Katrina Haddad
***
Volám na tebe z hlubin, Hospodine.
Z hlubin války, z jejích ohnivých útrob.
Slyš můj hlas, Hospodine.
Ať ho nepřehluší ani výbuchy, ani výstřely.
Ani řady štěků z automatů, ani řev stíhaček.
Ani těžká jízda tanků a béempéček,
ani tiché našlapování diverzantů.
Slyšíš mě, Hospodine? Do ohnivých útrob
padají tažní ptáci, protože jsou z Ukrajiny.
Slyšíš můj hlas, Hospodine? V hnilobných útrobách
nastalo mrtvolné ticho, ani bankovka nezašustí
na všech nekonečných federativních prostorách.
Slyšíš mé volání, Hospodine? Tahle velryba smrdí od hlavy.
Nenech ji, aby nás spolkla, Hospodine.
Z jejího vodotrysku namísto ropy stříká krev.
A zalévá vše dokola. Vše, na co dosáhne.
Volám na tebe z hlubin, Hospodine.
Zastav ji už konečně, jednou provždy.
Jinak to budeme muset udělat my.
A pak za sebe neručíme.
10. 3. 2022
***
Lidija Jeremijivna Platonenko,
učitelka ukrajinského jazyka a literatury,
která učila ještě moji mámu, a potom i mě,
vyprávěla, jak se jí v exilu v Kazachstánu
podařilo nezapomenout rodnou řeč.
Pamatovala jsem si, řekla, několik písní,
a ty jsme zpívali, často. A tak jsem nezapomněla.
To je divné, myslela jsem si tehdy, několik písní –
a pamatovala si CELÝ JAZYK. Jak se celý jazyk
mohl vměstnat v několik desítek řádků?
Asi za dvacet let jsem pochopila,
jak to funguje. Protože jsem si sama pamatovala
z dětství z arabštiny několik básniček a písní.
A myslela jsem, že jsem zapomněla – ale ne, paměť vše obnovila.
Asi za třicet let jsem pochopila,
jaké to je žít v exilu.
Navíc tam, kde se nemluví ukrajinsky.
Navíc když ukrajinsky nehovoří ani ti, kdo se stejně jako já evakuovali z Ukrajiny.
A dnes jsem si najednou vzpomněla, jak nás
Lidija Jeremijivna vodila na exkurze
po vesnici a povídala: tady byly zákopy,
vidíte, děti, dosud se tu tyčí pahorek.
Tady se vedly boje, tady vztyčovali vlajku,
tady zemřelo spoustu lidí.
Škola, kam jsme s mámou obě chodily, už dávno není.
Mezi živými už není ani máma, ani Lidija Jeremijivna.
Ale zákopy jsou. A procházejí
nejen metaforickou linií pamětí,
ale tnou i zcela fyzicky – do našich obdělaných zahrádek.
P.S.:
A do živého, říká Aljona, když dočte tuto báseň.
Ano, a do živého.
28. 5. 2022
nemáme zbraně
nemáme zbraně
a my máme řekli vojáci
zamířili a vystřelili
Lina Ekdahl
Snažím se vzpomenout si: když
vycházeli z Azovstalu,
kvetly už, nebo ještě meruňky?
A leželo moře
jako oddaný pes
u nohou okupovaného města,
radostně vrčící a olizující
jeho přístavy a pláže?
Odváděl kalendář svou práci,
nebo se v tu chvíli všechno zastavilo a ztuhlo,
když miliony obrazovek sledovaly,
jak vycházejí ven?
Snažím se vzpomenout si, i když vím,
že je to marné. Může paměť vůbec
udržet ještě něco, kromě obrazu
toho, jak vycházejí?
Ale nenechte se zmást epigrafem:
žádný okupant se neodvážil na ně vystřelit.
Ze stejného důvodu.
10. 6. 2022
***
železobetonový sloup podpírá lucernu
kdo z koho
v tlumeném světle se třepotá topol
a halí do šerosvitu okenní sklo,
pokryté vrstvami bolesti, prachu a času.
Mezi vrstvami toho koláče leží můj klid,
má úzkost prožívaného okamžiku,
který se valí v koncentrovaném časí
mezi-, bez-, mimo-.
V tom třepotání se skrývá kdo ví co.
Z hloubi srdce se upínám:
k stínům na stěně jeskyně,
k jiskření ohně,
ke střele, která letí skrze plsť času
a prošívá
spojuje a rozpojuje.
Copak to není zvláštní: abychom sešili něco většího,
musíme rozpojit něco menšího?
Copak to není zvláštní: zrno padá do krytu,
tam umírá – a rodí se z něj celý národ.
3. 8. 2022
Із глибини волаю до тебе, Господи (Volám na tebe z hlubin, Hospodine…)
Лідія Єреміївна Платоненко (Lidija Jeremijivna Platonenko…)
у нас нема зброї (nemáme zbraně)
залізобетонний стовп тримає ліхтар (železobetonový sloup podpírá lucernu…)
Marianna Kijanovska
***
byly to první
roztáté ostrůvky sociálních sítí
první zčernalé
ještě únorové blátivé ostrůvky sociálních sítí
kde jsou slova kletby loučení a soucitu
jako bývaly kdysi v poztrácených novinách
sněženkám řeknou
komentovat nelze naříkat
řeknou že všechno je jako obvykle
loňské večírky předloňské pláže
jídlo je ještě čerstvé
ještě jsou živí psi vrbové kočičky
všechno je jako obvykle
válka
děvčát
ko
ote
vři se
v kavár
ně
šer
še la FM
nebo alespoň stále ještě šer še člověka
na velmi krátkých vlnách
***
popel je všude nahý ba i vybledlý skrz vody studené
a patří nahým, aby si jím poprášili hrobu líce
na samém počátku leží sny zapomenuté, bezejmenné
nebo vyjmutá z nich beznadějně plápolající slunce
chtěla jsem prosit ale neprosila stále jsem to neuměla
s popelem jsem spala tělem ukrývala uhlíků těla
a duše třpytivá trnula nelítostně se zmenšovala
neboť byla nesežehnutelná neboť strašně pálila
ptala jsem se na válku a na nás s válkou
nesežehnutelná skrz řasy zněla ozvěnou
Bůh mě obklopil jako smutek svou dálkou
a řekl neboj se děťátko neboj se neboj…
***
válka hryže až na kost kůži z nás
zanechává jen vlhké černé díry
oheň a mráz či neoheň a mráz
jak prožitky jež zbavují nás víry
duše z války nechce stát nečinně
ví jak a chce se jí touží bez ní žít
proto slunce vychází – ale kde?
a déšť nepadá – chechtá se hopsá leží
a divné stíny prastaré trávy
hoří ve snu jak nicota soumraku
zdírají vlasy i kůži z hlavy
až na chuchvalec krvavého moku
neboj se plač a odpusť neplačícím
jimž nedostalo se daru vědění
že ze zkušeností rostou diváci
a ranní rozbřesk je časem zrození
а то були перші (byly to první…)
попіл всюди нагий (popel je všude nahý…)
війна згризає з пальців шкіри слід (válka hryže až na kost kůži z nás…)
(texty Marianny Kijanovské čte Marta Burdiak)