Michaela Horynová: Vše nové a vše staré si pak podá ruce pod vodou

Dvaatřicet

 

Zatímco západní civilizace zase někam spěje, matky celého světa osahávají svá měkká břicha, své kvetoucí vulvy,

své limity.

Jedna

Pět

Tři

Dva

Patnáct

Dvaatřicet

Drozd kvíčala v podrostu

 

 

 

 

Óda na mléko

 

Linea nigra táhne se ještě trpělivě, nasycená brázda, písečná Orlická kotlina. Zpomalené dýchání. Doufání. Síla přepadu. Rozprostřené podvodní ticho. Jen duté hlasy. Jen bílý šum pěny. Dýchání a doufání, že věčná náruč mámy obejme strach ze světa, že sladké a teplé mléko zaplaví každou průrvu.

 

 

 

 

Chůze je modlitba

 

Chůze je modlitba. A skleník krucifix.

V Lužické voní Obřany. Tehdy se nad městem rozprostíral podzim, teď se schyluje k jaru. Ptáci barví stmívání na modro, zazimované keře se v šeru proměňují v medvědy. Derealizace je skutečná. Přítomnost tryská ze sna. Návraty z malinových výletů budou přesně takové.

 

 

 

 

Sen

 

Okno rámuje sen. Vibrující řeka přepůlila neznámou krajinu. V dálce na kopci stmíváním prorůstá obelisk, kámen rozehřívá ztuhlou půdu. Plná luna v Panně. Panna v plném lůně. Vše nové a vše staré si pak podá ruce pod vodou.

 

 

 

Smrt existuje

 

Vítr se upíná k listům s dorůstajícím Měsícem viselcem – na přímce spolu s každou jednou hlavou roste oblačný neklid.

Svobodu pohybu plně chápou jen matky a vězni.

V talířích se odráží tma očí. Ve lžících tůně, v kaších mokřady.

Smrt existuje. Tahle tvář už více není tváří.

Smrt existuje.

Zarážející.

 

 

 

 

Tyto myšlenky jsou ve stínu

 

Duchové se nechávají vidět jen v odrazech svíčky, když jsou spatřeni, mizí.

Ten dům na konci ulice je ve stínu.

Tyto myšlenky jsou ve stínu.

Hlava v nemilosti.

 

 

 

 

Na dvoře

 

Jsou květy z moře

a prosvítají z paží

žíly modrající čáry

kouzla života

A tuze tuhé mraky

krovky křupají pod sněhem

a jsou květy z moře

turanky na dvoře

 

 

 

 

V úplně jiné Sluneční zátoce

 

Červené body

all over the body

soustředěně dekorují

dokonale hebkou kůži

v odlesku oceánů

medová zář

Pružné a jemné tělo

tolik by se vyjímalo

v úplně jiné Sluneční zátoce

modře medová zář

hebké tělo

 

 

 

 

Až budu mít svůj dům

 

Jste mýtické postavy

vcházíte dveřmi i oknem

vlci a krysy

Až budu mít svůj dům

nachový s bílým plotem

budete vítáni

budeme se postit

nebo rozkrojíme krémový dort

na vidličky nabodneme tučné maso

Až budu mít svůj dům

vše bude správné