti vlasy,
v noci bude hojit tvé tělo
sotva nalezené.
Tady zazní konečně všechny tóny současně
a stvoří šelmu s holubičím krkem.
Samota tě ukryje,
aby ses mohla nakrmit
bez zdráhání, rozpálenou lžící.
***
Musel jsi vyhnat to jehňátko.
Co s jehnětem v pusté zahradě?
Jak krutý je to dar.
Musel jsi,
nedalo ti spát o vánoční noci.
A nestačilo ho zahnat.
Bylo ti třeba
zabořit mu prsty do rouna,
až bolestí zabečelo,
voskové svíce přelámat
o jeho hřbet.
***
Ráno zvoní klekání na otlučené hrnce.
Peřiny jsou nasáklé parou.
Jsme zapomenutí tak, jak sis přál.
Zatímco na dvoře pumpuješ vodu,
spěchám do kopce,
toužím rodit děti na kolenou
s tváří přitisklou na tvou košili.
Prahnu po roztržené obloze.
Abys veškerou krásu posvětil,
aby nám nevypalovala oči.
Abys pásl naše touhy,
pásl a krmil je,
všechny bez rozdílu.
***
Džbánek na mléko,
nádoba naděje.
Takové rozrušení,
že z ruky klouže.
Synové mají pusy od medu.
Za okny už slunce objímá klokoče.
Tvá vláda se obnovuje.
Každá věta
vznikala dlouze, dlouze, nekonečně.
Po takové noci psát dopis příteli
je jako svrhnout své tělo ze skály
a doufat, že bude nalezeno.
(Suzanne Renaud)
***
Už nic nevím, jen to, že mám hrb,
ošklivý a těžký.
Už se nikam nerozběhnu,
už jenom měknu,
už jen slabost mě vede
zpátky do vlastní zahrady,
kde Kristus visí
vedle stažené kočičí kůže.
***
Jen toho, kdo mě pronese nocí
zabalenou do bílého prostěradla,
tak ošlehaný tmou, že se jí nelekne
ani pode mnou, ani ve mně.
A neuteče k oltáři,
aby se spasil,
ale obleče si medvědí kůži.
A nebude rozlamovat ústy moje ústa,
aby se jimi zacelil,
ale vstoupí do mého pokoření,
pod kořeny lilií.