Ladislav Zedník
Antropocén; satelitní čtvrtí
Je snadné představit si obrovské muzeum; a v něm
vybělené kostry dávných měst:
Buenos Aires, Hong Kong, Londýn…Vedlejší sál
dál nabídne výstavu geniů loci
vyklestěných z morku městských kostí.
V takové vizi je naděje: šance, že z řečených slov
zůstanou v prostoru
stopové hodnoty vyššího smyslu; budoucí vítr
ne zcela všesměrný, spíš nedbale srovnaný tanečník…
Je možné si představit, že z těch samých měst
povstane rozlehlé souvrství – převážně z prachovců,
červenošedých až šedých; most nebo mrakodrap
podlehne stařecké skleróze – algebra, statika, euklidovská
kouzla…
všechno mu vymizí z tvarové paměti
ve prospěch koroze, rozkladu, rozpadu …
Že tady kdokoli byl, toužil, myslel…,
dosvědčí jen samé nepřímé důkazy:
bílá smrt korálů v průběhu století,
sporangia kulturních rostlin,
přemíra horniny na místech přehrad,
hiáty následkem rozsáhlé těžby… Dál –
eroze, transgrese, hromadné extinkce… Nespočet nitek
povede k jediné příčině. Nejisté, nejasné,
extrémně ničivé…
Je možné hádat, proč budoucí vědci
přičtou vše na konto delfínům.
To všechno je možné si představit
na kraji města
na prazích jiného způsobu myšlení
satelitních domků. Vždyť
tady je možné si představit cokoliv. Já myslím na atol,
co obrůstá původní vesnici. Myslím na zákeřnou
podobnost barev
tropických rybek a nátěrů. Auta mě míjejí,
nesené příměstským prouděním – do jakých tekutých
možností… Neznám.
Myslím na bílou smrt atolů, pokrytých jednu noc sněhem;
a je to
známost se zánikem na jednu tmu… Takže
pro pocit plánu a konečna, dál už jen stručně; a na konci,
slibuji,
maličkou smrt.
Električtí úhoři
probíjejí do výbojek lamp. Vyzáblé chaluhy
postávají v koncentračních lesích – přes sítě plotů
vrhají šedivé stíny. Nevěřím ulicím jména, snad jen ta
čísla –
cifry, jež určují pořadí
ve frontě na ranní poštu. Ježíškunakřížku,
vyser se na dopis anebo na knížku, zde,
kde proudící vodu už najdeš jen v okapech.
Ordovik; město a obytné krystaly
I. Ordovik; Neosvitly
V odstínech černé a hnědé. Křemence, břidlice, prachovce.
Vrstvy tak nahusto, až se skály podobají foliantům.
Na deskách Vyšehrad, koryto řeky… a my. Podloží
určuje ráz celé krajiny – reliéf, podrosty, porosty.
Co mysl člověka, do jaké míry ji formuje
Vyšehrad, přirostlý k dávnému útesu… Možná jsou odlišní,
že nepásli ty samé kamenné ovce. Silurští, devonští,
ordovičtí: myšlené osady. Mapy na úpatí podezdívky,
jimiž se mimoděk řídíme. A co když ne. V sedm tě vyzvedám
v Trojické. Podskalská, nábřeží… Genius loci je tvor,
co osídlil původní biotop. Sdílené mlčení
získalo podobu pěstěných rostlin.
Výkvěty, souměrné ticho,
které je vždy pouze na konci.
Chladný čas. Ordovik. Rozkladem sulfidy železa.
Navzdory času, navzdory sobě a
zběsilé kolmé vodě.
II. Výtoň; co bylo a zůstalo
Objektiv stoupá. Jsem v obytném krystalu.
Čtu si o tollundském muži (má hlavu jak lusk);
větami provanou smažené řízky: domácí klima
bez zjevných příznaků přírody. Táta mě opraví,
jako by spravoval lajdácké počasí: Havrani přilétli
dva týdny před prvním sněhem. Zde je to jiné i stejné.
Období teprve hledají názvy. Maminka
urovnává krystalovou mřížku. Svět;
a okna měkce rozestlaná dotykem.
Ještě jsem na škole.
Ještě mi med cukernatí v očích. Kdekdo mi věnuje péči;
já z ní však vnímám jen lepkavý povrch. Nevěřím gnómám
a ještě míň velikým slovům. Když začne svítat,
snažím se nahmatat, kde má noc rány. Teprve potom se
vzdám,
teprve pak možná uznám
nároky večera na snadnou tmu.
III. Naděje; vymítání větru
Nevím, jak zahnat to šílené pnutí.
Park se večer předávkoval sněhem. Z posledních sil
sklepává zrníčka bílého planktonu
na dno dnešní pelagické noci. Z větví a z podivných
mražených účesů, ale
pochop, i to jsou projekce. Z absence klidu
vymýšlím platanům dřevěné svaly.
Při letmých procházkách
roznáším po keřích záporné částice. Větve se chvějí,
obětní beránci za moje hříchy. Anebo víc –
fasády města, kde bydlím tak dlouho,
až stěny zvnitřněly a staly se mnou.
Vše se tu mění. Hotely,
markety – nově vzniklý kancelářský komplex
přiřadím ke sbírce ostatních komplexů. Chci říct –
genius loci je labilní psychopat! Na dohled celnice
bagrují hluboko v matečné hornině – ve sférách nelidských
příčin.
Ve světle následků, v nejvyšší hladině stejného příběhu,
sleduji
úzkostně zvrstvené břidlice:
šrafují základy zbořených domů.
Vrstevní sled jako na dlani. Novověk, střední věk,
dětství.
IV. Evoluce v jedné kapce; epilepsie
Na konci dlouhého rozkladu
nacházím nezvykle souměrný tvar…
z vyhlídky získává podobu města –
mlha už pozvolna odstává od kosti,
přibylo silnic a domů i možností
zabloudit, ztratit či do ticha vměstnat
tvar, který souměrnost nezískal. Čaroděj –
vložils mou důvěru v přírodní zákony. Ty jsi mi řekl,
že nejnižší vrstvy jsou nejstarší.
Myšlení mám vykázané do pravidel superpozic. Jsem,
co myslel jsem, ale
do očí naléhá přítomná minulost. V občasném pnutí
anebo v nemocné prázdnotě,
v záblescích vědomí musím být celý,
sám, jeden strach,
že úplný tvar světa neunesu.