O BELLA URBI BELLUM
slyšeli jste?
brzy přijdou!
na kolikátou
máme nastavit
hodiny na náměstí?
na kterých zastávkách
opouštět tramvaje?
máme vypínat semafory?
kam schovat plán města?
kdo po nás dojí snídaně?
pro koho chystat večeře?
co zabalit dětem do školy?
čekat ženy z práce?
jaký bude vát vítr?
a kdo zamete listí?
orchestr stále hraje
bez bicích, co se chopily zbraně
bez dechů, co budují obranu
bez smyčců, které zajišťují týl
orchestr stále hraje
osamělou sonátu pro harfu
která nemá codu
VOJÁČCI Z ŽIVÉHO CÍNU
probouzíš se, snídáš, sedáš na metro,
jdeš do práce, pracuješ, obědváš, jdeš do baru,
potkáváš se s přáteli, vracíš se domů,
miluješ se s dívkou, usínáš, máš sny,
a cínoví vojáčci se taví
sníš, miluješ, nenávidíš, odpouštíš,
vzpomínáš, zapomínáš, promýšlíš, odkládáš,
mlčíš, křičíš, pláčeš, směješ se,
a cínoví vojáčci se taví
kamarádil ses s nimi, pošťuchoval, závodil,
hrál na schovávanou, čutal si s míčem,
chodil za školu, prolézal s nimi každý sklep,
a oni se teď taví
kdysi jste si hráli na vojáky,
dělali z větví samopaly,
snili jste o svém hrdinství,
věřili v neomylnost
hollywoodských scénářů,
a oni se teď taví
cínoví vojáčci – těžcí, pevní,
poslušní, tvrdí, nepoddajní a němí
cínové vojáčky je možné
přetavit v nové
ale tyhle už ne
ANTEBELLUM
pojď, dneska se nevrátíme domů
vidíš tuhle dlouhou kaluž – to bude náš příkop
z větví si uděláme samopaly
polepíme oblečení listím
z bláta uplácáme granáty
tady v tom pískovišti vyhloubím zákop
na tamtu klouzačku si sedneš jako snajpr
dělostřelectvo se postaví vedle vchodu
a zajistí chodník
v parku si najdeme skrýše
o jakých se nikomu nesnilo
a nikdo, slyšíš, nikdo nás neodvede domů!
BELLUM
tvoje pouť začala
prvním mozolem
pátým upadnutím
desátou nespavostí
jedl jsi vlastní nenápadnost
pil jsi vlastní bezhlesnost
neboť tvým chlebem byla znovudobytá země
tvou vodou selhání snajpra
na cestu ti svítily
rakety při noční litanii
zapalující chrámové svícny
pod nepřátelskými oltáři obzoru
a bohoslovci z horkých nábojnic
dělali u silnic kříže
abys neztratil cestu
potkal jsi popy, co zahazovali
zelené kutny a utíkali
do svých tichých domácích chrámů
potkal jsi mnichy
kteří vystříleli do hrudí nepřátel
ikony jenom jim známých spasitelů
jednou
jsi zapomněl jméno noci
kterým ji chraplavě pokřtil hlídač
s prsty opálenými od cigaret
zapomněl jsi její jméno
a nedokázal ses probudit
POSTBELLUM
tady je moje maska
slepil jsem ji ze spálené země
tam
tehdy
řekni mi – usmívá se, nebo vysmívá?
moje děti už po mně nechtějí
vyprávět pohádku
žena říká, že
podvádí mě bývalého
se mnou současným
moje matka mě objímá
jedině s růžencem v ruce
otec zve na pálenku
z každé sklenky vylévá
trochu na zem
maska bledne
praská
loupe se
rozpadá
ale nemizí
KRYMSKÁ MEDŽUMA
roku 2014 ještě všichni umírali přirozenou smrtí
a naše rodinná medžuma přešla pod moje pero
***
jednoho dne začali měnit vlajky
potom zmizeli příchozí a s nimi jídlo a voda
slunce svítilo, deště padaly
moře bylo, jako vždy, slané
***
v Bachčisaraji vyschla fontána,
zablýskla se šavle, kterou darovala
Kateřina Sáhibu Girejovi
***
naše rodina od nepaměti chodila
naboso kamennými stezkami –
přivandrovalci mají nohy otlučené
i v botách
***
kradou náš chléb,
naše ženy, naše děti,
přitom zakopávají o naše kletby,
které na ně vrháme v jejich vlastním jazyce
***
staré kenesy se bortí
prázdnotou
budou moji vnukové vědět, co to je?
a napíšou mi odpověď
do této medžumy?
Ze sbírky Knyha pro lis vybral a z ukrajinštiny přeložil Jakub Cepník.
VYSVĚTLIVKY