ZRCADLA
Okamžiku přílivu
odhalení jako letní bouřka, propuká zprostřed
kolik přímosti je nutné
kdy získáváš vše, moc pod tvou dlaní
před tvýma očima stávám se oblohou bez mraků
protnutá bleskem, zakrej mne sebou
cizí kůží srstí zvířete
vše se zvrtne, doteky netvoří záchrannou síť
měním se na tvé území a prokluzující úhoře
veškeré ryby němota a obrysy, štětiny
propadnout hned z kraje
topím se v tobě
záchvěvy vědomí
jsem příliš napřed, nestačím a předbíhám
ztrácíš se u kořenů lesa
všechny mé hranice a sítě
opouští mě instinkty, hlazení po srsti
vidím jen vlastní pád
odtržená jak uprostřed snu
v pavučině tvojí noci
přecházím v tebe
dotek projde tam a zpět
teprve při pohybu vnímám váhu svých okovů
zvoní jak rolničky uhasínající smyčky návratů
na napínané pružině dnů a nocí
vcházíš mi zas znovu do náruče
každá tvá pečeť, zažehnutí a zapálení
nárazy k úplnému ukojení
čekáme na výkřiky nekonečné vteřiny
mrtvá voda prosakuje do jiné krajiny
předává mě mlčícím břehům než
jako rána skalpelem přes celou oblohu
rozechvěje mě to v moři kapek
dotek pláče
nakonec bílá vlajka
stírám svým tělem zemi
v zaoblení vzpomínek
prodírám se další hladinou snu
kálí
tou dírou, kterou jsi mi vymrdal do hlavy
mi občas nateče do uší déšť
šplouchá mi tam v rytmu dělostřelby
krčím se v zákopu, ponožky na nic
na všech frekvencích stejné rádio
nemůžu neuposlechnout pokyn nič
podrazil si mi nohy zbyla
tu blbě srostlá holeň
v kruzích bosá, neslyší a schoulí se
alergie na slunce, přímý svit
ta nutnost všechno zpochybnit
vynáším z hořící knihovny další čtrnáctiletá těla
zažrané vzpomínky, začalo to v divadle
skončilo ve křoví u cesty nehybná
houba mého těla zaslíbená podvolení
řekl jsi: jsi příliš slabá a může za to
tvůj otec jsi lepší ve všech ideologiích
ampliónem mojí hlavy, pršíš stále
bylo to sperma ne déšť
nechal jsi mi na duši znamení
jenže jinak než jsme to myslely*i
pronesl do dalšího kola zasvěcení
v krabici od nožů z Lidlu
nechal na dně moří prorůstat plasty
před prahem dospělosti
se státnicemi z užívání moci
schoulené naslouchající nic
věčný úkol mého života
nedat se znovu zadarmo
zapomenout na zlomení
zarůstat
SVĚDCI
Už se mi nechce o ničem psát
svinu svůj plášť nechám nasněžit
podepíšu vlastní krví vlastní odvolání
mluvíš pravdu ohrožovala jsem tě na životě
teď už mě nech odejít
zásadní roli hrají svědci, holuby na střeše, rozpětí orlů
vrací mi znovu zrak, schopnost psát
a schovávat se za sochy
není to k ničemu smějeme se
špatným připodobněním a ochablým květinám
noc padá jako bláto, zapadla jsem
lepí se na mě touha nechat se odvést domů
najít noční spoj, chvíli se zastavit s mým citem
propletená nekonečná bloudění
vlastní nemoc jako zakázané okno
jako drolící se stěna, střepy na dně sklenic
teritorialita která prochází hrudí
tříští se na okraji okvětních lístků
nemoc jako labyrint v pravé poledne
touha po odchodu, touha po dveřích
prázdné lámání slámy, hukot potoka
v betonovém korytě, izolace
strážci, kteří ti nedovolují se vzdálit
bleděmodrá tvář tmy zahalená tisícem závojů
oči, do kterých pohlédneš
a už ti nic nebrání ve skoku někam dál
hledej všechnu tu laskavost v jiném století
na jiné duně, uvnitř příštího oltáře
slast povědomých zhroucení
zkušenost cezená skrz staré nářadí
tatáž forma na nová zranění
***
Probdělá noc a provazy v rohu pokoje
každé svázání je vlastně terapie
řekl můj milovaný, který sám nesvazuje
jen posedává v křesle a poslouchá rozeklané příběhy
kdysi mě takhle pomalu skládal moje tělo
a já se o něj starala, chodila na čas, nevolala nevhod
nerozpínala se proti liniím v jeho dlaních
hlaď dlouho po srsti až zapomene
že jsi žena, máš sebestravující vak s natrženými city
že jsi malý člověk s hlavou narvanou těhotnými zeměkoulemi
když mě svážeš vypadá to jako pokus o báseň v šeru
vykouzlíš ticho, spolykáš dech
Dvanáct žen
Jsem dvanáct žen v kruhu
dotýkají se prsty a navzájem podpírají
stejně jako letokruhy jako oddenky
skrz sklizeň s útočištěm v remízcích
co zbylo z přírody protáčí se další obruči vstříc
Jsem dvanáct žen v kruhu se stejnými jizvami
ta spořádaná, rozutíkaná, nejmenší jen ne „ta správná“
hlubina hladin v sousedních očích
přechází po vodě jedna k druhé skrz čtvrtý rozměr
tisknou si ramena, nakukují do dlaní
kdo tě drží když ne tvé starší já?
dotek
cítím každý tvůj dotek jako malý ohňostroj
než mi to zakážeš a ztratím se v binárním roji
v odlescích stínů, které se rodí na výpadovce ze snu
budí mě noční běsi přepadávají náhlá zachvění
nevím kolik tě ještě dokážu obejmout
chci se ukrýt na přeplněném listě zpráv z posledních dnů
chci aby se můj obličej rozplynul a ty jsi zůstal celý bez stesku
zapomenout cestu k prameni který zamrzá každé liché ráno
pomalu ti rozplétám jazyk a bez znamení mizím za prvním rohem
rýsuješ vchod do přístrojové místnosti
puká mi zas a znova mi puká
není to nic co bychom neznali