cyklus ukrajinské poezie: Jazyk slaný jak bachmutská sůl – Kateryna Michalicyna

* * *

 

v osvobozeném městě objevili ruské mučírny.

 

copak takhle začínají normální básně? 

copak s tímhle se dá žít dál? 

 

v osvobozeném městě objevili ruské mučírny.

 

jaká slova tam jsou po stěnách? 

co svíraly prsty,

když to psaly, ve snaze nechat po sobě aspoň stopu, 

aspoň známky své existence,

chytaly se strachu, nejjemnější 

z materií: 

„pro ní žiju“, „dej, Bože, sílu”,

„modli se za nás“. 

 

„nikdo si pro tebe nepřijde – říkali jim do očí – 

tvůj svět už tu není.

ani voda pro tebe už není. ani jídlo. 

zdechni, protože jsi ukrajinské.“ 

 

město, ve kterém objevili mučírny, 

má jméno, ale přichází o něj,

rozpouští ho v kalichu bolesti,

společného pro všechny. 

 

země je příliš velká, aby tě mohla nést, 

mravenče, na svém těle bez kůže, 

 

v osvobozeném městě objevili ruské mučírny. 

a ne, to není báseň. 

to je modlitba za nenávist světa, 

který se rozbil, ale 

stále existuje. 

a ty bereš do rukou úlomky, 

nepřestáváš svědčit. 

říkáš: 

v osvobozeném městě našli ruské mučírny. 

viníci mají být potrestáni. 

contra spem spero.

 

15.2. 2022

 

 

* * *

 

nauč své dítě sestoupit do úkrytu, 

zacpávat si uši, neproklínat sirény, 

proklínat rusáky, ale tak elegantně, 

aby tě kachna pokopala třetí nohou, 

aby to bylo jadrné, ale naše, starobylé. 

nauč ho, že náš jazyk není slavičí, 

náš jazyk je černohorský, černobylský, černozemní – 

propichuje hrdlo, vytahuje plíce, mrzačí ústa. 

ostrý jak břit. slaný jak bachmutská sůl. 

nauč své dítě stát rovně. choulit se. 

nebát se minout, ale umět rozpoznávat sebe

ve starém zrcadle, v babiččině chlebu.

nauč své dítě dýchat – lačně, 

jako pod vodou, ale klidně, aby mu jeden nádech 

vystačil nadlouho, na celý útok, na celý poplach, na

výstřel, odlet, přílet, výbuch, na tvrdohlavé vyjádření 

sebe sama skrz temnotu a ke světlu. 

nauč své dítě to, co ses ještě nenaučila sama – 

žít. 

 

23.2. 2023

 

 

prvního září 

 

nesdílet fotky ze zahájení školy, 

protože srocení lidí, 

protože tři nosiče kalibrů 

hlídkují kdesi v moři. 

 

odkládat na potom 

fotky, strach, a 

dokonce držení za ruku, 

kterou se bojíš pustit: 

„mami, už jsem dospělý“ – 

v necelých sedmi, deseti, dvanácti. 

 

jen jestli to „potom“ existuje.

 

plakat, když společně zpívají: 

„duši, tělo, obětujeme 

za naši svobodu“

v necelých třech, devíti, čtyřiceti. 

věřit jim ze srdce 

a nejvíc ze všeho se bát, 

že přesně tak se to stane, 

že tato slova jsou spravedlivá vůči všem,

kteří tu jsou 

ve svých necelých osmi, patnácti, padesáti devíti…

 

protože naši obránci stojí jak hora, 

ale i hory jsou křehké, dočasné. 

 

a v moři – jsou nosiče okřídlených kalibrů. 

a ve vzduchu jsou ruské MIGy. 

a v zemi jsou – minyminyminy. 

 

první září. děti. škola. 

smích. 

křehká naděje bytí.

 

1.9. 2023

 

 

* * *

 

rudý kohout v hrdle soumraku

sbírá hlas nitku po nitce 

 

ta je za dům, který nemá jméno,

ale má místo, kde ho pohřbili

pod pláštěm listí

 

ta je za strach, který nemá název,

ale má místo, z něhož vyrůstá

a táhne se k lásce,

aby ho zaříkala

 

ta je za radost, která není,

ale věří se v ní, tiše a opatrně,

jak se věří v plachého boha,

který se teprve učí chodit, 

mezi minami a kalužemi, potaženými první ledovou krustou

na mezích deokupovaných území

 

nitě se snují 

hrdlo soumraku stává se širším 

a nově zrozený hlas 

rudého kohouta se rozlétne do světa 

 

pěj, kohoute, poprvé

za sebe a za každého, koho 

se snaží pohltit 

tento zoufalý listopad

pěj, kohoute, podruhé

za noc, kterou se brodíme 

po krk v temnotě 

pěj, kohoute, potřetí 

pro slávu úsvitu, v němž

se nedopočítáme všech svých, ale

budeme o jednu bitvu většími 

pěj 

 

22.11. 2023

 

 

* * *

 

vítr si hraje s kamenem. žene ho krajem kráteru,

nesměle čutá do něj bodlem, jako klučina do míče.

bokem, bokem, po obvodu… tam ticho sedí, jak na trní,

skrz mlhu se ohlíží za ním. dýchá na futro 

domu, který není. jen bílé veřeje tlumeně skřípou 

na pokřivených pantech:

a náš Hryc dorostl až sem – čárka tužkou,

a náš Mychas dorostl sem – čárka tužkou, 

a naše vnučka byla taková, když odešla – čárka tužkou,  

a vnouček náš byl takový, když do školy šel – čárka tužkou.

a náš Hryc až sem dorostl, když na vojnu šel… 

 

tady máš, ticho, kamen. tady máš, ticho, druhý.

 

hoď, ticho, kamenem, hoď ticho, druhým.

ať jdou kruhy po kráteru, ať jdou kola po paměti, 

 

opadnou čárečky. prorostou. zakoření.

budou s větrem mluvit hlasy svých jmen.


4.12. 2023

 

 

(pes. střepinové poranění) 

 

došla mi dobrá slova, 

říká a objímá psí hlavu.

hlava bezvládně visí 

z lékařského stolu. 

 

došla mi dobrá slova. 

ona je vydechla: odtekla spolu s krví

protekla pod kachlíky podlahy na veterině

dosáhla kořenů, země, nebo možná – 

psího ráje, 

duhy, po kterých tam prý běhají, 

na kterých je jim prý dobře. 

ale já už nevěřím 

ani slovům, ani krvi – mizí jedno i druhé, 

ač jsou stejně potřebné, vřelé a vypiplané. 

 

jen ona uměla takhle vyžebrat jídlo, 

u nás, prokouřených zoufalstvím,

začouzených od sazí a černého humoru, 

a ona, ona nás dokázala rozněžnit jako nic 

a vysocit poslední kousek salámu 

a vlídného slova

a takovou něhu – bez zábran, 

bez debilit, bez zbytečností,

a bez míry. 

takovou něhu, kterou dokážou 

projevit snad jen 

lidé války 

a zvířata…

 

těžce vydechuje. sklání hlavu 

a povídá bezprostředně do huňaté propasti

ucha, od teď hluchého:

nepřicházej ke mně ve snech, já na tohle nevěřím, 

Sedmikrásko. 

věřím v oko za oko a jeden za druhého. 

 

7.11. 2022

 

 

(rozpočítadlo) 

 

rusové zabili 438 ukrajinských dětí. 

tohle číslo není konečné. 

slyšíte?

 

nikdo nepočítal nuceně vysídlené.

ty, co tlejí pod sutinami.

ty, které pohltila zem v lesích a parcích

okupovaných měst… 

vidíte, tamhle ruka, mezi sněhy 

klíčí jako ladoňka,

prosí, aby se na ni nezapomnělo, 

prosí ji zohlednit, 

započítat ji

jako v pohádce o kůzlátku,

aby měla své místo na hřbitově, 

aby měla místo v paměti, 

aby měla místo v pomstě, 

aby měla místo na…

 

dej spočinout, Hospodine, duši otroka svého, 

dej spočinout, Hospodine, duši otrokyni své,

kteří nikdy nebyli otroky, proto

zahynuli se zbraněmi. 

 

i oni jsou něčí děti. 

nepatří do suché statistiky.

Přinejmenším ne do této její části, 

nyní a navěky věků. 

 

tohle číslo není konečné.

jako jakékoliv jiné možné číslo,

dokud bude promlouvat válka

místo těch, kterým vyrvali srdce 

spolu s dítětem. 

živým nebo nenarozeným.

dvoudenním.

šesti či 

šestnáctiletým.

 

statistika nepamatuje na množství 

vytržených srdcí. 

 

rusové zabili 438 ukrajinských dětí.

a toto číslo nebude konečným, 

dokud se o něm nebude křičet odevšud

na různé způsoby, 

různými hlasy. 

já začnu: 

 

росіяни убили 438 українських дітей.

rusai nužudė 438 ukrainiečių vaikus

Rosjanie zabili 438 ukraińskich dzieci

los rusos mataron a 438 niños ucranianos

i russi hanno ucciso 438 bambini ucraini

Die Russen töteten 438 ukrainische Kinder

les Russes ont tué 438 enfants ukrainiens

the Russians killed 438 Ukrainian children.

kdo má uši, ten uslyší.

Kdo má srdce, ten se ozve a zopakuje:

rusové zabili 438 ukrajinských dětí,

Russia is a terrorist state.



23.11. 2022