LAZARSKÁ V ZIMĚ
Míval jsem o čem přemýšlet,
když v noci na Lazarské stály malé holčičky,
sjeté peřím a zmatené jako nutrie
v lesním koutku v Chuchli.
Jestli chci,
za pět stovek mi to udělají
v křoví před Novoměstskou radnicí.
Smály se a naznačovaly rukama, o co jde.
Trochu se mi chtělo a trochu ne,
sněžilo a byl jsem opilý.
Najdi si teplouše,
volaly za mnou,
stejně by se ti nepostavil.
Ale když jsem seděl v tramvaji,
jedna z nich, ta menší,
zaťukala na sklo a zamávala na mě.
Ve vagónu se topilo,
na podlaze tál našlapaný sníh
a já litoval.
PŘÍZNIVÝ DEN
Byla už tma,
když bezdomovec na břehu Ohře
v Královském Poříčí
objevil tašku s logem supermarketu Penny.
Myslel si, že je v ní kuře,
ale když sáhl dovnitř,
zaváhal
a nechal tašku u cyklostezky.
Ráno ji našel důchodce.
I jemu se zdálo,
že uvnitř bude něco dobrého.
Je po svátcích
a lidé se zbavují prošlých potravin.
Po celé zemi se povalují
podobné balíčky.
Také jsem na jeden narazil.
Ležel na kontejneru, posypaný sněhem,
a byla v něm vánočka.
Měl jsem štěstí a povím vám proč:
narodil jsem se v létě
v příznivý den.
ZLATOHLÁVEK
Kocovina a první sníh.
Ráno se dívám na flekaté kmeny
a připadám si napůl šťastný
a napůl mrtvý.
Uprostřed světla a vzpomínek jsem nejspíš tam,
kde jsem chtěl být.
Když mi byly čtyři roky,
měl jsem jemné blonďaté vlásky
a každý mě chtěl pohladit.
Stařena z přízemí mi říkala zlatohlávek,
dokonce andílek,
a lákala mě k sobě na sušenky.
Strašně to tam páchlo.
Jednou, když mě zase vzala dovnitř,
povalil jsem ji v kuchyni na zem
a utekl na schody.
Co bylo dál, už nevím.
Časem mi vlasy ztmavly,
skoro zčernaly.
TRUNG THU
Tady jsem se učil splývat
a poprvé jsem tu viděl automat na kávu:
na okraji sídliště
vedle libušské drůbežárny
v bazénu s výhledem na konečnou autobusu,
masokombinát a zasněžené pole.
Zatímco dělnice porcovaly kuřecí,
vrhal jsem se z můstku do studené vody
a poslepu mířil k hladině.
To byl rok 1990,
výuka plavání v Praze-Písnici,
hodina a půl týdně.
Dnes je tu Sapa,
největší vietnamská tržnice v zemi,
a pořád stejně sychravo.
Blíží se Trung thu, oslava luny
uprostřed podzimu.
Přecházím přes trávník posetý konfety,
později projdu Lví bránou
a nakoupím rýži a gel na praní.
PROBLÉMY
Zvykl si psát, když měl problémy.
Pak žádné neměl a nedělal nic.
Potom měl potíže, ale přál si je nemít,
aby měl klid.
Chyba, špatný začátek.
Ještě jednou si to rozmysli
a třeba tě napadne,
co s tím.
V lednu jsem spadl na myčce
a rozřízl si dlaň o led
před automatem na rozměňování bankovek.
Bylo to v noci.
Natáhl jsem si gumovou rukavici,
a zatímco se plnila krví,
ujížděl jsem pryč.
V dálce zářila Fashion Arena,
asfalt se matně lesknul,
a přece jsem viděl jen tmu.
Nakonec jsem zajel k benzince, abych se opláchl.
Stál jsem před pultem s teplými zákusky
a bylo mi dobře.
EDEN
Sedávali jsme ve vnitrobloku
na betonové zídce mezi paneláky,
schovaní u Pohádky
Vendelína Zdrůbeckého.
Ale sochy mě tehdy nezajímaly,
a už vůbec ne sochaři.
Někdy sněžilo a my se líbali
v něžném sepětí,
v péřových bundách z vietnamské tržnice,
jako pár sněžných sov.
Četli jsme Leo a snili o lásce,
až nám křehly prsty.
Bylo nám jedenáct,
cucali jsme lízátka a dávali si ochutnat.
Chtěl jsem být jako Kojak
nebo Moulin v dabingu Miroslava Moravce.
Seděli jsme spolu na zídce
kousek od Edenu.
Z dálky k nám doléhal rachot ikarusů
a už se stmívalo.
Město bylo temnější, než je dnes.
Pocákané břečkou.
PUMÍ LÁSKA
Pomalu stárne,
ale pořád si uchovává
část svojí krásy.
Je šest ráno, ona stojí před oknem
do zasněžené ulice
a ukusuje proteinovou tyčinku.
Už pár dní přemýšlí, jak nazvat svou sbírku:
snad Pumí láska, akorát anglicky.
Ale proč anglicky?
A proč láska?
Nevím a neptám se.
Je leden, na Česko dopadá písek ze Sahary
a zbarvuje sníh do žluta.
Myslel jsem si, že tajícím sněhem prosakuje bláto.
A také jsem si všiml popelavých skvrn
na svém obličeji.
Něco se nepovedlo
a teď se chyba šíří jako poušť.