Dílna environmentálního čtení: Všechno je relevantní — Ashbery, Prykryl, Carson

texty vybral: Tomáš Gabriel přeložil: Tomáš Gabriel 26. 12. 2021

„O klimatické krizi, o roli člověka v přírodě a o přírodě bez člověka jako o tématu se píše čím dál častěji. Přesto má i zde současná česká poezie co dohánět: nezašla zatím v úsilí zbavit se vlastního antropocentrismu tak daleko, že by třeba tematizovala právo zvířat na život – veganství je u nás stále vnímáno jen jako jeden z možných životních stylů, který je možné zvolit vedle jiných. Ale náleží nám taková volba? John Ashbery slyšel slepici kvokat, až z toho nebylo poznat, kdy se o ní v básni vlastně přestává mluvit. Anne Carson zase nechala Hérakla hrdinně zabít monstrum introvertního chlapce i spolu s jeho pejskem a kravičkami, ale je jasné, že straní spíše monstrům jinakosti, introspekci a životu, než velkým vyprávěním, hrdinským činům a v posledku násilí. Jana Prykryl spojuje zvířeckost s lidstvím přímo, v mateřském lůně jsou „ta rosolovitá, ta mokrá zvířata“ dokonce předmětem našeho nejužaslejšího tázání po nás samých.

 

Z literárního hlediska je však podstatnější otázka — jak klimatická krize ovlivňuje lyriku posledních let obecně? Nový patos, nová vážnost, nová upřímnost, to všechno jsou tendence, které se začínají projevovat už někdy od devadesátých let a sílí. Karel Piorecký o nich nedávno psal jako o metamodernismu, William Foster Wallace o novém příklonu k vážnosti tváří v tvář ironické podstatě médií psal už v devadesátých letech.

 

Přestat si hýčkat civilizační výdobytky, na kterých jsme masově závislí a zachránit svět systematickou skromností – to může být chápáno jen jako extrémní příklad tohoto braní věcí vážně. Přesto si myslím, že něco skutečně nového na dnešní situaci je, a že je možné mluvit o nové lyrice.

 

Zprávy o konkrétních dopadech globálního oteplování v posledních letech tak výrazně kontrastují se zprávami o tom, že se proti němu nedělá ani zdaleka dost, že konec civilizace, dříve odsunutý do mlhavé, teoretické budoucnosti, začíná být zcela představitelný. Nepředstavitelným se zdá být naopak jeho oddálení. To ovšem radikálně mění náš vztah k časovosti a to je právě to nové: budoucnost ztrácí své kouzlo, které se pokouší přejmout přítomnost a minulost. Běží nám život před očima, běží nám před očima dějiny lidské kultury. Nejsme dnes vystaveni tragédii osudu (tedy nemožnosti podílet se na zářné budoucnosti), ale ironii osudu (musíme se podílet na budoucnosti, která končí). To, že se v básních vyskytují odkazy k různým dobám, kulturám a literárním tradicím již není výrazem uvědomění si relativity všeho, ale výrazem uvědomění si relevance.

 

Básně současných autorů se proto s nebývalou lehkostí a samozřejmostí pohybují napříč časy ve snaze vyjádřit, co je podstatou toho, být člověkem v civilizaci, která až příliš banálně končí. Tak jako se neúspěšní proroci dřívějších konců světa museli potýkat s banalitou toho, když po osudném datu svět drze dál existoval, musíme se dnes vyrovnávat s tím, že se svět blíží konci bez předpovědi, která by všemu dávala smysl. Výsledkem je nová spiritualita, neomylně oslavující život jako takový, demonstrující autora jako píšící život. Odkaz k vyhynulým druhům není vzpomínkou, pozorování přírody není naším zpřítomněním, obojí to jsou akty spirituality: věnování pozornosti tomu, co má či mělo duši.

 

Nahodilá zmínka o tanci sarabanda nebo o biblickém Lotovi u Johna Ashberyho, odkouzlené odkazy ke starověkému Řecku či zmínka o Willových narozeninách v roce 1968 u Anne Carson, nebo prostorovou abstrakcí odcizené zrození života ve vlastním těle u rodačky z Ostravy Jany Prykryl, to všechno jsou pokusy nějak jinak, vážněji odpovědět na otázku, co to znamená být člověkem, co znamená být živý,“ píše k výběru Tomáš Gabriel.

Dílna environmentálního čtení byla veřejným setkáním, jehož cílem bylo představit a vzájemně si přečíst texty k šířeji pojatým ekologickým tématům tak, aby debata pokračovala rozšiřováním pole možností i vzájemné citlivosti. U velké části textů šlo o překlady, často do češtiny první.

 

Jak probíhající ekologická katastrofa proměňuje naši citlivost? Jak je jazyk provázaný s prostředím, smrtelností a strategiemi přežití? Jak kultivovat schopnost environmentálního čtení? Přinejmenším od 70. let 20. století se mluví o ekologické katastrofě způsobené devastačními postupy kapitalistické ekonomiky. Téma se stává znovu diskutovaným v posledních letech. Pozornost vyostřená vědomím křehkosti a smrtelnosti prostředí, které umožňuje náš život, vede k vývoji nových strategií přežití a přehodnocení těch, které se najednou jeví jako staré. Někteří žijí z myšlenky možného odvrácení katastrofy, jiní se připravují na život po ní.

John Ashbery

Protipožární cvičení v Kocourkově

 

No tak JO, řekl jsem to. Sarabanda. Tanec, který už nikdo netančí. Leda tak v nebi, kde nemají nic lepšího na práci. To kvokání za mřížemi… A teď to, samozřejmě, pošlu dál jinak. Jsou tady, místo aby jen přemýšlely, co dělají. Musím si tu červenou cibuli nechat.

 

Dost se v té kóji meleš. To aby ses nesebral a nesnědl tu jejich komunitu. O pár plánovaných pohrom později sešly sestry dolů, aby nás vyzvedly od moře. Označily nás jménem Lot. Vlny je předběhly. Zřekli jsme se svého mořského původu. Ach k čemu je, když ti nejnestálejší z nás rozšiřují tajemství až k nesrovnatelnosti, aby tak přijali díky, které nevděk nevyhnutelně trousí za sebou. Ať už z jakéhokoli důvodu.

 

 

 

 

 

 

Ředkev k snídani

 

Vše, čím se zabýváme, zastihuje nás uprostřed

přehodnocování. Je to krásné, můj pane,

jenom to není uzpůsobeno k opakování,

toť vše.

 

Protiteroristé již vnikli do částí Anglie

a Španělska. V práci hýbeš penězi.

Úklad je součástí mnoha věcí nám drahých,

i když, jak říkám, je to jen malý pozůstatek

toho, co jiní dokázali, aby se o nich nezpívalo.

 

Máme tu speciál o tragédii pomsty.

Březen bude těžší den.

Dívky mluvily o přípravách.

Tohle když dělají, v tom či onom údolí,

tak pohled může klamat, svěřil se.

 

 

 

 

 

 

Průchod

(revidovaný překlad)

 

Někdo řekl, že by to tu chtělo průchod

a vychrchlat jím, krčně, zbytky superbouře Elias.

Žel, nebyl jsem já tím povolaným.

Nikdo mi nevolal ani nic podobného.

Však víš, já byl vždycky takovej lenivej rumpál.

Dny plynou a já plynu s nimi.

Z blízké věže se snáší vánek,

ale nenachází průchod, vydává se

na misi za obrovskými červenými žaluziemi.

 

Jen kdyby to tím končilo.

Ještě nahlédnout do dětských věcí,

jen kdyby k nim šlo najít cestu

a tak podobně.

Řekl jsem, že jsme všichni Homéři, ne homouši,

ale můj hlas zanikl v řevu hurikánu Esdel.

Musíme přežít své experimenty.

Jinak žádné umírání pro nikoho,

žádné křupavé odměny.

 

Batman přišel a umlátil mě pálkou.

Nikdy se mnou nesdílel pohled na svět,

až na, však víš, existenciální témata,

z dob pořádkových sil a tak.

Poplácal svého psa Pastora Fida.

Zbývalo toho ještě tolik se naučit,

a vyzkoumat ještě víc.

Bylo to jako sbohem. Tak proč to nakonec vlastně

nepřijmout? Holky na misi vyšly z lesa

ve svých speciálních úborech. Všude samá šlehačka a baklava.

Je tady někde Batman, který by si nás všiml

a spěšně odhlédl, řekněme k novému katalogu,

nebo k další nadávce ze závodního auta,

která se mu hned vrátí zpět?

 

 

 

 

 

 

Pozdní ozvěna

 

Sami se svým šílenstvím a oblíbenou květinou

vidíme, že už opravdu není o čem psát.

Nebo je spíše nezbytné psát pořád o těch samých věcech

stejným způsobem, opakovat to samé pořád dokola,

aby láska mohla pokračovat a postupně se měnit.

 

Úly a mravence je třeba přezkoumávat věčně

a barvu dne volit nastokrát,

upravovat ji z léta na zimu,

aby se to zpomalilo na rytmus původní

sarabandy, a tam se sejít, živí a odpočívající.

 

Jedině pak nás chronická nepozornost

našich životů může skrýt, smířlivá

a s jedním okem na těch dlouhých opálených plyšových stínech,

které tak hluboce promlouvají do naší nepřipravené znalosti

nás samých, mluvící motory našeho dne.

 

 

 

 

 

 

Jana Prykryl

Válka světů

 

Jako bychom společně krájeli,

nařezávali dlouhou a širokou planetu

s nádržemi, které by se mohly časem naplnit

něčím jako vodou. Promýšlíme

otázku tří rozměrů

s pomocí našeho smyslu jen pro dva.

Nejlepší je, že se zdá, že to trvá věčnost.

Jaké to nebezpečí pro mladé,

vyrůstat buňka za buňkou na povrchu

kráteru. Ta rosolovitá, ta mokrá

zvířata tam dole, vydávající svou píseň,

hukot centrální klimatizace. Vřes na východě

hořel a řídký modrý kouř

stoupal proti úsvitu. Jeden typ hrůzy

dost připomíná touhu, když ta věc,

kterou jsi udělala, nashromáždí život a změní se.

Něco se s námi neustále mělo

stát. Z dostatku jsem se stala neopatrnou.

Těžko tvou siluetu rozlišit od věcí

naskládaných za sebe a třesoucích se

nikoli strachem nebo úsilím,

ale tím, jak se objekty zdají být roztřesené,

když se kamera nebo komora či vnitřní

prostor, který zachycuje jejich vzhled,

mírně třese.

 

 

 

 

 

 

Anne Carson

Život

 

Prosvětlení jak myčka lodí

míříme k Montrealu

do Willova domu.

Willovy narozeniny.

Tady je Will!

Nová zelená sedačka,

 

sklenka Malbeku,

rvaní se se psem na koberci.

Zbožňuju ten koberec.

Je modrý jako bazén.

Will nám dává trička z Japonska.

My jemu bomby do koupele.

Z Buenos aires dorazili Ruben s Edem.

Jdeme na Parc X.

 

Ztrať se.

Najdi Parc X.

Seď u venkovních stolů.

Číšník v hrůze zalapá po dechu,

když si dám do vína kostku ledu

ale potom, když zjistí,

že Will má narozeniny,

 

nosí nám chod za chodem

včetně chobotnice dochucené borovicí.

Večeře pokračuje dál a dál.

Narozeninové gâteau na konec a všichni číšníci

si stoupnou do kola, aby zpívali, rozdávají calvados.

Prší.

 

Ale my jsme pod markýzou.

To se zdá být příhodné.

Odvézt Rubena a Eda na jejich hotel.

Všichni všechny objímají.

Zpátky u Willa.

Will říká nejlepší narozeniny od 1968.

Mám jisté výhrady, ale oni jsou narcisti:

 

zas jednou příliš zima na moje senzační oranžové šaty,

například.

Říkám to vždycky, ale je to pravda, je

tolik různých věcí

kterým nerozumím,

nemyslím tatarák,

 

myslím ironii, mrtvoly, jak všude

nevidět srovnání se sebou.

Jak místo toho vidět, co tam je.

Co jsem se tuhle naučila poznávat druh stromů zvaných sykomory,

vidím je v každém lese—

ty, které vypadají otrhaně, v cárech, ale

také stoupají

vzhůru přímo k životu

 

jako Willův pes, kterého jsem, i když je starý a možná nedožije rok,

viděla vznášet se napříč bazénem bez nohou.

 

 

 

 

 

 

zlomek č. XV. Vše co víme o Geryonovi

 

Miloval blesky Žil na ostrově Jeho matka byla

nymfou řeky která vtékala do moře Jeho otec byl nástroj na

krájení zlata Stará scholia říkají že Stesichorus říká že

Geryon měl šest rukou a šest nohou a křídla Byl rudý a

jeho zvláštní rudý dobytek vzbuzoval závist Héraklés přišel a

zabil jej pro jeho dobytek

 

Psa taky

 

 

 

 

Texty Protipožární cvičení v Kocourkově, Ředkev k snídani a Průchod (zde se jedná o překladatelem revidovaný překlad) pochází z Ashberyho poslední sbírky Breezeway. Text Pozdní ozvěna potom ze sbírky As we know.

 

 

Text Jany Prykryl Válka světů z roku 2019 vyšel v The Halloween Review. 

 

 

Text Život od Anne Carson z roku 2021 vyšel v magazínu New Yorker a text zlomek č. XV. Vše co víme o Geryonovi pochází ze sbírky Autobiography of red.