Klára Goldstein
FALKENFRAU
Tak dlouho chceš napsat báseň,
která by to ještě zachytila,
v níž by se to vzájemně dotklo
tak bezhlesně a modře
jako v té hloubce na úpatí hory.
Ale mezitím zjišťuješ,
že synonyma toho, co se děje,
neexistují
a každá metafora připomíná popraskaný lak.
Co zaslechneš, nutí do kašle.
A tak si poznamenáš několik taktů.
Jde to za bytí, podobno infuzi.
Vsakuje se to téměř okamžitě.
Najednou zase hoboj probíhá stěnou kontrabasů,
jako když se dotýkáš nedotknutelného.
A slova nikde – – –
Slepá a daleko
pro to, co prýští, co se zalyká,
docela pro cokoliv.
Na počátku jsme o tom
nedokázali mluvit.
Bylo třeba vynajít nový jazyk,
sledovat temné siluety rostlin,
naslouchat krvi uvnitř,
za šera brouzdat proudem.
Bylo třeba obnažit novou řeč,
zatímco instrumentace
– tak přirozená v každém pohybu –
postupně vykroužila střed.
Budou si myslet, že vědí,
o čem je tahle báseň.
A jako ráno roztahují závěsy
s poloslepou malátností koťat,
pokusí se dešifrovat dynamické změny.
Roman Polách
DÉLKA ŽIVOTA VE VOLNÉ PŘÍRODĚ
*
Pochůzkáři havrani v kordonu
důsledně prohledávají výsek trávy
jako místo činu.
Opodál stojí plot poutače,
který láká na tradici zastavárny,
dlouhou jako zlodějská ruka.
Nedaleké Beskydy, při nichž jsi vyrůstal
a které v těchto místech
vždy pozoruješ, teď asi obdivují uprchlíci
pozavíraní v detenčních centrech,
zatímco tady projela tramvaj a vrchní
havran zavelel k odletu.
*
Dragoun kohout v rajtkách až k peří
pyšně první májový večer předává službu
ptákovi. Asi je to kos, slyšíme jeho
vyzváněcí tón; sedí na prskavkách modřínu
a utečenec měsíc vrací se na oblohu
této divoké noci naší doby.
*
Jdeš ránem
sám v sobě,
roztrhne tě
krákání do kroku
havrana, který naproti
tobě stojí rozkročený
jako kovboj.
„Součástí tohoto výběru měly být také básně Ondřeje Tučka ze sbírky Celou noc velmi silně štěbetalo vodní ptactvo. Autor však zařazení svých textů s díky odmítl. Zda to bylo z důvodu příliš násilné interpretace, nebo kritického nepřijetí textu, který jsem Tučkovi zaslal v pracovní verzi z odborných, estetických, ideologických či jiných důvodů, či zda šlo o odmítnutí kvůli rámci, kterým se výběry zaštiťují, básník nesdělil.
Nabízí se nicméně širší otázka, nakolik je rámec současného environmentálního myšlení pro lidi zabývající se literaturou důvěryhodný a jaký obrázek o něm mohou na základě textů v češtině publikovaných získat. Z jakého důvodu je pro některé autor(k)y rámec ekologie přijatelný víceméně sám o sobě, na základě shody v základní otázce a kritické perspektivě, kterou nese, a pro některé nikoliv, třebaže jejich konkrétní gesta a myšlenky s ním mnohdy zajímavě komunikují?
Lze odpovědět poukazem na rozdíl generační. Je prostou skutečností, že environmentální krize bude mít nesrovnatelně větší dopady na později narozené. Proto ji také mladší lidé pociťují jako mnohem závažnější problém. Dalším faktem je také odlišné chápání ideologického rámování literatury či její angažovanosti, jak je u nás v celku ustáleným označením.
Pro ilustraci postačí, že ideologičnost byla častým motivem odmítnutí ekologické výzvy Přírodní lyriky, která je u nás s ekokritickým pohledem na literaturu žel stále výhradně spojována. Této výzvě lze vytýkat mnohé – i když by bylo zároveň třeba poukázat na ironii, která je v ní obsažená –, nicméně prvoplánovou angažovanost a ideologičnost v ní lze spatřovat pouze pokud přehlížíme závažnost problému, který se pokouší artikulovat.
Jak už jsem naznačil, v českém prostředí chybí ekokritické texty, které by pomohly debatu kultivovat a rozvíjet. A stejně problematicky lze pak vnímat i mělkost a jistou odtažitost, kterou nedostatek odborné reflexe zanechává v ekokriticky zaměřených textech. Nerad bych z toho tento text vyjímal. Chtěl bych ho ale prostřednictvím absence Tučkových básní učinit otazníkem nad způsoby i nedostatky ekokritického myšlení u nás,” dodává Jakub Vaněk.
Magdaléna Šipka
MĚSTO HRÁZE
*
Občas myslím, že nás obklíčí
v noci, v černých kabátech, jako vlci
a budeme se pak bát znamení na obloze
a nápisů na svlečených tělech
Budeme se bát ukazovat si navzájem rány
a tak nebude, kdo by nám je obvázal
sestoupí dvojité duše a budou volat po větší slávě
všech odřených lamačů vln
Vrátíš se ze zájezdu do bunkru v horách
a všichni přestanou naráz dýchat
protože těla našich nenarozených dětí
přetavila ve zlato všechen prach
PODZIM
Po zemi se válí křehké valouny zlata
podzim promrzá do vedlejší ložnice
po dvou letech spadalo listí
i z obsazené zahrady, nečekali jsme
tolik obnažených kmenů
a propletených kořenů, stahujeme šály
sklizeň necháme na větru
vstoupili jsme do tmavší poloviny roku
tvé prsty jsou jehly mé tělo napnutá bavlna