Petr Veselý
KAPLIČKA SV. JOSEFA
Kapličku zbořili
v osmapadadesátým
letitou na rohu Lelkové
Srdce kde nic krvácí
Zemřeli prý do roka
Ti, kteří bourali
(Stojan, Šmíd a ještě jeden
co otec vzpomíná)
A po nich rány
násobky
U SVRATKY V JUNDROVĚ
Z aleje hrušeň
zbyla
kterou jsme došli na tramvaj
Pařezy vyhnívají
Na starém mostě
asfalt ještě měkne
Vzduch fata morgána
Kilometr pod splavem
puká výdřeva
Ke splavu kilometr teče
NE DNEM
A přec jen
i noc už je rozedněním
Ne dnem
Z šípků čaj polykám k ránu
v říjnu jsem pálil trní
Bodliny v dlani
Byl jsem
Ve svahu nad pivovarem
dohořívají uhlíky
zalévám je dešťovou vodou
pulzují jako hvězdy
Stmívání
Pocítit každou vůni
vteřinu zachvění
Protáhnout řetězem
pletivo branky
Hroudy poryté hlíny
sotva se rozpadly
v pár nocích mrazivých
(1.2. 2020, 4.47 hod. a 6. 2. 2020, 4.47 hod)
ZIMNÍ RÁNO
Skřípění hran
krákání vran
slepota plechových bran
(22. 3. 2020)
Tereza Lehečka
TAMARA
krajina oknem vlaku ubíhá jak ve zpomaleném filmu
polámané stromy
navlhlá stébla trávy
ledabyle odložené větve
rozmočená půda
její vlasy se v čele oranžově lesknou
havraní cop odpočívá na unaveném rameni
povislé bílé džíny
chlapecké boky
je dost živá, tahle Tamara
přilepená pevně k zemi
ne vždy to tak bylo
– když málem umřete, protože vám lékaři najdou příliš těžký kámen v děloze
ani ty husté vlasy tehdá neměla
plešaté vystrašené dítě
objímající záchodovou mísu
na jihu čech
(ve stínu ozáření)
zkaženiny tamařiným tělem neprorostly
zůstal jen nalomený stonek
a strach z blízkosti smrti
planý poplach
na dně mariánského příkopu
našli potapěči
igelitový pytlík
pytlík muže vyprodukuje až 200 milionů spermií
ale počty se rok od roku snižují
mám zdravá vejce?
mám akorát dlouhý cyklus?
ovuluju a mám dostatečně zvýšenou bazální teplotu?
majorka a gynekoložka v jednom
mi mezi nohy
strčila dildovitý ultrazvuk obalený sterilní šprckou
roztáhnout nohy
bývá potupné
Prostor vyplněný mechem
nad městem se vznáší šedá peřina
poklice podzimu
kohout v sousedově zahrádce přestal kokrhat
holé, suché větve stromů
paralýza těla
přežít (už zase!) vlastní zkázu
překročit stín stínu
rozpouštím se v bavlněné látce
vlasy se lepí k čelu
tupá bolest svalu
___
zamřížované okno
stovky džbánků přichycených na stropě za křehká ouška
(bojíš se tmavých vnitřků, neznámé dno obvykle nahání strach)
kolem dřevěného opěradla se pne kousavý svetr
jako by si děda kamsi odběhl jen tak na lehko
(svým způsobem ano, každý si jeho odchod vysvětlujeme jinak)
na zeleném paloučku pískovcový náhrobek s vyrytou Biblí a kalichem
fialový vřes v květináči
výhled na kopec
stádo krav
děda to tu měl rád
___
posuny a úskoky stranou
vzdalování a přibližování podle nálady a počasí
občas nenávidím ten tichý klid
rovnou, nehybnou hladinu moře bez známky zápasu
existenci bez pnutí, slova bez chvění
nudné jistoty
nudné nejistoty
rutinní fungování v čase a prostoru
člověk, stroj, mechanismus zachování bezpečí
prostor mezi námi je vyplněný tmavým mechem
mlčení jako předzvěst bouře
___
chtěla bych tě potkat znovu
s pečlivostí prozkoumávat pohyby,
rozplétat tichou řeč, porozumět skrytým významům,
městům, která si ještě nenavštívil,
znovu si proklestit cestu tvými celospolečenskými vzteky,
znovu se zamilovat do úzkých nohou v černých džínách,
do hlavy schované v kapuci
občas si tě představuju s jinými ženami
jaký bys asi byl, jak bys chutnal,
na jaké části těla bys rád sahal
(vnitřní strana paže směřující k podpaží?)
občas si v metru představuju sex s cizími muži
občas si v metru představuju sex s cizími ženami
občas si představuju, že máš nehodu na kole a já zůstanu sama
kdybychom se nikdy nepotkali
cítil bys přes to,
že patříme k sobě?
Juraj Kuniak
Otváranie púšte
Podľa Jána Kudličku
V ústach medzi zubami škrípe zrnko piesku.
Vodná hladina na rozpálenom piesočnom horizonte
je fatamorgána. Čo je pravda a čo je skutočnosť?
Včerajšia oáza bola skutočná.
Datľový háj. Prebleskovanie slnka v palmových listoch.
Zákutia s hrajúcim svetlom. Podvečerný koncert svrčkov.
Teplý fén. Vzduch premiešaný vôňami exotických
kríkov a kvetín.
Sahara sa prihovára jazykom kontrastov. Zvlnená púšť
a živá vodná hladina. Horúci deň a studená noc.
Horúce a studené pramene. Čierna púšť a Biela púšť.
Kryštáliky a Kryštálová hora.
Príťažlivosť panenských dún. Pohyb v sypkom piesku
ako brodenie v snehových závejoch Veľkej Fatry.
Mäkké tvary prechádzajú do pevného podložia, menia sa
na skamenené more. Agabat. Mesačná krajina.
Je to až dojemné, ako sa v teréne bez stopy vlahy
usilujú rásť trsy červenohnedej vegetácie.
Ako neuveriteľný prízrak, sám vojak v poli,
sa uprostred pustatiny vypína prastará zelená akácia.
Bezvetrie, akoby bol priestor zaliaty plexisklom.
Ohybné línie, strácajúce sa v diaľavách.
Vzdialenosť histórie a vzdialenosť domova. Blízkosť slnka
a blízkosť hviezd. Čiarový kód kamienkov. Pulz v sebe.
Niekde erózia postupne uvoľňuje z dna púšte a z útesov
stovky fosílnych kostier žralokov a veľrýb,
inde je pod nohami množstvo keramických črepov, skla,
častí a zlomkov ľudských kostí a lebiek.
Osirelé oázy boli kedysi zaplavené veľkými jazerami
a podľa skalných rytín
v ich okolí žili byvoly, pštrosy, krokodíly, hrochy,
antilopy, slony, zebry a žirafy.
Muž si líha naznak na dno rozžeraveného jazera, cíti
chvenie jemnej štruktúry, pozoruje zrkadlenie
vriaceho vzduchu, počuje nárek 50 tisícovej armády vojakov zhltnutých púštnou búrkou.
Snaží sa pochopiť tvorivú činnosť púštneho vetra,
ktorý sa pohráva s každou, aj tou najmenšou
čiastočkou piesku a vytrvalo opracováva veľké útesy
do bizarných tvarov.
Zbiera mušle, čo zostali roztrúsené po prehistorickom odlive.
Pri západe slnka s pohorím v plameňoch
nachádza kamenné púštne ruže, stretá púštnu líšku,
rozkladá oheň z broskyňového dreva.
Popíja silný beduínsky čaj. Pri džípe sa mihla púštna myška.
Počuť spev beduína za zvuku jeho bonga. Náhle stíchne.
Nadchádza atmosféra večera, zbavená zvukov.
S príchodom noci sa približuje zážitok ticha.
Len ticho. Ani vánok. Ani vôňa. Sladkastá aróma
červených kvetov ibišteka, ktorá v oáze šteklila v nose,
je iba spomienkou. Iba? Púšť temnie a obloha sa rozsvecuje
ako nedotknutý tajomný svet.
Všetko je na svojom mieste. Vesmírna klenba vyvoláva údiv
a pokoj, ktorý nič neruší. Žiadne letecké koridory
tu nie sú, ani vták nepreletí. Čistota vzduchu prispieva
k tomu, že vidno až do hĺbky vesmíru.
V nebeskom tichu pocit, že srdce bije v strede
tohto všetkého. Kozmos vťahuje do seba. Mesiac a hviezdy
nasvecujú Zem vlastnou farbou, akoby si ju osvojili.
Toto je absolútny priestor, pomyslel si muž.
Prebudilo sa v ňom niečo také bolestné, že mimovoľne
zatúžil byť sám a v atmosfére ticha a myriád hviezd
nerobiť nič iné, iba sa užasnuto oddávať tej velebe.
Aj Ježiš, keď to potreboval, utiahol sa do púšte.
Muž sa vzdialil od svojich spoločníkov, z miesta,
kde boli pospolu, na miesto, kde bol úplne sám.
Premýšľal o piesočnom zrnku, o sebe, cítil sa maličký
bezprostredne blízko neohraničenej veľkosti.
Vesmír je na dosah. Stačí urobiť krok a si v ňom.
Urobil ten krok, ocitol sa v ňom.
Do rána spal s beduínmi pod holým nebom.
Myseľ ako zatvorená hracia skrinka.
Zobudil sa pod ťažkou prikrývkou z ťavej kože.
Východ slnka nastolil všetko znova.
Prvé, čo si uvedomil, bolo nové
zrnko piesku medzi zubami.
Petr Mezihorák
volání
řeka opuštěná v zimní oranici
přeťatá železničním mostem
ztuhla ve zvonovinu
její odlitek jsem vyzvedl na břeh
procházel se fragmentem koryta
očichával hladké bláto dna
osahával kameny
zalil krajinu jejím voláním
Převrstvení
Hladina stoupla, zmizelo místo, kde jsem sedával.
S lišejníky na kamenech ve vodě, s houbami rostoucími z oblázků.
Čas změnit řeku.
Na zasněženém břehu nacházím kusy oblečení.
Zmrzlá červená mikina.
Pod ní ještě suchá zelenohnědá tráva.
Kontrast násobí sílu okamžiku.
Opuštěné boty.
Nezbytné k přežití.
Jak se to stalo? Kde jsou lidi?
Největší tresty byly vždy za krádež chleba.
Dvojsečný hlad.
Klín klínem.
Neustálý pocit boje
uvnitř slova jako konkurenceschopnost.
Ruku na srdce.
Evropa je hypotéza.
Tělo obklopené láskou.
Volání o pomoc v plodové vodě.
Ohledávám nové říční nánosy.
Vibrace.
Nárazy do hudby.
Místo empatie komunikace.
Místo solidarity organizace.
Neměj strach.
Jsem tu s tebou.
Geografie
Nahodilost
od shora až dolů do člověka.
Jak nahodilost lidských sídel.
Řeky, údolí, hory, města a vesnice.
Mezi nimi se malátně a s radostí procházet poloprázdnými vlaky.
A v barech pod železničními viadukty trpělivě poslouchat rozhovory o úzkostech.
O spáleném vraku vedle železničního přejezdu.
O smrti na cestě.
O tom, jak zasmrádly brzdy.
Strojvůdce neschopný se ani v důchodu zbavit nočních můr, že jej zatáčka vynese mimo koleje.
Žena si v tramvaji probírá roztřepené konečky vlasů.
Ztráta chuti spojovat věci do koherentního celku.
Tím mizí strach člověka z člověka.
Tisíciletý slon řádu usíná.
Je to obrovská úleva.
Matěj Senft
amazonským pralesům
popel popelu
šeptají listy
amazonských pralesů
mluvíme šeptáme si
potichu
přes plastové stěny
potichu
si podáváme milostná psaní
jako každý můj život
i tento brzy skončí
prach jsi a v prach se obrátíš
volám z pahorků hor
plastových kontinentů
šplhám na vrcholy
lidské marnosti
vstříc nebesům
dávno už vím
praotcové lhali
není jiný ráj
na zemi
kráčet pevnými kroky
po zemi
už tvé opuchlé nohy
dávno nemohou
na hoře blíže bohu
hlavou zmítané oblaky
se snad ještě nadechnu
čistého vzduchu
ukřižují mě
po tvém boku
ano na tom vrchu
plastových víček
lahví od burbonu
a falešných nadějí
mého dětství
vznesu se v letu
croa
zítra
odejdu do Croatanu