v lese.
až daleko dole. v borůvčí. tak tam jsem našla otisk mraku. našla a poskládala. a neslyšela (kde je jeden, jsou i další) jsem se, stát mezi borůvkami, v lese a snímat otisky mraků. jeden. a ještě jeden a. pokaždé jiný, pokaždé jedinečnější a: neslyšela jsem, vítr a voda padá ze stromů. Zní, z n í í í.
tohle je m á n e j m i l e j š í ř á d k a. přesně tady začíná a tady končí. mou nejmilejší řádku tvoří vítr ze všech stran, divoká tráva a pravěké listí, jako tomu bývá na všech vysokých hřebenech, němě vyčesaných do pohoří. ze všech řádek je tahle má nejmilejší, a nejosamělejší. jediný, kdo ji píše, jsem já. kdo ji opisuje, do alelujá.
víš, už dlouho stojíš
a nejdeš dál, tak c o s e t o d ě je: vítr byl šikmo a tvůj klobouk odlétl dozadu komusi do tváře, jako by si na silnici lehl pes (což neudělal, jinak by to bylo podrobně a v patřičném oděvu oznámeno už dřív), šlo počasí a propadlo tím místem, píšeš to černé na bílém papíře, kdyby sněžilo, už by tě tu nebylo.
Ort, der 1. místo, lokalita. 2. (své vlastní) místo 3. osada, obec, město
původní význam: místo, které drží pohromadě všechna ostatní. i ta zapomenutá, stará, nahrazená. typičtí jsou pro něj ptáci, kteří nad ním stojí ve vzduchu. a vycepovaná mladá pšenice, jejíž rozježené hroty rostou do majestátního nebe. mraky nad takovým místem vypadají jako ostříhané dohola a tváří se, jako by po nebi pochodovaly. ve skutečnosti stojí, jen stojí. samy se tam tak rozestavěly, a tak z a m r a č i l y.
pátek: to je čtvrtek
fuč, odepsaný, chcete-li. nad p ř e k l e n u t í m středy jsme uvážlivě hlavou vrtěli. Co si úterý načrtlo na papír (pondělí. teorie zahájení pracovního týdne), padá teď jakoby z nebe na město. ve chvíli je sobota a holubi na střechách, kulatí a sytí, sedí tam, co seděli. pořád si myslíte, že neděle se děje jenom v neděli?