Prosím nerušit
Prosím dovolte mi sundat ochranný oděv a roušku
Vyprostit tělo z brnění
Spolehnout se na své zdraví
Nechte mě nerušeně dýchat
Ech….
Hesla jsou vaše
Vaše je chvála
Ta propaganda, pracovníci měsíce, všechno je vaše
Já prostě dělám, co musím
Jednám, jak mi velí svědomí toho, kdo léčí
Mnohdy nemůžu než bojovat s vyhrnutými rukávy
Bez času na výběr mezi životem a smrtí
Bez vznešených ideálů
Prosím hlavně mě neověšujte girlandami
Netleskejte mi
Ušetřte mě medailí za pracovní újmy, mučednictví, nebo jiné zásluhy
Nepřišla jsem do Wu-chanu obdivovat květy třešní
Nepřišla jsem se kochat krajinou ani přijímat lichotky
Chci se jen vrátit v pořádku domů, až epidemie skončí
I kdyby ze mě zbyly jen kosti
Musím se vrátit k dětem a rodičům
Ptám se:
Kdo stojí o to nést soudružský popel
Vykročit na cestu domů
Média, novináři
Už mě neotravujte s tím
Co nazýváte fakty, daty
Nemám čas ani chuť je sledovat
Unavená celý den, celou noc
Odpočinek, spánek
Ty jsou důležitější než chvála
Přijďte se podívat, jestli to dovedete
Na ty zašlé domy
Stoupá snad kouř z jejich kamen
A ty mobily, jež driftují krematoriem
Už se jejich majitelé našli?
Dnes v noci mne chvála zahanbuje, sestřičko
Časně ve dvě hodiny ráno
Hromy a blesky, vítr a déšť
Pláty železa, které chránily dveře, se vyvrátily
Bouře unášela domů mrňavou postavu
Zmítala se jako kus papíru
„Proč ses vrátila tak brzo, sestřičko?“
„Hypoglykemie, vedoucí skupiny mě propustil.“
„40 minut ti to trvalo?“
„Jela jsem Wuhanským taxíkem.“
Bledý obličej, slabý hlas
Teploměr jí snímá z čela 33,1 °C
Dávka dezinfekce, umýt ruce, opakovat
Vytřít nosní dírky, uši
Monitoruji celou operaci, ruka se mi chvěje
Skrz ochranné brýle
Nedokážu určit, jestli kapky na její tváři
Jsou slzy nebo dezinfekce z rozprašovače
Sundat si roušku
Čelo, nos, tváře, uši
Puchýře, vyrážky – už se shlukují, spřaženci hypoglykemie a nachlazení
Nemám sílu cokoliv říct
Každá útěcha působí jako předstíraný soucit
Převléknout si oblečení, boty
Krok vzad do jednorázových návleků
Osprchovat se ve vodě nad 56 °C, půl hodiny nejíst
Každý to ví
Na dvanáct hodin se natěsnat do ochranného obleku
Nejíst, nepít, nevyprazdňovat se
Před odchodem do práce omezit jídlo a pití
Ach ano, ochranný oblek, jaktože je jich stále nedostatek?
Dovolíš jí převléct se uprostřed směny do nového ochranného pláště?
A co když pracuje přesčas?
Sestřičko, která ses vrátila s hypoglykemií
Doteď si nedokážu zapamatovat tvůj obličej
Stovka sester
Stovka roušek halících nespatřenou krásu
Skrývajících přede mnou hypoglykemii
Možná, že jsou tu věci, o kterých nevím
Sestřičko, dnes v noci žádnou chválu
Všechny oslavné písně jsou vinny
Všechna ukolébaná svědomí
Před tebou pokleknou
Nasaď si roušku, a hned jak se otočíš
Vzpomenu si
Měla bych si na roušku natáhnout další masku
Já, tváří v tvář téhle propukající bouři
Měla bych hrát hluchou a němou
Každý den
Mlha, temný déšť
Pět dní, vlhké, skličující ticho
Chlad a krutost, slzy a poranění
Tahle tupá a nejasná slova
Jak moc chci, abys zůstal stranou
V domě pro hosty, v izolaci
Kde není čas, ani dny
Ani zvuk, ani vzduch
Psací potřeby, psychologické intervence
Dej sto ustrašených srdcí každé do příslušné dlaně
To chvění, strach, pláč a zoufalství
Odhoď je společně s těmi, kteří se potřísnili jedem
Místnost pro jednoho
Se dělí na kontaminovanou a čistou polovinu
Myj si ruce, myj si ruce. Nos roušku, nos roušku
Přinuceni napravit zlé návyky
Naráz, každý teď ví, že otravu má na svědomí netopýr
A nazývat ten zločin otravou je malovat ho na růžovo
Sedmnáct let starou nákazu mám dosud v živé paměti
Dnešek je věrnou kopií včerejška
Jenže tahle nákaza není včerejší
Kvůli rozmazlenosti lidí je čím dál mazanější
Silná nakažlivost je ovocem hýčkání
Pozdě v noci bych nejradši
Těm netopýrům ukrytým v jeskyních
Rozdala ocelové krunýře
S vyrytým nápisem „Wu-chan“
Zbavila všechna ostří rukojeti
Oddělila všechny zuby od kousání
Noc luceren
Z okna osmého patra wu-chanského hotelu Ťin-laj-ja
Vidím lucerny na obloze osvětlovat město
Velkolepé siluety mrakodrapů
Ukazují pravé barvy noci
Ticho. Pochmurno. Chlad
Vím, že za lucernami
Dál a hlouběji na pozadí
Přibývá černých oken
Černých jako jeskyně, jako netopýr, jakoby je někdo spolkl
Jako jed ukrytý v koruně květu
Ve tmě zírám do dálky
Pohleď do dálky na Modrou řeku a Chan-ťiang
Do dálky na Věž Žlutého jeřába
Do dálky na provizorní nemocnici
Do dálky na Kansuský koridor
Do dálky na šanghajskou řeku Chuang-pchu-ťiang
Do dálky na nebe, které nás krmí dlouhou lžící
Temnota se dál rozpíná
Ale já nepochybuji, že vše je v pořádku
Jakmile se měsíc vyhoupne za Noci luceren
Vše je v pořádku, vše je jasné