Kristina Láníková: Záznamy o těle

„Tvorba Kristiny Láníkové spojuje vizuální umění a poezii. Návštěvnictvo internetové platformy Psí Víno, které se setká se Záznamy o těle, přechází z modu čtení do situace poslechu. Soubor šedesáti tří popisů vizuálních děl, který v krátkých audio stopách představuje hlas herečky Johany Schmidtmajerové, zahrnuje také vizuální rozměr. 

Autorka se své tvorbě dlouhodobě zabývá tělesností, intimitou, (psychickým) zdravím, nemocemi a procesem léčby. K těmto tématům, a především k jejich sociální konstruovanosti se přitom často staví kriticky.

Díla popsaná v nahrávkách sestávají z předmětů denní potřeby (medikamenty, náplasti, psychofarmaka, osobní váha, nitroděložní tělísko, dávkovač na mýdlo, samotná mýdla a také obaly na tyto předměty). Jejich reprezentace jsou dále velkoryse reprodukovány pomocí fotografií, tisků, potištěného textilu, videí, odlitků, pohlednic, katalogů a alb. Opakování v sobě nese napětí, důmyslná kombinatorika obměn graduje až do úplného vyčerpání.

Autorka se nerozhodla pro jejich hmotnou realizaci. Poukazuje na finanční náročnost tvorby vizuálního umění, na zdlouhavý proces realizace, na úmornost instalace děl v prostoru, který umělecké artefakty vyžadují, a v neposlední řadě na problémy s jejich uskladněním. Nepřímo tak klade otázku, kdo dnes vytváří vizuální umění a pro koho? 

Forma, pro kterou se Kristina Láníková rozhodla, souvisí také s tím, že se současná média, ať už tradiční nebo nová, vzájemně nevytlačují ani nepopírají. Žijí v užitečné symbióze. Jejich hranice se posouvají, nově etablují, přepisují. Tento fenomén označili v roce 1999 Jay David Bolter a Richard Grusin pojmem remediace. Autoři jej spojují s latinským slovesem remederi, které lze přeložit jako (znovu) uzdravit. Remediaci tak můžeme zažívat v rovině slova, zvuku či obrazu najednou. Při poslechu jednotlivých audiostop, i při zkoumání jejich obsahu, v němž jsou tematizovány zdraví, nemoci či instituce západního lékařství. 

Samotná přítomnost tématu léku a léčení však nezaručuje posluchačstvu »ozdravující« efekt. Nehladí po duši, neuzdravuje. Kdo by chtěl takové výstavy vizuálního umění navštěvovat? K čemu takové události slouží? Osvětě? Obohacení ducha? Reflexivním momentům? Katarzi? Potvrzujícímu gestu naší přináležitosti k určité společenské vrstvě?

Zprostředkovává umění estetický zážitek, nebo je spíš vhodnou platformou pro investice? Ovlivní umělecký výstup více příjemců, když bude realizován ve vizuální formě, nebo když zůstane výstava v hypotetické rovině? Vizuální umělkyně vystavuje nahrávky a kontejnerové lodě skladují malby ve freeportech, zatímco na trhu s uměním roste jejich cena. Nikdo je nikdy neviděl. Stejně jako výstavu Kristiny Láníkové, která je dráždivá svým obsahem i formou,“ píše k souboru Bernardeta Babáková.