břehy
země silná tak
že se dá chodit
vzdálený pás zeleně
nad ním červené střechy
nebyl tam požár
stará věž stále jasná
nebylo to totiž vězení
na druhé straně prázdný dům
každá stěna je svobodná
kvetoucí strom vedle
každý list je zvlášť:
vidím tvář
a vypadává z něj tvář
další tvář
můžu zůstat na pevnině
hluše, v tichu tonout
můžu mluvit k tobě
plout dál, od břehů
na zkoušku
po zkoušce lásky
je zkouška naděje
popadám druhý dech:
bez chuti jako voda
kterou se podařilo
udržet ve stínu
a potom výdech:
v něm také nic není
z kohoutku začíná kapat čas
dobrý čas
budoucí
poslouchám
co bylo znovu teče
ať si je
ať se se mnou směje
já sama se budu smát
že miluji, co zmizí
lido
spíme u starého, starého kláštera
v noci se vracíme otevřenou zahradou
voní bazalkou a mizí svítilna bicyklu
v našem pokoji spí deset lidí
ukládáme se poslední
pod otevřeným oknem
vstáváme poté co odejdou
a cesta těsně u vody
pozorujeme dvě helikoptéry
hlídka ostrova
jsme poslední v sále kina
protože já v sobě mám čas
a ty víš, jak na čas zapomenout
každou hodinu dospat do konce
vzbudit se
a nepamatovat si sny
sedáme nejblíž východu
***
v noci na pláži jen my
a dva policajti u břehu
pušky namířené k úplňku
měsíc tě nudí
takže se vydáme přes hotel
ve kterém bydlí hvězdy
jdeš nahoru abys nějakou spatřil
nikoho se neptáš
protože nelze nedovolit
a ještě tři dny budeme chodit
na terasu s výhledem na moře a cizí kávu –
šedé nebe nad vlnou
přichází bouřka, to je všechno
dnes nás určitě zkontrolují
musíme běžet na film
v ruinách hotelu
je úkryt uprchlíků
to mě ale jen strašíš
že půjdeme i tam
***
dnes jdeme z lida pozdě
je to už poslední vlak
a ty stojíš a díváš se
sama už se chci vrátit
potom na přívoze
pod sebou cítím proud
zapomněla jsem si pospíšit
zítra odjedeme taky
můžu zůstat kde jsem
náhle objeví se prostor:
je to minulost
pocit
ještě chci
můžu chtít
tak trochu doufám:
mám čas
vrátit se sem
lehkomyslnost
srovnej zemi s něčím lepším
srovnej slunce
a měsíc už teď není osamělý
ať dají se na cestu
přítomný čas už nastal
a hned vedle
můžu jít dál
je to určitě blízko
dveře jsou otevřené
ale dům už není
zárubně ani práh
byla jsem tam
v lehkomyslnosti
a byla připravená
tichá a hladová
jenom bezbranná
a nikdy to moře
to nebe a pláž
a dům a byt
a nocleh a hotel
a dlaň které věřím
a tělo to moje
nepřijmou mě celou
také já neotevřu
srovnej zemi
s něčím lepším
vem její přezrálé ovoce
srovnej dech
poletí daleko
bude nejdál
stále tě může sfouknout
malá
často se bojím, že se málo bojím smrti
však přijde čas kdy bude hned vedle
jen pokojně usnout a dál:
usnu tak, jako tenkrát
kdy jsem si vůbec nepřipouštěla
že je taky možné ráno neotevřít oči
tehdy jsem snila
že se umírá jen ve dne
v okruhu nejbližších:
budeme cítit teplo, světlo
zasvítí jemné slunce
a není třeba se starat o nebe
děti odrostlé, muž pohřbený
šťastně odešel přede mnou
ani o tom nevěděl
ležím pokojně
nemám už nic na práci
znovu je to neznámé datum
kdy tráva přestane růst
děti nečeká válka
vnuky nečeká mocivláda
přeju jim, aby nevěděli
že naději je rozumné krotit
a teď se na mě dívají
jako by neměli tajemství
zavírám oči
znovu jsem malá
nemohu si opětovat