I. Město
je na úvod prázdné. vidíme jen obrazy ulic, jen obrysy náměstí a cest rozvětvených do stran. budovy – zvedají se jedna za druhou. jedna za druhou ústí v další, nové budovy a ani tady nikdy nikdo nebydlí. když se kamera konečně ustálí, jiný úhel pohledu: postava, první osoba, číslo jednotné.
změna pozadí. ve světlech reklamních ploch zachytává odraz sebe sama. zvedne ruku na pozdrav a odpověď je nové znění sloganu. „nechci si stěžovat,“ pronese kdosi, „ale každej si myslí, že už to není, co to bejvalo.“ vše, co si pamatuje, si pamatuje, protože to připomíná ohyb čísi kůže. šedou skvrnu na rozhraní obrazu. město v tu chvíli znovu ožívá, je plné postav, plné pohybů a peněz, jenom domy zůstávají pořád stejně prázdné.
II.
to nahoře jsem napsal, zatímco pršelo
tady ale přestávám. zavírám notebook
vyhlížím z okna na konec všech cest, přimhouřím oči
když jsem byl dítě sledoval jsem matku zapalovat si
a odhazovat špačky z okna na ulici
teď odhazuju sám svoje těla
v naději, že to poslední, co přijde, je to první, co zatím nepřišlo
„nikdy ses nenarodil, stejně jako se už znovu nenarodím já
prsty trasuješ po mé tváři obrysy jednotlivých znaků
nahmatáváš kůži určující hranice vlastního těla
a vlastních prvních slov. když tě pak
převleču do pyžama, pobíháš nadšeně bytem
vidíme tě padat a zvedat se s odřenýma nohama
Jakub na ně lepí náplasti s obrázky
večer ti oba předčítáme z knih
a potom usínáš s náma uprostřed postele“
sklo
kterým nahlížím na tenhle den, oddělují dlouhé čůrky deště
občas do něj tluču a snažím se dostat ven nebo do snu
nebo k tobě. odečítat čas do poslední hodiny
do poslední kapky: prolomeným sklem
dovnitř do města
kam zatím nikdo nedošel
III. Píseň
je ale tohle něco, co ještě může? nebo se už nedá udělat krok vpřed. nic se nezměnilo. vrátil klíče a zmizel. vrátil se domů. vrátil, co nebylo jeho. ještě se mohl vrátit. v tu chvíli město zablokuje všechny východy. kolem okrajů někdo vystavěl plot s ostnatými dráty a přestože z něj hned v několika místech prorůstají stromy, nikdo se už nedostane dovnitř ani ven. každou ulici obsadila jiná verze příběhu. mezi postavou a snem vyrostla ocel, větve olší. listí mezi námi.
z té věty se stává refrén. melodie písně. prostupuje městem jako déšť, opar nad chodníkem brzy ráno. její první verzi slyšel z okna prohlížeče, druhou z úst někoho jiného. pokaždé v ní najde stejný pocit nebezpečí, stejnou touhu zničit všechno okolo. něco mu našeptává uhnout, uskočit, zalézt do nejbližší díry. v tu chvíli do kamery cosi vrazí a obraz postavy se rozplyne.
IV.
už zase změna pozadí. pár minut trvá, než na něj zaostřím. ode dneška už navždy každý den jiné počasí. poté, co vítr strhne kameru, vybuduju uprostřed města jámu. kráter, kam jednou nasypu vlastní popel až se nebude kam schovat. je modrá hodina a činy ustupují gestům, ustupují světlu v teplých frontách vět. „na všechno, na co jsme slibovali, že jednou bude čas, pořád čas není.“
kdybych tak věděl, odkud k tobě mluvím, napsal bych něco jako: věci jsou přesně tak jak byly, jenom trochu jinak. místo toho spoléhám na tvou schopnost porozumět textu. proč je ale to, co píšu, pokaždé s příslibem konce? nic tady přece nepatří jen mně. každý sen je všeobecným vlastnictvím, každý konec zároveň začátek. zvednu ruku na pozdrav a sleduju obraz znovu přetékat do nové formy.