Tomáš Gabriel: Vzpomínáme na Platóna

Vzpomínáme na Platóna

 

Muži se pouze pokoušejí nosit hlavu vzhůru.

Je to tak pohodlnější, ale ona jim padá

a je z toho u krejčího otázka: Kam kladete?

Nikdo se na ni dnes neptá.

 

Tajíme věci, které se stydí už samy o sobě,

i když je náš celoživotní nedostatek odvahy

ujišťuje, že jsou tabu. Ta-pu,

řekl by někdo se základy antropologie

a s láskou k tomuto málu v něm.

 

Doufáme v založení knihy mýtů,

které se uskutečnily.

Vítají nás ti, které jsme opustili,

abychom dostali lepší místo v Setuze.

 

Mám taky základy fyziky.

Zajímám se třeba o teorii,

že by mohly cestovat i celé planety.

Nic se s ní neděje, nikdo ji nevyvrací,

jen já ji občas podrývám,

když před ni stavím fakta o zrychlení,

působícím třeba na oceány.

Ani to nemusím počítat,

ani s tím za nikým chodit.

Někdy tím ale vzdělávám děti.

 

Vědci, který s tím přišel,

rodiče od mala vštěpovali:

zasvěť každý svůj den

někomu, kdo má výročí.

 

1.1. Den Prométhea Kopčema, zloděje ohně,

který s pomocí Lasičky a Mamutíka

v houbičce odnesl Hádovu jiskru.

Upálili jej později za to, co neodvolal,

ale jeho památku ctíme až do dnešních dní

na Palačáku.

 

2.1. Vzpomínáme na Platóna, který

uměl stavět obce. Neexistuje

žádná „duše obce“ jako analogie

k duši celého světa či nebeských těles.

Přesto je duše základem jednotlivých

šanonů obce. A proč by to, co je v zrcadle,

mělo být lepší než já?

 

3.1. Paris natočil nejpopulárnější porno v celé Tróji.

Zkusil mu je ukrást Achilleus, rychlý v běhu,

ale Zátopek jej předběhl a na hranici lidských možností je

předal Helence a Kronovi.

Tak vznikla diskotéka se závěsy.

 

4.1. si alespoň myšlenkou připomínáme

Démokrita, který zní jako demokracie. A to mi

připomíná kryt. Protiatomový, dodával jeho

tehdy už zmatený otec, jako by se rozpomínal

ještě na něco k tomu dni,

který však nehodlal skončit.

 

Potom někdy třeba těžce stonal a dny ubíhaly

bez osobností. Nikdy jich nebylo všech 365.

Někdy otec zapomněl, koho je vlastně teď

a zavřel milého vědce za sebou do prádelny

– měl totiž na starosti praní –

a tam si mohli spolu žít paralelními životy,

klábosit i o sobě, chlubit se vlastním peřím,

jako u červí díry.

 

Pobledlé plamínky životů takových vědců

nasvěcovaly přítmí kdysi teď již opuštěných vesnic

do jantarova. Odměnou jejich partnerům

byly pak teorie. Některé se týkaly přímo jich,

ty bývaly nejfantastičtější,

stávaly v čele celých rodin

jako příjem, na který je spoleh,

jako jisté jmění. Stávaly na nich i domy a někdy

celé kdysi teď již opuštěné vesnice.

 

Jiné se týkaly fyziky. Těm často rozuměly děti,

které, přes časté omílání teorií konce ve školce,

neměly problém s galaxiemi,

zvídaly pravdu na pomezí dějin

ze stenografických záznamů

ťukaných kružítkem do kalkulačky.

Měly ostré prstíky a zrak

chladný nebo teplý podle počasí.

Jejich hlavy s nevyvinutými úsměvy

překvapovaly nevinnými mozky.

 

7.5. Karla Novoměšťana.

U toho si mladý vědec zapamatoval,

že neměl co do činění s městem ani s novostí,

ale s hrady, restauroval hrady.

Chodil po lidech v přilehlých obcích a vyptával se

na všechny podezřelé základové kameny

nabízel řešení YTONG, výměnu zdiva,

takže nakonec opravil nejedny hradby.

 

To bylo v dlouhém období za Revoluce.

Stávalo se běžně, že si někdo trochu povyskočil.

Rychtářova kamna plula výdejními vozy.

Zkratky názvů dopravců v každém kraji ještě

korespondovaly s názvy stran z minulých voleb.

Nesměly se mýt holící strojky. Bylo to totiž

nebezpečné.

 

Švagrová měla cestu kolem,

a tak mi hodila nákup sem.

Vzal jsem to k ní a zeptal jsem se jí,

co dělá její dítě, moje neteř, její

dcera z manželství. Chodí na parkour,

skáče prý často přes popelnice.

 

Smíš tady vůbec být? vystrašil jsem ji.

Smíš tady vůbec být? vystrašila mne.

 

Smíme, oddechli jsme si. Co tchýně?

Máma? Včera měnila dřez.

No a co snachy, neteře, sestřenice?

Dost už jen o mě, a co tví bratranci, studuješ ještě?

Mít toho v hlavě spoustu, studiem se připravovat na svět,

který tady je. Poslechni si třeba tohle: slepice

dovedou snášet až dvakrát více

bolesti než kohouti. Potvrdila to studie?

Ne, ta to jenom využívá, cílem je jaderná fúze.

A potom dělení buněk. Ticho už,

děsíš mě.