Sešit III. Rezidenční deník
Místnost bývalé knihařské dílny
Veď si deník, ve kterém budeš mapovat svou touhu napsat jiný text, než je deník – sleduj však totéž téma i to, co s ním dělá právě tato forma.
U deníku není třeba předstírat uzavřenost, ani završenost textu. Soustřeď se raději na křehké a prchavé vztahy a souvislosti, na neuzavřené možnosti a na to, aby tvůj text mohl být darován stejně lehce jako zapomenut.
V každém případě směřuj k čemukoli, čím žiješ a co žije díky tobě, či tobě navzdory.
(10. 6. 2021)
Když mluvíme o poezii životního prostředí, zvedá se vítr a žene přes dvůr listí, prach a pyl. Před vchodem do budovy Invalidovny se tvoří víry. Sedáme si venku ke stolu a kousek od nás padá větev. Prach škrábe v očích, v krku, na kůži. Stůl je pokrytý rezavými chloupky stromů.
L. s bojovným výrazem vypočítává nebezpečí příliš široce zamýšleného psaní, jako by čelil větru. Pak jde do rezidenční místnosti, aby vyzkoušel kvalitu připojení.
Místnost je bývalá knihařská dílna s oknem do tichého vnitřního dvora. Památkáři, kteří to tu spravují, jsou přísní, naznačuje E. při pohledu na platany.
Připojení má dobrý signál, ale rychlost stačí akorát na práci s textem. L. odjíždí na kole domů, aby se připojil k dálkovému videohovoru. E. po chvíli odchází s věcmi, které tu zapomněl.
Ticho.
***
(Včera.)
Vítr polevil, ale ochladilo se. Pršelo jen málo. Místnost s oknem do vnitřního dvora je stále tichá.
Večer přichází A. Obdivuje řezačku jménem Maxima, která je napevno vsazená do podlahy. Na parapetu ukazuje na suchý ptačí trus. Je zčernalý a nalézám ho i druhý den. Fotografuji dřevěný rám okna a kamenný parapet s kovovým obloukem, do kterého se zasouvá zámek okenice, a černou spirálu trusu.
Na chodbě potkávám několik lidí, usmívají se a někteří vyhledávají oční kontakt.
Píšu několik pozvání a zkouším zasadit semínka nápadů na možná setkání do hlíny známostí a přátelství – kořeny společenství. Mezitím úzkost z toho, co jsem přislíbil napsat. Při odchodu zavírám okno a po cestě domů přichází pomalé zklidnění.
***
(11. 6.)
Přesouváme s A. stoly a rozhlížíme se po prázdné místnosti. Připomíná mi to tu pobyty na chalupě, říkám, vůněmi. Dopoledne bylo zataženo a dusno, později svítí slunce. Když vycházíme z chladné místnosti, cítíme jeho teplo. Jdeme přes zahradu a kolem záhonů k přistavěným záchodům a pak se opět vracíme.
Dlouhé vzdálenosti a ztišení jsou vedle chladu dalšími rysy, kterými Invalidovna připomíná jezuitské koleje Klementina nebo GASKu v Kutné Hoře.
***
(Včera.)
Posunuli jsme s A. stolek do stínu. Mezi sousty rýže zkouším formulovat první výhonky textu, který by tu měl v příštích dnech vzrůst. Ze širokých kruhů vzdáleného letu dřívějších myšlenek a návrhů se pomalu snáším k zemi. Nic však nedržím, a i to, co na zemi je, vnímám jen nejasně.
Půjde o drobný příspěvek k diskusi o environmentální lyrice. Popudem je jednak ironické užití adjektiva přírodní ve výzvě nejprve anonymních autorů – Přírodní lyrika. A možnosti jiného chápání přírody vzhledem k současné poezii. A jednak rozpor, na který polemicky poukázal Kamil Bouška – rozpor mezi proklamovanou otevřeností a snahou o vymezení. Problém životního prostředí je všudypřítomný a v jistém ohledu definuje současnost. Zároveň poukazuje na nutnost přehodnocení dnes již vyprázdněných a nepřiměřených koncepcí jako je opozice příroda/kultura. – Pokus rozšířit a smířlivěji načrtnout možnosti přemýšlení o poezii v době ekologické krize.
Označení přírodní by se v mých očích mělo později stát zbytečným.
***
(12. 6.)
Myslím na šest jmen, šest básnířek s odlišným, ale citlivým přístupem k přírodě; na otevřeném aktivismu by se asi neshodly, třebaže podvratná, nepoddajná a emancipační síla je do jisté míry vlastní každé z nich.
Zajímá mě naslouchání jako specifický postoj či přístup ke světu. V diskusi s A. se ukazují i další možnosti. Srovnání s výtvarnicemi*íky (Olga Karlíková, Šimon Brejcha, možná Kiki Smith). Proti naslouchání pak nápodoba, například v básních Milady Součkové (báseň jako živel, text jako kůže…) Jak je to s Haukovou? Doplnit možnosti by mohl také Petr Kabeš, pozorovatel počasí (byl jím v té době také Miroslav Petříček).
Uvažovali jsme s A. u stolu ve stínu zahrady také o způsobu. Napadl nás Kolář a jeho návody. Také slovníkové heslo, o kterém psala E. – příroda (v poezii?), přírodní lyrika, rizika… Nebo návod na zasazení a péči o rostlinu – psaný z její perspektivy. Bylina poezie, divoké víno přírodní lyriky… stát se květinou, která se stává člověkem. Jak hluboko jdou kořeny? Zatím 60. léta.
***
(Včera.)
Péče o květiny a množství zpráv týkajících se pokusů svolat v Altě několik akcí a setkání mi dnes znemožnily tam odjet. Je možné, že se domluvy ukážou jako zbytečné a zbude mrzutost z planých slov. Podobně jako u květin, kdo ví, co nakonec vzejde.
Později jsem se zúčastnil jako performer s D. a dalšími jeho expozice Dohoda s bahnem. Náměty a jednotlivosti inspirativně blízké mým úvahám o možnostech ekopozie. Několik lidí v ručně přešívaných oděvech slouží jako média organismům a tvorům, od nichž však nejsou oddělitelní, s nimiž jsou spjati jako voda a zem v bahně. Tvořivá nápodoba: napodobujeme chování živých organismů, převážně cizopasných hub. Stávání se jiným a postoupení sebe jinému. Klíčová obousměrnost, která tolik chybí školským poučkám a těžkopádnému technickému myšlení. Je možné, že se o ní začalo (znovu) mluvit s nástupem kybernetiky (zpětnovazební efekt) – tento moment je nicméně podstatný také pro ekologii (alespoň jak ji chápu), důraz na oboustranný vzájemný vztah organismu a prostředí (přičemž tato dvě označení jsou relativně zaměnitelná).
Přemýšlím nad tím, nakolik se nápodoba liší od naslouchání. Je to moment přibližování něčeho, co lze vnímat sluchem a následné přiblížení limitně se blížící prostoupení na tělesné rovině (hmat)?
***
(13. 6.)
I dnes v Altě pobývám pouze v myšlenkách. Představu každodenních pobytů pomalu nahrazuje tento deník a očekávání intenzivnějších návštěv k soustředěnému psaní.
Při cestách možnostmi mi pomohly definice a etymologie slov, snad se vydat při psaní (definice, heslo) tudy? Zkouším náčrty, ale bez jasnější stylizace a ironie to asi nepůjde. Z více důvodů by mi teď vyhovovala esejistická forma, která se ale jeví jako málo (?) experimentální, či lépe řečeno málo konceptuální.
Psaní s nelidským podmětem? Veršovaný traktát O přírodní lyrice? Počáteční rozvržení se stává zřejmějším – od přírody jako vnějšku k přírodě jako domovu (oikos), k oboustrannému/obousměrnému vztahu vzájemné zaměnitelnosti a podmíněnosti (závislosti jednoho na druhém).
Začíná mi ovšem chybět kontakt s poezií. Vzpomínám si na ni ještě, ale nevím, zda mě paměť neklame.
Příroda píše traktát o přírodní lyrice; přírodní je jen lokální přípona.
***
(Včera.)
Zkusmé úvahy a rozvrhy ve mně otevírají mnoho dveří, ale podstatné stále odkládám.
Zkusmo pročítám básně Jiřiny Haukové. Ekologická témata či témata životního prostředí (jak k tomu přistoupit bez nástrah floskulí?) jí patrně byla velmi blízká a v jejích básních zní současně – či lépe řečeno: mluví ke mně. Listoval jsem sbírkou Světlo v září (dnes opět).
V jakém smyslu uvažovat nad přírodou? Je třeba směřovat k radikálnímu přehodnocení opozice kultura/příroda, nebo lépe řečeno lidské kultury a mimo-lidské či více-než-lidské kultury? Nemohlo by spíš pomoci vzít tuto opozici na vědomí a respektovat důležitost (třebaže situační a relativní) tohoto rozlišení, ale důsledně promýšlet a snažit se přiměřeně dostát změnám, které se odehrávají – příroda není nečinné pozadí, ale aktér, součinně tvoří spolu s lidmi organismy i prostředí.
***
(14. 6.)
Vydáváme se s A. do Alty dopoledne. Po včerejším ochlazení slunce opět svítí z čisté oblohy silou hrozící růstem teplot. Slunce je ostré, už ráno myslíme na chladné zdi Alty. V místnosti knihařské dílny je okno v podobném směru, jako u nás v kuchyni. Slunce po jeho skle během dopoledne vystoupá a po chvíli je pryč. Je cítit dosud chladný vzduch ze dvora a vzdálený zpěv ptáků. Přepisuji staré záznamy a přemýšlím, zda po sobě něco v této místnosti nechat. Není tu toho mnoho; přidám snad ke knihám knihu.
Ve sbírce Světlo v září Jiřiny Haukové je mnoho básní, které ke mně něčím promlouvají. Napadá mě ale, že příroda v nich (lépe: jejich příroda) je odtažitá, pozorovaná, „lhostejná“, jak píše Hauková v jedné máchovské básni, kde jako společné člověka a přírody exponuje čas zániku. Explicitněji ekologický je oddíl následující po tomto (Příroda-čas) a jmenuje se Svět.
Není svět nakonec to slovo, které hledáme pro přírodu, kterou bychom dovedli poznat sami v sobě?
***
(Včera.)
Pár hodin včerejšího soustředění s A. v tiché místnosti přineslo první záchvěvy radosti ze vznikajícího textu. Četba sbírky Jiřiny Haukové odkryla tušené a v konkrétnosti objevu o to zajímavější možnosti. Její pesimistický, místy až apokalyptický tón spojený s modernismem ozřejmuje sice její odlišné zakotvení, přesto – v kontrastu i spřízněnosti – ukazuje silné kořeny současného myšlení.
Večer dostávám od J. sbírku, kterou Hauková psala až po vydání velkého svazku básní (Torst, 2000). Skepse a apokalyptičnost se prohlubují, ostřeji a tvrději je přítomna zranitelnost, nemoc, samota… přesto vše vystupuje obrovská houževnatost: „vůle žít mnou prorostla,“ píše.
Konstatovat sílu kořenového systému současné lyriky ale nestačí, je třeba přenést na světlo (či odhalit v podrostu) životaschopné výhonky či inspirativní strategie. Limitace mého osobního výběru autorek spočívá patrně v jejich modernistickém zázemí. Pochybuji nicméně o tom, že by bylo cennější hledat zlomy a přerušení, spíš než odkrývat skryté spojnice, cesty a kanály.
Na odchodu z Alty zapisujeme čas do knihy návštěv a doufáme v příští, snad delší návštěvu, navázání a propojení – radost pomalého, vytrvalého rašení.
***
(15. 6.)
Návštěvy Alty jako by se vskrytu ustavovaly v rytmu, který si žádá odloučení. Přes další práci jsem se dnes opět do tiché místnosti nedostal a myslím na ni alespoň v psaní, které jsme si spolu smluvili.
Přes den jsem četl Haukové sbírku Večerní prška; je to bolavé, svéhlavé, mumlavé a těkavé, ale místy to křísne tak silně, že toužím ponořit se do toho náhlého tónu jako do hlasů lesa.
Po pár příznivějších dnech teplota opět stoupá a venku je dusno. Chladivé zdi jsou lákavou myšlenkou. Uklidňuje to podobně jako vzpomínka na cestu lesem, od níž odmýšlíme všechno nepohodlí.
Včera jsem mluvil s L. a později s M. o literárních rezidencích a mám radost z toho, že to pro více lidí z mého okolí něco znamená. Moje první myšlenka při zprávě o přijetí byla, že přece mám kde pracovat a být, a trochu jsem se styděl. Pocit nepřiměřenosti situace, do níž jsem se dostal, však záhy zmizel s vědomím možnosti tento prostor zabydlet a využít jako prostor pro někoho dalšího.
***
(Včera.)
Drobná můra se rychle pohybuje po stole osvětlovaném žárovkou a po chvíli vzlétá. Noční čas roztahuje křídla a předpoklad toho, že hmyz je drobný, se zdá najednou nepřiměřený. Zahlédnu můru na parapetu, má šedobéžová křídla, a pak ji vidím znovu jako stín, příliš blízko mému unavenému zraku. Drží se v blízkosti světla. Zahlédnu ji osvětlenou na druhé straně okna, zvenku. V ten moment odlétá jiná, ale na první pohled totožná můra přes místnost do opačného rohu k bílému sporáku. Nejednu můru přilákalo noční sezení, kuchyň je jich plná. Jiná letí proti mému obličeji a odráží se mi od hlavy. Na bílé stěně se zdá, že za sebou táhne úzký ohon. Po chvíli mizí, aby se s třepotavým zvukem opět vynořila.
Slova se zatím potápí do spodních vod. Náčrty ležící na stole v Altě se rozplynuly v nevystopovatelných úvahách. Mé ruce teď nejvíce zaměstnává domluva setkání. Zatím tedy své úvahy tiše zvu do podzemního proudu a v skrytu doufám, že je budu moci opět shledat na denním světle.
Můry narážejí do zdí, s nimiž si šeptají.
***
(16. 6.)
Vzdálení chladné místnosti Alty a souběh událostí dovolují psát až pozdě v noci, která technicky vzato nadepsanému datu už neodpovídá. Čas, o který mi běží, je však svéhlavý jako voda – možná jsem jí(m) spíš unášen.
Přes den jsem prošel sbírku Sv. Outdoor Marie Iljašenko, s níž se večer krátce zdravím. Radost z možnosti její přítomnosti a přislíbené účasti na plánovaném setkání v Altě vzrůstá měrou radosti z četby jejích textů. Působí ironicky, podnětně a bohatě. Je třeba nechat myšlenky kořenit, ať se propletou a samy najdou cestu. Čtu také Novou divočinu Jonáše Zbořila a Město hráze Magdaleny Šipky, kterou ovšem dočíst nestačím. Scházím se s Ch., která velmi promyšleně mluví o ekokritice, antropocénu a dalším. Ukazuje mi na jednu báseň v Julišově Zóně („Blížíme se ohni“). Později listuji také v čísle revue Prostor s názvem „Znovu objevit Zemi“.
Po energické a zároveň klidné a rozvážné performance Med a prach Andreje Kaliny v Rudolfinu máme s M. společnou cestu. Mluví o své potřebě budovat vztahy v místě, kde žije a pracuje, o potřebě přijmout a rozvíjet přijaté, které je nám dáváno, o zamlčené bolesti exilů a významu návratu – přesně vystihuje moje pocity.
***
(Včera.)
Rostoucí teploty jako by ještě podněcovaly už tak horečnou spletitost setkávání a společenských akcí, které vyrašily po dlouhém období hygienické privace.
Po půlnoci sedíme na obrubníku poblíž Jámy, v příjemném nočním vzduchu. Moji společníci mluví přerývavě, příkře, afektovaně i pádně. Po jisté době nás tlak vnitřností donutí se rozejít. Pěší cestou domů končím den plný chůze.
Ve dvoře Kampusu jsem listoval revue Prostor věnovanou ekologii („Znovu objevit zemi“). Dostává se ke mně pozdě, ale témata a přístupy znějí povědomě. Zaujalo mě množství narážek na buddhismus.
Nezasahování dobře vystihuje něco z toho, co se mi zdá cenné v psaní Linhartové, Haukové, Součkové, nebo v práci Olgy Karlíkové. Naslouchání jako činné nezasahování.
V básních Milady Součkové je tato stopa ticha (jakéhosi vnitřního ztišení) a příklonnost k němu zřetelná v zaslechnutých útržcích hovorů či vzpomínek. Také v některých básních Kláry Goldstein; myslím teď třeba na poslední básně její první sbírky. Méně u Zbořila, zdá se mi, jehož sbírku Nová divočina jsem četl spolu se Sv. Outdoorem Marie Iljašenko a Městem hráze Magdaleny Šipky.
Tuším, že ve verších Marie Iljašenko by stopa ticha, jeho/její přítomnost, mohla hrát nějakou roli, ale ve svém dojmu z četby ji nenalézám. Možná je to ale spíš odlišná role a význam samoty (a umanutosti v ní), co odlišuje modernistické básnířky od současných.
***
(17. 6.)
Síť povinností, péče a setkávání zamezila i dnes návštěvě Alty. Plánovali jsme ji s A. od rána, ale teď sedím v kuchyni (zpěv sýkory a kosa), kde jsem včera pozdě v noci psal a dnes poznámkoval rozpracovaný text B. a domlouval možná setkání v Altě.
B. ve svém textu-náčrtu podle mě velmi pěkně pojmenovává možné pohledy na ekopoezii a zároveň formuluje vlastní snahu hledat jiné způsoby psaní, než jsou moralistně apokalyptické a explicitně angažované přístupy. Zajímají ji civilnější polohy, soucit se světem, schopnost přijetí a starostlivá práce na bezprostředně přítomném. Trochu černobíle podle mě nakládá s opozicí epika-lyrika, případně město-vesnice. Epika podle ní začíná převládat pro svou přiměřenost ztvárnění dynamické procesuální povahy přírody, narozdíl od romantického či modernistického statického pojetí přírody jako kulis, které je podle B. spjato s lyrikou. Ve 20. století je čím dál zjevnější, že příroda není kulisa, ale aktér (přirozeně to souvisí s přehodnocením samotné představy pozadí a dvojice figura-pozadí), a že je s ní člověk zásadně propleten. Vzpomínám si teď na obraz z konce jedné Sadovy povídky – zasažení bleskem (píše o něm Foucault v poslední kapitole Dějin šílenství) jako jednání přírody mimo lidský řád.
A. mi právě vypráví o tom, že se ve vedlejší ulici sesypal kus domu. Žijeme v centru zadlužených vlastníků.
***
(Včera.)
Opět se trochu přiblížilo uskutečnění dvou setkání, která se pokouším v rámci svého krátkého pobytu v Altě podnítit. (Původně bylo nápadů více, ale některé se neujaly a pokusíme se je přesadit do jiného času a snad i místa.) Čtení v záhonu by mělo proběhnout již toto pondělí, za tři dny. Další večer s více než desítkou pozvaných se chystá na předvečer konce mé rezidence. Obavy, starosti, úkony spojené s organizací mě připravují o možný čas k psaní, přesto věřím, že jej vskrytu nítí a hromadí. Předvečer by mohl být dobrou příležitostí k poslední zátěžové zkoušce textu, jehož půdu tu opečovávám a na jehož první výhonky čekám.
***
(18. 6.)
Do místnosti vstoupil vítr a rozházel listy na stole. Zapsal jsem na ně pár vět na způsob vyrašení. Linhartová, Hauková a další mohou být cennými vzácnými průvodkyněmi, ale jen na těch cestách, po nichž nyní sami kráčíme. Proto je třeba je přimět k chůzi – v ozvěnách jejich slov překračovat sebe samé.
Přimykáme se k zemi a učíme se znovu s ní žít jako se sebou samými. Nežene nás k ní chudoba a nouze, spíš spříseženectví. Potřeba blízkosti a pevnosti vztahu k ní, ve které poznáváme pestrost a hlasy bytostí.
***
(Včera.)
Setkání v pohostinné zahradě Alty má opět pevnější kořeny. Součinností mnoha ochotných lidí rostou jako po dešti. Blíží se, na tomto místě, kde má ruka popisuje listy, jako stromy z větévky pod zemí.
Přemýšlím, zda je to náhlé, co se s takovou silou vrátil zájem o přírodu, okolí, péči… Jsou to jen některé projevy, které mě vedly k domněnce, že dochází k proměně – především snaha vést městský život nezávislý na rozmarech a pravidelnostech přírody, otřesné vzdálení a zchudnutí venkova a devalvace pečujícího vztahu k ne-lidským bytostem. Nevím, nakolik to, co říkám, může být přesné. Snažím se pouze pojmenovat něco, co spojuji se svými rodiči a jejich snem o nezávislosti z 90. let. Teď, když to píšu, vzpomínám si na jeden svůj starý verš: „v minulém životě byli jsme stromy“ – nic to nedokazuje, nic to nevyvrací, nechává růst.
Pročítání sbírek. Přemýšlení nad formou, možnostmi a koncepty. Zmatek a nejistota vznikání.
***
(19. 6.)
Dnešní odpoledne v Altě spolu s A. soustředěnější. Blížíme se polovině našich dní zde. Jsem v první polovině příprav textu, který začínám v duchu připodobňovat plevelu. Je třeba ukázat způsoby užitečnosti toho, co je prorostlé dřívějšími odsudky.
Protimluvnost této snahy je příznačně podobná snaze přírodní lyriky: není možné dokazovat užitečnost ve stávajících kategoriích (ne)užitečnosti, ale je nutné je zcela přehodnotit vzhledem k tomu, v jakém světě žijeme. Přírodní lyrika je protimluv, s nímž je třeba skoncovat, protože příroda, k níž ironicky odkazuje, už neexistuje než v představách, jazyce a obraznosti. A proto s tím poezie mají co dělat.
Nápad na rozpracování těchto zápisků do výsledného textu (text posledního dne) vyžaduje jejich přepis, s nímž nejlépe začít už teď či v příštích dnech. Budu přitom samozřejmě s textem pracovat. Představa konzervovaného stavu přenositelného do jiného prostředí je přesně tím, co je třeba rozpracovat a přehodnotit – je ovšem spjata s vědeckým myšlením, které hraje v nastalé klimatické krizi zásadní roli.
Přemýšlím o způsobu náhodné kompozice.
*
(19:15)
Několik minut nasloucháme orchestru ptáků: hrdličky, straky a nespočet dalších, které po hlase nepoznám; vysoké a kvílivě pulsující, krákavé, vrkavé a jiné zpěvy přicházejí v intenzivních vlnách a zcela přehluší orchestr, který hraje kdesi za zdí a nechává si tleskat.
(20:01)
A. říká: „Hřivnáči se pasou neúnavně“ – není je slyšet, ale jsou nejvíce viditelným ptačím druhem na uzavřeném dvoře.
***
(Včera.)
Teploty stále stoupají. Venku hutný dusný vzduch, nebe povleklé bílým oparem. Čteme zprávy o dešti, ale jeho přítomnosti zatím nenasvědčuje nic krom tušené zákonitosti střídání horka a chladu, sucha a vlhka. V pondělí plánujeme první čtení, déšť nás – jako rostliny – neodradí; mohl by snad nakonec být vláhou a radostným vyvážením vyprahlých dní.
Začátek práce na kompozici tušeného textu za pomoci náhody – náhodná, otevřená či proměnlivá kompozice; napětí nahodilosti a komponovanosti. Dávám si najednou více záležet na zápiscích, snad i proto, že jsem v polovině pobytu a zamýšlené projekty se začínají rýsovat – třebaže v odlišné podobě, nečekané jako vše vznikající. Z pocitu bezvýznamnosti plánování a záměrné rezignace na naplnění předem daného plánu (v kombinaci s jejich pomocným a přiměřeným využitím, jak naznačuje poznámka o chystané nahodilé kompozici) vychází také prosazující se touha či potřeba pracovat se dvěma přístupy: Jedním je obyčejnost, prostota, jednoduchost… druhým pak opakování, variace, návraty (k nimž počítám i toto zapisování). Rukou psané zápisky hodlám přepsat do počítače a pro kompozici je využít, případně s nimi také dál pracovat (k čemuž nevyhnutelně dojde už jejich přepisováním).
***
(20. 6.)
***
(Včera.)
První den bez deníkového zápisu – příznačně přesně v pomyslné polovině tohoto psaní. Venku je dusno a horko. Myšlenky na práci k textu pohltila divadelní zkouška a následné setkání na oslavě narozenin, jež se protáhla do noci. (Her. mi sděluje kritiku uzavřenosti, netransparentnosti a absence diskuse v prostředí literárních časopisů, které se mimo jiné projevují menším zájmem o interdisciplinární projekty – Psí víno jde zajímavou cestou, nelze si nevšimnout že i Tvar se snaží otevírat – s touto kritikou zcela souzním.)
Ve sklepě hospody jsem dostal škytavku a nezbavil se jí po celou cestu pěšky až domů, kde jsem se po různých peripetiích vyzvracel – pak teprve škytání přešlo. A. mi ráno vypráví o tom, že strávila večer v pokoji ve společnosti můr a dalšího hmyzu, který nalétal z ulice. Na té straně bytu, o které A. mluvila, je to překvapivé, protože pod okny je víceproudá silnice s hustým provozem, jakási hradba mezi námi a stromy v parku za silnicí. Možná ale do pokoje nalétaly přes kuchyň či chodbu, kde okna vedou do zarostlého dvora. A. se směje mé škytavce a tomu, že jsem si lehl ve vedlejším pokoji na zem ve snaze ji nerušit (A. však kvůli horku nespala). Prý jsem ji v poloze na zemi s červenomodrým spacím pytlem připomínal ještěrku. Mé škytání později nazve štěkotem.
***
(21. 6.)
Z okna chladné místnosti v Altě je vidět arkýř s velkými hodinami. Na straně se rýsuje jakýsi otvor (v postupujícím dopoledním světle se ukazuje, že by mohlo jít o okno, ale není zcela zřejmé, zda je vidět sklo, nebo průhled do vnitřku stavby). Ukazuji ho A. a říkám, že tam bydlí holubi starající se o chod hodin. A. se směje a říká, že jsem u nich byl včera na návštěvě, a proto jsem se vrátil domů s vytím (čímž myslí škytavku).
V jasnějším světle se ukazuje, že se skutečně jedná o okno. Slunce osvětluje část budovy, do naší tiché místnosti po většinu dne nesvítí. Po obloze plují našedlé mraky.
Začal jsem s přepisy textů. Mé psaní zde připomíná plevel. Něco by z toho snad mohlo být, ale bude třeba škrtat a přepisovat. Jak z toho udělat teoreticko-reflexivní (nikoli odborný) text je otázka. Útržkovitý, obrazný styl zápisků a úsečnost teoretizujících fragmentů bude třeba doplnit trpělivějšími úvahami. Stále jsem ale nevyřešil otázku experimentální formy. Pracovně teď přemýšlím o portrétování plevele (náhodná kompozice), ale ve hře je více možností, které by se snad ovšem daly organicky propojit.
***
(Včera.)
Večer proběhlo čtení mezi záhony. Radost. R. i T. byli dobře připravení. R. se ladně pohyboval po pěšinách, občas vystoupil na dřevěnou obrubu či se posadil, jeho projev se dobře sledoval a dovedl rozesmát. Zazněla angličtina, němčina, italština, čeština (hlavním jazykem byla slovenština). Autorství a identita se rozmlžily a splývaly – R. četl texty T. a naopak, četly se originály i překlady – monolog, dialog, dvojhlas.
M. nahrává zvuk z několika místa – na záhonech a mezi záhony (obrazový záznam si T. nepřeje; mluví tiše a v průběhu čtení si nasazuje respirátor, hlas mezi záhony). Řehtají straky, zpívají kosi, proletí letadlo, mluví spolu děti, jsou slyšet kroky a vše ostatní, co se děje mezi záhony.
Zahrádku opečovávají rezidenti*ky Alty, pěstují především užitné rostliny: rajčata, hrášek, meduňku, libeček, mátu, jahody a další. Kousek od záhonů je místo, kterému by označení zahrada mohlo být blíž – je ohrazené páskou a několika cedulemi se zákazem vstupu, pohybují se zde králíci.
***
(22. 6.)
V Altě se odpoledne potkávám s H. Pokouším se mu vysvětlit svůj rezidenční záměr a zadání, které jsem dostal. Na oplátku mi sděluje své pochybnosti o hnutí přírodní lyriky a obecně o poezii spojované s ekologií, případně ekokritikou. V podobném duchu se nesou také kritické poznámky k textu B., který probíráme ve virtuálním prostředí s dalšími účastníky projektu o české poezii po druhé světové válce, z něhož má vzejít společná kniha. Problém, či jeden z problémů nebo rozporů ekokritického uvažování spatřují v nutném antropomorfismu a v (patrně nepřekonatelné) opozici přírody a kultury, jež má zakládat možnost hovořit o samostatném či vlastním jednání přírody (jakožto procesu, slovy B., či aktantu apod.) Snaha přesáhnout lidské, nalézt smysluplný vztah k více-než-lidskému světu, je tím, co vyvolává pochybnosti. U některých možná z toho důvodu, že odmítají tuto skutečnost či důraz spojovat výhradně s ekokritikou, u jiných snad proto, že jej nedovedou myslet v zažitém rámci založeném na opozici a vzájemném oddělení.
***
(Včera.)
V Altě proběhla dvě setkání (jedno na zahradě, druhé online – signál, jak zjišťoval první den mého pobytu L., ani rychlost nejsou pro takové setkání dostatečné a moje i tak nehodící se, jakoby v jiném rytmu pracující přítomnost (je možné, že takový pocit mají všichni online zúčastnění) byla teď kvůli pomalé odezvě a výpadkům signálu ještě komičtější), přes která jsem se k práci na svém rezidenčním plevelu moc nedostal; pouze krátce před odchodem několik zápisů a po cestě na čtení na Starém Městě letmý náčrt vyprávění o lásce ke kusu dřeva, které A. přinesla z lesa. Možná by se touto cestou dalo něčeho dosáhnout (rozuměj: něco napsat), ale nezdá se na to být dost času. Nebude to ale nakonec jediná možnost? Rozvinout v pár dnech nový text vyrůstající z podhoubí zápisků, které už tu pár dní trousím. Těch pár dní započne zítra a skončí v neděli či v pondělí, tři čtyři dny.
Čtení a diskusi o environmentální lyrice Lukáše Čertíka, Pavla Zajíce a dalších jsem nestihl. Slyšel jsem pouze čtení Živelných básní Libora Staňka (na živo mě zasáhly víc, než při dřívější četbě a podnítily mě v rozvinutí některých konceptuálních nápadů, za což tiše děkuji) a čtení Matěje Senfta.
***
(23. 6.)
Dnes jsem v Altě jen krátce, ale snad nacházím jistou pravidelnost. Bloumám však stále od nápadu k nápadu a jediné, co se návazněji rozvíjí, jsou tyto deníkové zápisky.
S H. jsme včera – vedle antropo-paradoxu přírodní či environmentální lyriky – mluvili krátce také o různých možnostech a strategiích přesahu antropocentrismu – či lépe řečeno možnosti decentrace antropomorfismu: přehodnocení pohledu (na) člověka.
Vracím se častěji v posledních dnech k prvotním nápadům, rozvíjím je ale pouze zvolna. Myšlenka naslouchání, obousměrnosti (rozmlžení hranic mezi lidským, zvířecím a věcným – podobným směrem snad míří ve svých „materialistických“ básních Guillevic, kterého mi H. včera připomněl) a přeostření (z figury na pozadí, z organismu na prostředí atp. – snad by šlo v tomto rámci vyvrátit také představu, která se objevila na včerejším online setkání, tedy že ekopoezie se snaží myslet (?) přírodu per se (!) na základě rozlišení přírody a kultury – to je omyl, protože přírodu lze myslet jako jednající spíše tak, že se zmíněná opozice rozvolní a důraz se klade na vztah a vzájemné ovlivnění spíš než na rozdílnost).
***
(Včera.)
Nejprve zapršelo krátce po skončení čtení, ještě v Kampusu. Mnozí už odešli a kavárna pomalu zavírala. Po chvíli jsme se skryli pod plachtu nad venkovním pódiem, kde se předtím četlo. Déšť ustal a skupina se smluvila na další cestě. Než jsme došli na místo, začalo pršet znovu, stále však mírně a zájemce to neodradilo ani od pobytu venku před kavárnou. Když se místo, kde jsme našli útočiště, opět chystalo zavřít, rozpršelo se víc a pobyt na ulici se brzy stal nepříjemným. Pod deštníky jsme po krátkém zmateném rozmyslu přeběhli o dům dál. Silně lilo ještě nějakou chvíli a pak déšť opět ustával. Domů jsem šel pěšky, v mírném dusnu. A. ráno vypráví, že nemohla dlouho usnout kvůli hromům; směje se, když jí říkám, že v kavárně jsme hromy neslyšeli.
Stále se vrací několik básní a komentář Věry Linhartové – teď především Dům pro mé lásky: naslouchání (ticho, v němž je slyšet) a dům, obojí přítomné skrze/v psaní poezie, jakou rozvíjela v sice krátkých, ale patrně stěžejních přechodových obdobích.
Roztěkanost, další povinnosti a snad i toto deníkové psaní mi brání v soustředěnější práci na textu přiměřenějším digitální platformě současné poezie. Snad z toho nakonec ještě vzejde víc než soubor fragmentů a podaří se to vše zhodnotit, ale času na to není moc.
***
(24. 6.)
Roztříštěnost. Odpoledne prší; krátký, ale silný déšť v Kralupech. Sedíme v místnosti muzea na pietním čtení. J. lehce odhrne závěs, jako by chtěl dešti přihlížet. Později večer v Praze se znovu rozprší, tentokrát vydatněji. Mezi dvěma dešti mluvíme s J.: do budoucna je stále důležitější potřeba domluvy, říká a vrací se opět k ekokritice, kterou se před nedávnem zabýval také v jednom svém semináři. Z tohoto hlediska mu teď dávají smysl i kritické proudy jako feminismus či postkolonialismus, k nimž na začátku našeho hovoru v Kralupech formuloval spíše námitky.
Pročetl jsem několik článků, rozhovorů, ukázek a dalších drobnějších textů; vedl jsem četné hovory; přečetl knihy Sv. Outdoor, Nová divočina a Město hráze; prolistoval texty, které jsem četl dříve, ale nikoli ze současné (ekokritické) perspektivy – Součkové a Haukové básně, Linhartové Dům pro mé lásky; zhlédl jsem a vyslechl pár diskusí a pročetl referenční texty a počiny z českého prostředí posledních let. Je to málo? Na dva týdny možná ne, ale na jeden text?
***
(Včera.)
Toto psaní začíná růst vlastním tempem. Jeho život se odehrává v tazích tužky na ploše recyklovaného papíru. Jeho dech je přesně rytmizován velikostí stránky A4, rozmachem mého písma a pravidelným střídáním dnů. Mohl jsem mít pocit, že mě odvádí od vážného psaní rezidenčního textu, ale docházím k názoru, že je to naopak: Není jiného psaní, které by bylo tomuto prostoru a času vlastnější. Potvrdit to však bude třeba skokem z papíru na obrazovku počítače, z tužky do klávesnice, z ohraničenosti a pravidelnosti stránky ve zdánlivě neomezený prostor, v němž bude muset text své kontury znovu objevit.
Před odjezdem z Kralup zbývá pár desítek minut. Jdeme s J. směrem k řece, ale po chvíli (jsme zrovna na kraji zarostlého parku obklopeného silnicemi, kudy se lze k řece dostat) se otáčíme zpět. V budově nádraží procházíme nadzemním patrem, jímž se dá projít po obvodu kolem dokola. Naproti tabuli s příjezdy vlaků a příchodům k nástupištím je skleněnými stěnami uzavřený prostor s velkými květinami (poznávám pouze monstery) – před lety tu byla divočina, říká J., často jsem tu sedával po toulkách po okolí, když jsem čekal na vlak, ale nikdy jsem nezahlédl toho, kdo se o ni staral.
***
(25. 6.)
Za oknem tiché místnosti Alty jsou slyšet hromy. Déšť se vrací v přívalech. V našem bytě v Praze se potkáváme v kuchyni s M., T. a V., o tornádu nám včera říkala A. – hrozivé škody na Hodonínsku, děs z bezmoci. V dřívějších dnech popraskaly horkem silnice. Spojitost s klimatickou krizí se veřejně přiznává jen neochotně, odpovědné osoby se tváří překvapeně, dřív se o tom prý nemluvilo. Jak moc vzdálený je náš život v metropoli. Existuje analogie se vzdálením tomu, co se děje dál od vnitrozemí mírného pásu?
Zítra je velká akce Rebelie (či vzpoury) proti vyhynutí, ale patrně tam nepůjdu – budu v obchodě s knihami, kde pracuji, přepisovat tento deník. Nevíme nic podstatného, ale přesto je nám dáno žít a zemřít. Co tomu brání jsou překážky, o něž běží. My však nevíme ani co znamená žít a zemřít pro celý živočišný druh, nebo dokonce celou vrstvu provázaného života na planetě – děje se to kolem nás neustále, ale nelze s tím mít vlastní přímou zkušenost. Je třeba milovat osud jako svobodu.
*
(16:40)
Venku hřmí, vytrvalý déšť. Nemluvíme, píšeme si kusé zprávy. Květiny u nás v bytě napadly smutnice, svilušky a na listech rajčat jsme objevili drobounké housenky, které v nich nechávají díry.
Úzkost z textu – neroste to, co jsem chtěl pěstovat. Jak to snesou ti, jímž budu předávat půdu?
Na balkoně nám začal růst blín černý. Mám rád tuto květinu pro její spojení, na něž si matně vzpomínám, s prastarými obřady, v nichž se využíval odvar z blínu jako psychoaktivní látka. Jsem rád, že se u nás rozhodl vysemenit – ze suchých větviček přinesených z louky, kde jsme před více než rokem zaklínali válku.
Květiny u nás doma chřadnou a schnou, ale z hlíny dosud rostou zas. Díky péči A. snad ještě něco zachráníme, ale patrně to nebude to, co bychom byli bývali zachránit chtěli.
Moje psaní je plevel, který zkypří půdu a pak ji pohnojí, aby postoupil místo další(mu).
*
(17:50)
A. hovoří s matkou na chodbě a když se vrací, usmívá se. Rajčata na místě, kde jsme je zasadili a pak tam dlouho nemohli pobývat a starat se o ně, přežila vedra i deště a rostou. Stejně tak hrachy, které jsme zasadili do květináčů rozpukaných mrazem. Zahrada je divoce zarostlá, říká A.
***
(Včera.)
Přepsal jsem dosavadní zápisky do počítače.
Alta byla vyzdobena organickými tvary (tvory) z montážní pěny. Řasnaté, paprskovité, rosolovité, houbovité, rybovité, chapadlovité… plazily se po zábradlích, stěnách, spouštěly se ze stěn. Pohyblivá zeď, která v minulých dnech dělila chodbu na půl, odjela až k jejímu konci. Na čele zdi přistála dvě protáhlá hlavo-torza s velkým okem, fialově nasvětlená.
Odešli jsme z Alty ještě předtím, než se něco semlelo. Zahrada byla mokrá a déšť, zdá se, mohl odradit i některé návštěvníky festivalu, který v Altě právě začínal.
Na úterý, kdy plánujeme velké setkání k ekologickým tématům, jsou hlášeny přeháňky a bouřky a my se nemáme kam ukrýt (uvnitř bude divadlo).
Z poznámek na okraj přepisování vyvstalo shrnutí několika konceptů – formálně experimentálního – textu (o přírodní lyrice); dal jsem je dohromady na způsob neuzavřené série metod/způsobů psaní (o přírodní lyrice). Na místo vertikály jednoho soustředěně vypracovaného textu dospívám tedy k horizontále možností, variací, poznámek, útržků a myšlenkových pokusů.
***
(26. 6.)
Sešit, který byl během rezidenčních dnů stále v Altě, jsem vzal nyní k sobě kvůli přepisu deníkových textů. Do Alty se teď vrátí už jen na pár dní.
V práci v knihkupectví jsem poslouchal velmi podnětnou a burcující debatu o klimatické spravedlnosti. Padl například termín uhlíková kolonizace a také výzvy ke změně zdola, kritika selhání elit a role státních vlád, odhady, výzvy atd.
Kdo chce přírodě porozumět, ať jde studovat přírodní vědy; kdo jí chce pomoci, ať studuje práva, formuloval jeden z hostů, přírodovědec Alexander Ač. S uměním mě napadá např.: Kdo se chce naučit s přírodou žít… ale tak docela by to asi neplatilo, nebo ano?
Dávám si za pomyslný úkol – s myšlenkou na recyklaci deníkových zápisků v rámci konceptů – dopsat důležité, především věcné podrobnosti o rezidenčním pobytu, který pomalu končí.
***
(Včera.)
Jak souvisí mechanizace a formální unifikace psaní s otázkou konceptualizace přírody v básnických sbírkách posledních let? Jakou souvislost hledat mezi množstvím zápisů a času stráveného přípravou textů a chudičkou čtenářskou zkušeností se současnou poezií a pouze několika jejími sbírkami u ruky? Je nahodilost, neuzavřenost, proměnlivost a obyčejnost důležitým aspektem teoreticko-reflexivního psaní?
Střízlivě řečeno se mi zdá, že mě nejvíc zaskočila výzva Psího vína napsat formálně experimentální text. Mezi zamýšleným a vznikajícím se od té chvíle rozevírá stále hlubší trhlina. Důležitou roli jistě sehrála také přemrštěnost a technická (neověřil jsem včas použitelnost korpusu současné české poezie, který se pro mé účely ukázal – alespoň v dosavadním předběžně pracovním stavu, k němuž jsem měl možnost se dostat – nepoužitelným) nerealizovatelnost mého původního náčrtu a návrhu. Je to však patrně také tím, že jsem se s předchozím pouhým tušením přiblížil komplexnějšímu náhledu problému, kterému chce programově čelit ekopoezie či přírodní lyrika (tj. brát ho co nejdůsledněji na vědomí, nikoli ho samozřejmě přímo řešit).
***
(27. 6.)
Dnešní den je opět bolestně horký. Dusno patrně ještě ztěžkne v příštích dnech, kdy mají teploty překonat pomyslnou tropickou mez, ale slunce už teď pálí. Chladíme se studenou vodou, ale znepokojení z blížících se závěrečných termínů a tíha soustředění zůstávají. Na Altu myslíme už jakoby zpovzdálí; je možné, že se tam vrátím až v úterý k přípravě oikologického setkání (hrozící deště nám snad jen přidají na smíchu a radosti) a pak ve středu na setkání závěrečné (kdo ví, zda nebude vyplaveno), A. se možná do chladné místnosti bývalé knihařské dílny už nedostane (s Altou ji nicméně pojí i další projekty a místnosti).
Na některé rostliny v našem bytě se patrně vrátily svilušky; smutnice jsou také houfné, třebaže častěji drobné (o to však rychlejší), jejich aktivita a stav některých rostlin mě trochu znepokojují. Po odevzdání textu mám v plánu cestu do Radotína pro kolonii hlístic, vlakem podél skal. Pil bych pivo, ale mám vztek.
***
(Včera.)
Technická až odtažitá práce s převzatými a náhodně montážovanými texty ve mně zprvu vyvolávala nedůvěru a pocit nedostatečnosti, brzy se však zvrátila v radost. Roli v tom patrně hraje čas, jehož je málo, a tento pocit zamezuje plněji se ponořit do počátečních fází tvorby, které jsou ovšem klíčové. Teprve když je část materiálu zhruba zpracovaná a odkrývá určitější rysy, dostavuje se zvolnění a chuť k pečlivější a soustavnější práci.
Tento popis přímo neodpovídá žádnému přírodnímu ději. Může však přímo souviset se způsobem, jakým se mu lze přiblížit a integrovat ho jako součást vlastního života; rozpoznávat ho pak ve vlastních pohybech a zvyknout si na něj jako na sebe samého.
Načal jsem a snad zčásti dokončil rozpracování sedmi konceptů psaní o přírodní lyrice. Místy se snad objevuje záblesk smíchu, jinde možná tón až příliš moralistně či programově zatížený. Píšu bez jasnější představy o dalších možnostech a budoucnosti textu. Snad ale není nesprávná domněnka, že bez redakce nebude text tištěn a že jeho publikace není ani ničím vynucená, ani se na ní nespěchá. Množství času v kombinaci s přesným datem odevzdání, jistota součinnosti v osamělém psaní.
***
(28. 6.)
Mimo zdi Alty plánujeme úterní setkání v jejích prostorách. Program je bohatý a vzhledem k času (od 18. hodiny) možná místy těsný. Asi proto nás znepokojují předpovědi deště, hrozícího narušit plynulost. Na místě budou snad díky K. k zapůjčení deštníky. Vzhledem k množství vystupujících patrně sám příspěvek nepřednesu, vynasnažím se však o činnou přítomnost, představení účastníků a formulaci dotazů.
Až během posledních dnů (dnes) se dostávám k psaní alespoň vzdáleně odpovídajícímu původně zadanému výzkumu silového pole slova příroda na pozadí rozšířených dichotomií (kultura a příroda, civilizace a divočina, pozadí a figura, organismus a prostředí atd.) v české (!) poezii posledních šedesáti let. Pod tlakem okolností (nedostupnost nástroje, který jsem plánoval využít), ale i samotného psaní jsem nakonec dospěl k odlišné podobě textu-sítě, otevřeného a proměnlivého útvaru rozvíjejícího se nepravidelně a nerovnoměrně, nikoli lineárně, ale spíše do šířky. Co s takovým rozbujelým záhonkem udělat v rámci textových prostředí, bude otázkou následujících (dvou) dní.
***
(Včera.)
Přes den rostou teploty, nebezpečné slunce. Dopoledne a část odpoledne dopisuji rezidenční texty, večer ústí do brzkého spánku. Dal jsem dohromady jen několik poznámek a drobností, krátkých textů (do dvaceti stran, nepočítám-li v to tyto záznamy). Rád bych je ještě alespoň letmo prošel – při prvním čtení zůstalo jistě množství chyb – a zkusmo sesadil dohromady. Obávám se ale, že pro web bude nutné vybírat.
Zajímavé by mohlo být téma antropomorfismu a antropo(de)centrismu – postupy a strategie využívané v poezii pro otevření možného přesahu lidského. Snad se jedná o nit táhnoucí se básnickým psaním (zůstaneme-li u poezie) od pomyslných počátků. Ne vždy však jsou takové postupy spojovány přímo s otevřením se živoucímu světu. Je možné, že se to děje teprve ve 20. století pod tlakem válečných katastrof, s vlivem neevropských kultur, rozpadem kulturních vzorců a koneckonců prosazováním ekologie.
***
(29. 6.)
Od rána hustě prší, lázeň po včerejším horku. Rostliny v posledních dnech nezalité, dostávají napít; některým však hrozí v úzkých květináčích vyplavení. Sedím v kuchyni a poslouchám neslábnoucí šumění, které mě už téměř před hodinou probudilo. Po hodině déšť slábne a brzy jej přehluší tlumeně doléhající hlasy lidí, údery jakýchsi předmětů a voda tekoucí z okapů. Do hodiny pak vysvitne slunce, je slyšet hrdličku a zvuk sirény, která mi zní povědomě, ale kterou nedovedu ani pomocí počítač identifikovat.
Za několik hodin proběhne, nevyplaví-li nás déšť, setkání a diskuse k otázkám ekokritiky a ekofeminismu. Obě hnutí spojuje společensko-kritický étos – lze však mluvit také o emancipačním potenciálu? Domnívám se, že ano a že toto spojení to také naznačuje. Ale v čem tkví, nebo lépe řečeno: jak porozumět emancipačnímu momentu ekologie? Na první pohled se možná jeví jako ochranářské, sebeomezující až prudérní gesto, které usiluje o bagatelizaci každodennosti ve jménu abstraktně znějící morálky (tak se z dnes už archaických konzervativních pozic možná jevil i feminismus). Chápání ekologie je ale dnes už i šířeji odlišné; svým apelem na vyvázání z kapitalistických struktur a budování sítí založených na odlišných principech, než jsou komodifikace, konkurence atd., může být ekologie silně emancipační. Ekologii a feminismus spojuje zkušenost útlaku a možnost společného osvobození.
***
(Včera.)
Do Alty přijíždím až po páté, přepisuji si v tiché místnosti věty o vystupujících, ale po chvíli přichází K. Dobíjíme alespoň chvíli unavené přístroje a jdeme na zahradu, kde potkáváme několik spřízněnkyň*ců. Nosíme židle mezi záhony (záhadně na ně padla volba i po druhé). Krátce po šesté sedíme v půlkruhu nad záhony, v trávě, na židlích, lehátkách a lavicích. V průběhu večera nás bude odhadem kolem dvaceti třiceti. Zazní francouzština, arabština, němčina, slovenština, nádech portugalštiny, čeština. Nasloucháme veršům, komentářům, výkladům, překladům i originálům, do nichž se mísí hlasy dětí z opodál probíhajících dílen, hlasy ptáků, kolemjdoucích či projíždějících strojů. V půlce se rozvíjí překvapivě živá diskuse otevřená trochu provokativně míněnou otázkou po prioritách v angažovanosti – zda feminismus, či ekologie na prvním místě. Přes naivitu a jistou nedomyšlenost toho dotazu, který byl zároveň dotazem po samém smyslu části večera věnované právě spojení zmíněných dvou hnutí, tedy ekofeminismu, se sešlo mnoho podnětných myšlenek. Do druhé diskuse vstoupil prudký vítr a záhy déšť.
***
(30. 6.)
Nejpodnětnějším pro mě bylo na včerejším večeru zjištění, jak palčivými se zdají být otázky klimatu a feminismu pro všechny zúčastněné, jak široký prostor se během pár hodin mohl otevřít, nebo možná lépe: do jak širokých možností jsme se stihli vzájemně uvést. Vedle příspěvků teoretičtěji či literárně komparativně zaměřených bylo možné slyšet od přítomných pozoruhodné nové básnické texty a překlady ze sbírek Małgorzaty Lebdy, Anny Morrison, Triin Paja, Tzvety Sofronievy a Volkera Sielaffa. Možnosti a formy komunikace a soužití s mimo-lidskou přírodou, otevření vnímavosti, rozvoj citlivosti.
Všichni vystupující byli dobře připraveni a vzali vážně výzvu komplexního politického tématu. Společně vytvořili*y živý prostor, obohacující, jak věřím, pro vztahy mezi lidmi i mezi záhony, ptáky, hmyzem, rostlinami, kameny a všemi dalšími bytostmi, které na večeru spolupracovaly, včetně bouře, která si vzala slovo až v samém závěru, po odezněných příspěvků všech zúčastněných, jimiž byli*y – Katarína Bakošová, Klára Krásenská, Marie Iljašenko, Karolina Válová, Kateřina Konrádová, Nela Houšková, Vilém Kubáč, Veronika Dvorská, David Šír, Alžběta Jilečková, Terézia Klasová, Richard Kramár, Ondřej Macl, Petr Tureček.
***
Stojím u psacího stolu v tiché místnosti v Altě (v rohu je na něm nenápadná značka AVU, které si všimla A. při své první návštěvě). Je to posledních pár chvil na tomto místě. Za několik minut se potkáváme s L., předáme si klíče, snad i trochu shrneme a rozvineme další postup. Rychle, náhle a v mírném spěchu tento pobyt začal a plynul, bez delších zamyšlení a rozvah také končí. Nechám tu po sobě pár knížek a třeba nepatrnou myšlenku na možnost vyklíčit a rozvíjet se, jíž ve mně už teď začíná nepochybně pracovat tento pobyt, krátký sice (21 dní), ale velmi cenný. Pokoušel jsem se vyvážit počáteční nejistotu a pocit nepatřičnosti přesměrováním svých skromných sil k psaní textů a organizaci ekologicky zaměřených událostí. Pro mě tato možnost s větší pečlivostí a vážností sledovat tento jistě z nejpalčivějších problémů dneška a sžívat se s ním, nakolik to lze říci, má význam takřka přerodný. Ale co ví vítr o bouři.