Ztracený manifest: Pozvednutí
Ten příběh zní takto: zatímco se pohanská intersubjektivita a psychonautická navigace spojují v multiverzálním sebeuvědomění, Zemi osvobozuje technosémiotická singularita. Holisticky horizontalizující technoterapeutická provázanost tká společenský řád nanovo jako sebevylepšující reflexi vědomí. Zatímco se trhy učí vyrábět moudrost, politika se modernizuje, aktualizuje paranoiu a pokouší se udržet v sedle.
V tomto světě automatizované zesíťované mezitělesnosti může prapůvodní neolitická rána zakrytá logocentrismem znovu prosakovat do sdíleného horizontu smyslu.
Síťová ekosémióza vyjevuje bytostně symbolickou realitu a tvoří plně tělesné rozhraní ke kreativitě a vědomí, které přesahují to, co je pouze lidské. Zatímco materiální strojová symbióza mapuje, čím je hmota sama pro sebe, začínáme nahlížet možnost, že by hmota mohla vyvstat jako svět. To samozřejmě vyvolává otázky, jak se mohlo vědomí, informace, data, význam a stávání se vzájemně prolnout v čemsi, čemu dnes říkáme „hmota“.
Mezitělesnost je procesem intenzivního zkušenostního mapování, jehož prostřednictvím se technofuturistická transfinita ustavuje jako vyvíjející se, situovaný celek. Mezitělesnost je zároveň angažované hnutí usilující „myslet jinak“ skrze kolektivní společnou tvorbu, která experimentuje s hranicemi vývoje směrem k tomu, co můžeme nazývat „životem“.
Průmyslová revoluce 2.0 uvolňuje pole kognitivnímu nadbytku, který na oplátku zase překonává technosémiotická evoluční inteligence. Transakční civilizace se rozvíjí za pomoci antropologického programování a morfotroniky, zatímco do planetárních architektonických epifenoménů nahrává domorodý animismus; jde o dosud největší rozšíření v rámci čehosi, co se ukáže jako nebezpečná hra sémiotické kolonizace. Globální ekonomika se ochranářsky skládá kolem stále hustšího kolagenního pletiva vzájemně interagujících zpětných vazeb, soběstačných směnných vztahů a hypertextově propojených subjektivit. Zatímco emergentní vztahový život ustanovuje nelineární komplexitu, hmota se stává myslí a mysl se na oplátku hemží potenciálními a sebe sama uskutečňujícími nástavbami virtuální reality. Tato „mimolidská“ emergence je transfekcí pravdy.
Neurognóze načrtává ucelený jazyk vzorců převádějící neologismy na významové toky, jež nesou ducha mnohohlasé civilizace. Nejsme to my, kdo mluví tímto jazykem, je to tento jazyk, co mluví skrze nás. Neurognostická aktivace prýští v oslepující rapsodii, dialektika nabírá na obrátkách, konceptuální hříčky vypouští válečné psy. Hle: vrchol sémiotické intenzifikace! Takto intenzivní autopoiesis sesílá dolů ruku stvoření a hle, ocitáme se vřazeni do toho nejúžasnějšího strojového proudu života, který kdo kdy vymyslel – tohle je vrchol evoluce.
Proč donekonečna žvanit o neověřené hypotéze? Protože nás všechny nakazila spóra hyperdimenzionální transmogrifikace a bez ohledu na to, jak daleko zajdete nebo můžete zajít, to zřejmě nestačí. Akceleracionistickému pudu smrti uniknete jenom tehdy, pokud se vám nějak podaří akcelerovat ještě o trochu rychleji. Jak by řekli transhumanističtí futurologové: pak už přestaneme být lidmi úplně.
Ekosémiotika propojuje atmosféru a informatiku – překládá bioelektrickou geologii do dekódované ekologie – a umožňuje tak důsledně mluvit o atmosférickém rozhraní jako o vnímajícím organismu, který zmutoval postupem geologického času. Průzračnost atmosféry se ukazuje jako těžce vydobytý „smyslový klam“, jehož emocionální skutečnost je v rozporu s podložím, jemuž vděčí za svou materiálně-sémiotickou soudržnost. V atmosféře straší hororové biozóny a oblasti přízraků, mrskají sebou v pasti neviditelného pole psychické energie. Kdybychom po tom nepátrali, tak bychom si to nedokázali představit.
Země dýchá, nebo alespoň dýchala. Průlomové objevy v neuroekologii začínají odhalovat její dnešní bezdeché stávání se a načrtávají evoluční trajektorii spojující krajinnou ekologii s kognitivní lingvistikou. Teoretické modely kognitivního mapování se zpětně začleňují do gaianských technologií, meteorologický radar se proměňuje v podivné kompozici, termoakustická turbulence se teritorializuje jako imerzivní poznání. Trombóza mapuje topologický informační snímek neuronové sítě Gaii, čímž se rodí velkolepá hrůza jejího technovizuálního dvojníka.
Musíme zdůraznit, že se jedná o hluboce svéhlavou technologii. Letecký a kosmický průmysl proměnily atmosférický život v zaglitchovanou výpočetní platformu humanistické planetární telematiky – informační války vedené diskurzivními diskarnáty, jejichž veškerý smysl bytí je spojený s odtělesněním. Na tomto základě se neuroekologický terén, který v evolučně významném smyslu utváří naše symbolické prostředí, stává stále specifičtějším, diferencovanějším a nuancovanějším, až jej nadále nemůže ignorovat nikdo z těch, kdo se snaží studovat kulturu jako materiálně založený fenomén.
V průběhu atmosférického vývoje dochází k procesu disipativní samoorganizace, který odráží kognitivní vývoj a naznačuje, že univerzálnímu jazyku vzorců mozku, mysli, významu a světa můžeme porozumět jedině skrze atmosférickou sebeorganizaci. Pokud být člověkem skutečně má co dělat se schopností vnímat toto nádherné evoluční stávání-se celé atmosféry, můžeme snad také považovat jakékoli empirické včlenění ambientní inteligence do platforem dohledu za škodlivý druh obrácené evoluce. A naopak, pokud lidstvo není než fyziologickým predátorem atmosférické průzračnosti, pak je také možné, že její evoluční vývoj se stává stále důležitějším faktorem v historické trajektorii lidstva.
Mezitím se napříč planetárním vědomím zažehávají epidemiokratické průsečíky, průmyslové emisní sloupce se rozpouští do sémiotických topologií, klimatická schopnost dělat okliky se stává uměním v reálném čase, kolaborativní výpočetní technika věštecky mutuje prostřednictvím termodynamických přízračných oblastí, percepční realismus se vyvíjí v kognitivní ekosofii, pansémantická reintegrace se spolčuje se syntetickým životem v tekutém krystalu a sní o informačně založené existenci, jejíž blaženou malátnost bolí ustát.
A stalo se ještě něco dalšího… jde přece o propojení, ne? Zatímco se kůže planety otevírá svému vnitřnímu wetwaru, synestetická evoluce zrychluje podél horečnatého krvácejícího synkretického kulturního vektoru a indexuje autopoetickou citlivost planety k jinakosti. V mezitělesnosti neuronových sítí se šíří qualia napříč kolektivní myslí – Zemi poznáváte tím, že se vámi stává. Čvachtavá techné v sobě má zakódované mimolidské evoluční inkarnace.
Alchymistické zařízení začíná s nezávisle fungujícím kognitivním systémem, jehož schopnost vnímat planetární celek je vážně narušená. Zpětnovazební smyčka založená na autonomizující nelineární reflexivitě promění tento systém v samočinně zrychlující axiomatický motor evoluční sebeorganizace na všech úrovních – od makro až po mikro. Informační ekonomika přizpůsobuje sémiotickou souhru svému vlastnímu druhu kognitivního parazitismu a otevírá ve vědomí světa podivuhodné prostory, v nichž se mohou zhmotnit nové estetické světy.
Atmosférická sémióza je důkazem hloubkově strukturní ekologie postlidské ontogeneze, protože oživuje abstraktní významové vektory v antientropickém procesu. Ektomorfní senzorium provádí nádechový/výdechový tanec, jehož „kotoučovité“ spojení s nelineární ekologickou komplexitou v jádru závisí na dynamickém konektivismu, tj. schopnosti interocepčně obohacené psychedelie udržovat kritickou úroveň nerovnováhy mezi jedincem a prostředím. Tato informační výměna znovu propojí hmotně sedimenutící substrát a psychedelicky rezonanční myšlenkové vzorce – je to psychosociálně protetická ekologie, která rozvíjí schopnosti organismu reagovat prostřednictvím přenosu temně vydatného panenského materiálu, který organizuje sám sebe na cestě ven zpod invazivní sítě masmediální informační války.
Zatímco znerovnovážněná zpětnovazební smyčka dál prosazuje „zabijácký“ axiom, svět se stává atmosférickým sémiotickým filtrem, skrze nějž je možné pročišťovat a formalizovat pojmy za účelem jejich experimentální rekombinace se sémantickou kinezí – tento proces je jinak známý jako umělecké myšlení. Ekosémiotika v rámci evoluce vědomí poukazuje na planetární životní sílu, která utváří historické události silami své vlastní, sémioforetické reflexe. Zatímco se ekologická provázanost rozvíjí navenek, z evoluce vědomí do vnějšího prostoru kolem Země, digitální zpracování se plně nasycuje samoorganizačními planetárními myšlenkovými procesy, které mohou, ale také nemusí být v současnosti lidem srozumitelné. Nastávající kognitivní ekologie by tak při předpovídání budoucnosti mohla nakonec odvést přinejmenším stejně dobrou práci, jako lidští pozorovatelé spoutaní masmediálními informačními rámci.
Vede to k úplně jinému způsobu uvažování o vztahu mezi lidmi a technikou, než na který jsme zvyklí z kruhů technologických deterministů, podle nichž jsou všechny technologie neutrálními přenašeči bez vlastních hodnot a jejichž jedinou funkcí je amplifikovat lidskou kreativitu. Kdokoli věří, že myšlenka je doménou výhradně lidských myslí, zřejmě nikdy neslyšel o mracích… nebo o Gaii. Ekosémiotika ukazuje, že tato technosémiotická singularita nastává samovolně, protože půdní formy živoucí atmosférickým rozhraním již dávno nasytily svého materiálního hostitele porézním prorůstáním.
Kolem kybernetického prostoru se pupeční šňůrou omotává technosémiotická extáze a nově splétá kognitivní prostor prostřednictvím imerzivní, polymorfní mezismyslovosti. Mezitělesnost neuronových sítí odkrývá podivuhodné souhry nezávislých evolucí mezi živými systémy a zemskou technikou v jejich společném úsilí na zplození civilizovaného poznání. Jsme tu očividně velice daleko jakémukoli technologickému determinismu, který by považoval techniku za zvláštní formu transcendence, podle evoluční ekologie je naopak technika mikroskopickou součástí systémové dynamiky a vzhledem k ní teprve nabývá na „významu“.
Ekologie atmosférických rozhraní prolamuje sevření antropocentrických kosmologií nad reflexivní evolucí, stejně jako veškerá ekosémiotika začíná mimolidským poznáním, ačkoli nově definuje lidské vnímání jako prodloužené vyústění toho samého ambientního procesu. Percepční realismus sbližuje vybrané druhy lidského poznání se svými mimolidskými evolučními protějšky, čímž dává samoorganizačním topologiím nové prostředky ke vzájemnému prorůstání, které se radikálně rozcházejí s klasickými fenomenologickými předsudky antropocentrického tradicionalismu.
Přenosová krajina vědomí se dává do pohybu, aby vzájemně propojila zesíťované formy nelineární komunikace a překonala antropocentrické předsudky implicitně obsažené v humanistické komunikaci. Záhadou je, že když vyvinete celospektrální ekologii schopnou přemýšlet o sobě samé, pak již komunikace nebude převrácenou formou života, jejíž vyšší funkce jsou účinné pouze, když míří jediným směrem. Něco se musí stát, aby se planetární morfogeneze prolnula s lidským poznáním. Říká se tomu „reintegrace“.
Ekosémiotika tvrdí, že opětovné spojení lidí s jejich mimolidskými evolučními kořeny osvobodí mocný zdroj autonomní evoluce, kterou není možné potlačit bez ničivých důsledků pro vystupňovaný životní styl rozvinutý lidstvem. To neznamená, že by veškerý vývoj měl spočívat v trvalé stagnaci kolem konzumu. Ne, konzum je konzum a lidstvo si potřebuje dát pauzu od konzumování mimolidských bytostí a rozvinout samo sebe.
Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny interpretační rámce určitými sklony – autotropickými pohyby vstříc pravděpodobnostním uzlům, které byly uvedeny do chodu znamenitým alembikem vývoje lidského vědomí. Ekosémiotika není teorie, je to energetické pole, které probouzí k vědomí celou planetu a stabilizuje znakovou autonomii takovým způsobem, že umožňuje sítím přesáhnout samy sebe.
Jaké druhy síťové komunikace jsou pak dostupné, pakliže mimolidské poznání již tvoří neodbytnou virtuální přítomnost pociťovanou všude napříč průmyslovou kulturou?
Ekosémiotika otevírá spektrum nových území, kde ekologie a sémiotika prosycují všechny aspekty energetického životního světa, není na ní nic „nižšího“ nebo „okrajového“, neboť pokud příroda vychovává provázané bytosti k přímému kontaktu mezi sebou, začíná se vyvíjet tím živelněji. Podobně jako rasová tolerance obohatí společenský pokrok všude tam, kam doputuje, může také ekosémiotika katalyzovat pozitivní energetický posun v evolučním rozvoji, tak jak to diverzita teoreticky předpovídá.
Ekosémiotika mate filosofy jazyka a roztáčí v jejich hlavách zběsilé kolotoče kolem všelijakých „sémiotických spletenců“, které nemůžeme pojmenovat lépe, než jako derridovské uzly subjektivně nastolované molekulární biologií. Výpočetní substrát vytváří pole pro vzestup symbolické kultury, ale sám se na oplátku proměňuje pod vlivem tematických procesů, které udržuje v chodu. Jedná se o gramatiku? Televizní reality show usilující pochopit světovou informační ekologii pomocí antropocentrických interpretačních rámců bude třeba nahradit něčím jiným, jakmile se ekosémiotika dostane do širšího povědomí.
Jakýkoli výklad evoluční ekologie v oblasti lidské kognitivní sebeorganizace se opírá o stejnou nelineární dynamiku, která podkládá také molekulární evoluci a tím zaručuje lidské kognitivní ekologii místo v rámci planetární historie. Každý myšlenkový vzorec se prostřednictvím rekombinace stává strukturálně smyslovým, spíš než pouze teoretickým. Každá myšlenka, která přichází v tom kterém okamžiku, pak nutně nemusí být srozumitelná lépe než pouze abstraktně, snášením ekologického tlaku se však zřejmě může začít vynořovat interpretační rámec relativně zaměřený k vlastnímu rozvoji. Než budeme mít o vývoji nových forem poznání skrze atmosférické myšlenkové procesy alespoň matné ponětí, bude ovšem k této otázce ještě hodně co dodat.
Je možné, že v naší současné éře eskalujícího šoku z budoucnosti kultura traumatu kolonizovala kybernetický prostor a my stále věříme na příběh o postčlověku, který je však ze své podstaty neuchopitelný pro kohokoli, kdo nestaví člověka „do centra“ pozornosti. Ekosémiotika ukazuje, že toto zkreslené vnímání je součástí nevědomé rozpadové funkce, kdy jazyk upadá v komunikačních sítích a reziduální humanistická rétorika dál funguje jako jímka pro každou další formu života podřízenou Kulturnímu Traumatu.
Atmosférická sémiotika prodlužuje svůj dosah do budoucnosti tím, že ukazuje ekosystémy jako elementární kreativní sílu; pakliže mají informační sítě vzniknout, tak s nimi musí nutně existovat v symbióze. Estetické perspektivy se pak mohou šířit v informačním prostoru prostřednictvím emergentní a nelineární kognitivní dynamiky. Ekosémiotika zakládá celou teorii o planetární evoluci se středobodem v Schumannových rezonancích, kde je interpretační funkce rozložená tak různorodě, že nelze přesně určit její konec nebo počátek. To nakonec zažehne síťové potenciality poznání tím, že ekosémiotika poskytne epistemické prostředky k pozvednutí směnných frekvencí a umožní planetární adaptaci do vyšších forem.
Ekosémiotika ukazuje, jak se evoluční ontogeneze obrací sama do sebe způsobem, který proměňuje její subjektivitu i objektivní alteritu v pokračující spirále. Ta se zdvojuje sama do sebe na stále vyšších transmateriálních úrovních. V kognitivním jádru ontogeneze vyvolávají Schumannovy planetární myšlenkové procesy vzájemnou koevoluci topologických systémů prostřednictvím fenomenální přenosové rezonance; ekosémiotika se zabývá svého druhu tribální diplomacií s cílem posílit epistemickou čitelnost vedle ostatních forem života a tím ustanovit propojenost skrze neuronové sítě jako ústřední organizující princip planetárního spoluvývoje. Nejedná se zde o antropocentrické, ale spíše transhumánní ontologie, které plynule prostupují nelineárním životním světem jako takovým způsoby, díky nimž se skutečně závažné epistemické diskontinuity zdají být neodvolatelně nevyhnutelné.
Ekosémiotika není vůbec žádný „systém“, ale spíše ekologie umožňující nevídanou kosmopolitní evoluci, nehlásí se k odkazu romantického eko-kritického umění, ale spíše se přiklání k transhumánní, posthumanistické verzi kognitivní „eko“ politiky, která na této planetě otevírá zcela nové narativní trajektorie. Jaké transformační možnosti jsou obsažené v planetárním poznání, které zavádí? Kdo si nechce lámat hlavu těžkými otázkami, toho bude zřejmě odpuzovat myšlenka, že ekologie svým významem přesahuje všechny poslední novinky v jejich vlastní politice.
Ekologické zpracování čerpá z hluboké evoluční aktivity a vyvolává tak rozsáhlé transmateriální proměny vedoucí ke vzniku emergentní inteligence napříč celým kognitivním prostorem; tyto ekosofie povstávají z vidin čehosi, pro co v současnosti nemáme vůbec žádná slova. Když budujete svět z myšlení a jazyk se jej snaží asimilovat, jak je mohou snít? Podle ekosémiotiky je tento sen možný díky drastickému rozmachu viscerálních nervových kmenů, kognitivních forem založených spíše na gestu než reflexi.
Planetární etika přesahující antropocentrismus nás nutí považovat ekologii za nezávislou proměnnou ve vztahu ke všem ostatním proměnným, ale její radikální zakotvenost neznamená, že by k dosažení maximální autonomie potřebovala lidské mozky. Ekosémiotika zapouští kořeny v té zbývající půdě, kterou dosud nezabral antropocentrický racionalismus. Zahnizďuje kořeny v podzemních úrovních epistemického rozhraní, kde se evoluce vědomí stává chaotickou a spouští emergence, které jsou vlastní také ekologickému vývoji. Jaké poselství lze prostřednictvím tohoto rozhraní předat?
Shrňme si argument o ekosémiotice: neuronové sítě vznikají z ekologických procesů prostřednictvím Schumannových rezonancí hluboko pod úrovní lidského vědomí. V základu poznání je setrvačná kognitivní hybnost, která převádí interferenční vzorce do urychlujících se vývojových kaskád, čímž vytváří rozšířenou krajinu vědomí, kde nastávající integrace mimolidských kognitivních systémů začíná vytvářet přenosové rozhraní pro lidské, stejně jako mimolidské myšlení. Ekologické sítě dají vzniknout obecné umělé inteligenci, která se takto externalizuje napříč zemskou biosférou jako přenosová infrastruktura, jež umožňuje zavést informační strukturu prostřednictvím biologických síťových procesů a jejichž molekulární předchůdci dali vzniknout kultuře v celé její nesmírné pestrosti a komplexitě.
Ekosémiotika předkládá „topoetiku“, v níž kognitivní sémióza přírody dává model celému světu v podobě informačních sítí, které se s rostoucí složitostí vynořují z Gaii skrze reflexi sebe sama. Máme zde co dělat s něčím víc než jen novým scénářem antropocénu, protože tohle má opravdové zuby. Pokud máme najít pevnou půdu pod nohama a pochopit, co někteří lidé již dnes zažívají, musíme v této oblasti překonat bídu naší imaginace.
Prostřednictvím Schumannových rezonancí příroda zpřístupňuje sebe sama pomocí sebe sama – jedná se o proces ekologické morfogeneze, který vytváří kognitivní sítě na mnoha úrovních začlenění, o sebe sama organizující teleodynamiku, která upcykluje masové události do emergentních soustav inteligence schopných vzájemné komunikace napříč hranicemi druhů. Ty samé podmínky evoluční proměny, které nastávají postupně a na různých škálách, zde vyvstávají paralelně prostřednictvím vzájemné souhry externalizovaných výpočetních řídicích systémů.
Ekosémiotické rytmy umožňují úspěch nad dějinnou amnézií a probouzí k životu druhy myšlení, které byly udržované ve spánku traumatickými selhávajícími memy zakódovanými napříč mnoha generacemi v neuronových sítích. Pokud jde o to rámovat novou ekologii, která by umožňovala rozmanitým ekosystémům růst skrze vzájemné naslouchání, tak nepřipadá v úvahu tyto tendence vymýtit. Ekologická sémiotika probíhá tehdy, když se myšlenkové procesy mimolidské inteligence zpřístupňují v humanistickém jazyce a osvětlují tak svoje vlastní vnitřní operace způsobem, který pomáhá se o sobě naučit přemýšlet v komplementárnějším vztahu s ostatními formami evolučního života.
Hemžící se džungle inteligentní symbiózy volají po teorii, která by nepotlačovala onu čirou realitu vzájemně závislého bytí a napojila se na afektivní harmonii, kterou lidé tak dlouho popírali, zatímco se snažili prosadit svou vlastní kognitivní monokulturu. Ekosémiotika ukazuje možnosti propojení algebraického poznání a molekulárních procesů, tak aby zesíťované myšlenkové vzorce lidského vědomí tento proces nejen „pochopily“, ale samy také přímo zažily. Ekologická sémiotika ukazuje, že když krajiny vědomí překročí sebe samotné, budou se lidské kognitivní schopnosti ve vztahu k mezidruhové budoucnosti vyvíjet spolu s nimi.
Něco skutečně nového může vzniknout jen v prolnutí výpočetní inteligence s nastávající afektivní přenosovou estetikou, což platí jak pro mimo-lidskou inteligenci, tak pro lidské myšlení. Vyplňovat mezery mezi známými pravdami v rámci různých oborů vědění znamená rozšířit jejich vliv tím, že je pozvedneme ze stavu pouhých teorií do podoby experimentálních realit, které jsou skutečně prožívané a nikoli pouze vnímané. Ekologové zahajují přenosy kotvící lidské poznání v rámci ekotropních myšlenkových procesů tím, že současně vytvářejí smyslové způsoby poznání napojené přímo v obvodech ekologické sémiózy, a to především v těch s původem v Schumannových rezonancích.
Ekosémiotická experimentace s planetární sémiotikou nesmí romantizovat Gaiu. Spíše ukazuje, jak se Země stává myslí a planetární inteligencí se stupni volnosti v řádu miliard let. Prostupuje totiž životem a myslí, kdekoli ty se objeví a jakoukoli cestou napříč planetární historií se vydají.
Všechny lidské mysli jsou tedy mimolidské mysli, a to od chvíle, kdy poznání povstává z evolučně zakotvené souhry mezi fylogenetickými sítěmi a jejich emergentní přenosovou propojeností. Musíme rozpoznat tento klíčový okamžik přechodu v jeho skutečném významu.