Jakub Caha: Zahradou proběhl stín

texty vybrala: Bernardeta Babáková 11. 4. 2023

„Jakub Caha ve svých textech uplatňuje mimořádnou citlivost a až něžnou pozornost ke všemu, co jej obklopuje. Ať už je to cykličnost ročních období, příchod dne, který se střídá s nocí, teplota okolního vzduchu, struktura mechu, povrch dřevěných špalků v kamnech nebo živé bytosti a jejich projevy. Krajina, ke které se Caha vztahuje, je malebná, prostá a čistá, tak jak ji můžeme nalézt třeba v díle Jana Skácela. Autor ale nezůstává jen u této téměř idealizované podoby svého okolí. Neuspořádaná náletová vegetace kolem trati, jakoby mimochodem bující a hlásící se k životu mezi spáry – i k ní se autor obrací, i jí se zaobírá a prošlapává tak čtenáři pěšinu k větší všímavosti,“ píše k výběru Bernardeta Babáková.

Jakub Caha (* 1996) žije v Brně, kde dokončuje magisterské studium psychologie. Je aktivní v hnutí Limity jsme my, s partnerkou a chrticí se rád toulá Žďárskými vrchy, věnuje se mnoha druhům fermentace, má blízko k anarchismu, korejskému zenu a nerůstu. Básně publikoval časopisecky, byl oceněn třetím místem v Ortenově Kutné Hoře 2017 a byl finalistou Literární Soutěže Františka Halase 2018.



***

 

Pít studenou vodu:

čisté modré nebe

vtéká do podzimního odpoledne.

 

Jíst tmavý chléb:

čmelák ukusuje

zralé srpnové slunce.

 

 

 

 

 

***

 

Tvoje dlaň je

teplá svíčka.

Na louku a les nasněží,

my si sedneme do dvou peřin.

 

Až budu plakat,

v hrudníku mi

bude kapat zlatý vosk.

 

 

 

 

 

***

 

Slunce zapadá brzy,

v kamnech se po létě

odlepuje kůra od těla kmene,

na rukách nechává otisk uzené ryby,

pokaždé jiný.

 

Celá šíře světa se otevírá

nad chomáčky rozvířenými

kopyty dvou jelenů sika –

krá

zní od bříz po krajích.

 

Snad tam

nebo snad v tom tmavém kmeni

s výpletem poplicnice

obsypaném plamínky listí

na chvíli vážně byla Kuan-jin.

 

 

 

 

 

***

 

Na hranách zimy a předjaří

zapálili ořezané větve 

na dně ohniště,

přehlédli mládě zajíce, 

v žíhané srsti vykvetly

černé kuličky mrtvé kůže,

krev přešla v bubliny a vytekla

melioracemi a narovnanými koryty řek

pryč z lesů.

 

 

 

 

 

***

 

Ze schnoucího prádla

padají kapky vody,

do chladného rána

mžourá zelenýma očima. 

 

Sval a šlacha –

natáhla se pod napnutou kůží noha

skrz kapradiny

do podrostu, 

v brusinkových keřích potahuje kameny

mech a pěna, 

přetéká z omláceného hrnce

za pomalého varu starorůžových fazolí.

 

 

 

 

 

***

 

Hlava se skládá do jehličí,

ohlazuje ji jako řeka,

vlasy jsou mechové chaluhy

a mezi pískem plyne vůně borové kůry.

 

Za zátylkem

zahradou proběhl stín,

zadupal po bultech a šlencích –

to jen z dubu na zem

spadalo trochu listí.

 

 

 

 

 

***

 

Tyhle zarostlé plochy

by ze zákona vůbec neměly existovat,

kořeny kopřiv se pnou skrze listí,

čekají na jaro 

přikryté teplou únavou nočního spoje.

 

Všichni ve vlaku pospávají,

žárovka posílá měď

jen na půl cesty

někde mezi Lesnou a Královým Polem.

Hebkost plyšového šedého svetru

táhne se tunelem.

 

Nálety a šípky porušují zákon,

zacelují tkáň.