ELSA AIDS: LAZARSKÁ V ZIMĚ A JINÉ BÁSNĚ O SNĚHU

LAZARSKÁ V ZIMĚ

 

Míval jsem o čem přemýšlet,

když v noci na Lazarské stály malé holčičky,

sjeté peřím a zmatené jako nutrie

v lesním koutku v Chuchli.

 

Jestli chci,

za pět stovek mi to udělají

v křoví před Novoměstskou radnicí.

Smály se a naznačovaly rukama, o co jde.

Trochu se mi chtělo a trochu ne,

sněžilo a byl jsem opilý.

 

Najdi si teplouše,

volaly za mnou,

stejně by se ti nepostavil.

 

Ale když jsem seděl v tramvaji,

jedna z nich, ta menší,

zaťukala na sklo a zamávala na mě.

Ve vagónu se topilo,

na podlaze tál našlapaný sníh

a já litoval.

 

 

 

 

PŘÍZNIVÝ DEN

 

Byla už tma,

když bezdomovec na břehu Ohře

v Královském Poříčí

objevil tašku s logem supermarketu Penny.

Myslel si, že je v ní kuře,

ale když sáhl dovnitř,

zaváhal

a nechal tašku u cyklostezky.

 

Ráno ji našel důchodce.

I jemu se zdálo, 

že uvnitř bude něco dobrého.

 

Je po svátcích

a lidé se zbavují prošlých potravin.

Po celé zemi se povalují

podobné balíčky.

 

Také jsem na jeden narazil.

Ležel na kontejneru, posypaný sněhem, 

a byla v něm vánočka.

 

Měl jsem štěstí a povím vám proč:

narodil jsem se v létě

v příznivý den.

 

 

 

 

ZLATOHLÁVEK

 

Kocovina a první sníh.

Ráno se dívám na flekaté kmeny

a připadám si napůl šťastný

a napůl mrtvý.

Uprostřed světla a vzpomínek jsem nejspíš tam,

kde jsem chtěl být.

 

Když mi byly čtyři roky,

měl jsem jemné blonďaté vlásky

a každý mě chtěl pohladit.

 

Stařena z přízemí mi říkala zlatohlávek,

dokonce andílek,

a lákala mě k sobě na sušenky.

Strašně to tam páchlo.

 

Jednou, když mě zase vzala dovnitř,

povalil jsem ji v kuchyni na zem

a utekl na schody.

 

Co bylo dál, už nevím.

 

Časem mi vlasy ztmavly,

skoro zčernaly.

 

 

 

 

TRUNG THU

 

Tady jsem se učil splývat

a poprvé jsem tu viděl automat na kávu:

na okraji sídliště 

vedle libušské drůbežárny

v bazénu s výhledem na konečnou autobusu,

masokombinát a zasněžené pole.

 

Zatímco dělnice porcovaly kuřecí,

vrhal jsem se z můstku do studené vody

a poslepu mířil k hladině.

To byl rok 1990,

výuka plavání v Praze-Písnici,

hodina a půl týdně.

 

Dnes je tu Sapa,

největší vietnamská tržnice v zemi,

a pořád stejně sychravo.

Blíží se Trung thu, oslava luny

uprostřed podzimu.

 

Přecházím přes trávník posetý konfety,

později projdu Lví bránou

a nakoupím rýži a gel na praní.

 

 

 

 

PROBLÉMY

 

Zvykl si psát, když měl problémy.

Pak žádné neměl a nedělal nic.

Potom měl potíže, ale přál si je nemít,

aby měl klid.

Chyba, špatný začátek.

 

Ještě jednou si to rozmysli

a třeba tě napadne,

co s tím.

 

V lednu jsem spadl na myčce

a rozřízl si dlaň o led

před automatem na rozměňování bankovek.

Bylo to v noci.

Natáhl jsem si gumovou rukavici,

a zatímco se plnila krví,

ujížděl jsem pryč.

 

V dálce zářila Fashion Arena,

asfalt se matně lesknul,

a přece jsem viděl jen tmu.

Nakonec jsem zajel k benzince, abych se opláchl.

Stál jsem před pultem s teplými zákusky

a bylo mi dobře.

 

 

 

 

EDEN

 

Sedávali jsme ve vnitrobloku

na betonové zídce mezi paneláky,

schovaní u Pohádky

Vendelína Zdrůbeckého.

 

Ale sochy mě tehdy nezajímaly,

a už vůbec ne sochaři.

 

Někdy sněžilo a my se líbali

v něžném sepětí,

v péřových bundách z vietnamské tržnice,

jako pár sněžných sov.

 

Četli jsme Leo a snili o lásce,

až nám křehly prsty.

 

Bylo nám jedenáct,

cucali jsme lízátka a dávali si ochutnat.

Chtěl jsem být jako Kojak 

nebo Moulin v dabingu Miroslava Moravce.

 

Seděli jsme spolu na zídce

kousek od Edenu.

 

Z dálky k nám doléhal rachot ikarusů

a už se stmívalo.

Město bylo temnější, než je dnes.

Pocákané břečkou.

 

 

 

 

PUMÍ LÁSKA

 

Pomalu stárne,

ale pořád si uchovává

část svojí krásy.

 

Je šest ráno, ona stojí před oknem

do zasněžené ulice

a ukusuje proteinovou tyčinku.

Už pár dní přemýšlí, jak nazvat svou sbírku:

snad Pumí láska, akorát anglicky.

 

Ale proč anglicky?

A proč láska?

 

Nevím a neptám se.

 

Je leden, na Česko dopadá písek ze Sahary

a zbarvuje sníh do žluta.

Myslel jsem si, že tajícím sněhem prosakuje bláto.

A také jsem si všiml popelavých skvrn

na svém obličeji.

 

Něco se nepovedlo 

a teď se chyba šíří jako poušť.