vzkaz v láhvi
je zvláštní že je zvláštní mluvit sám se sebou
vždyť co má člověk dělat
když se hrozně pomalu motá k poště
kde si má vyzvednout
vzkaz v láhvi
ve škole říkali
že dialog je asistovaná tortura
a že mluvit nahlas
je jako tančit u tyče
měli pravdu
všichni tančí u tyče
ve škole ale neříkali
jestli se to vztahuje i na vzkaz v láhvi
jestli se i on po otevření
nestane dialogem
a tak jej pokládám do ledničky vedle polotučného mléka
a zvažuju jestli nakonec skutečně není zvláštní
vést dialog sám se sebou
navěky
anděl v zahradě muk
odešla žít mezi klíčové dírky
nenašla nic než olizující plameny
jejich vlhkou záři
a otrocké strupy co zanechávají
na pokožce
i na duši
a teď je v sobě zavírá jako láčkovka
umírají jejich těla pulzují
ona trpí rozkoší
vždy
jelikož musí
jelikož pro ni neexistuje spánek
krátká smrt
má místo něj cejch a propocenou postel
a sípot a sliny a dech zdechlin
a prsty kolem krku aby se cítili mocní
a v sobě mokvající život co skončí dřív než začne
a otrocké strupy navěky
jsi jedna ze čtyř
jsi šest procent
jsi každá desátá
jsi v normě
přes ulici vidina
náměsíčný ses mi svěřil
-já to dítě jíst nebudu-
štípal jsem tě do kůže
-tak ho dej mně-
smál ses nepříčetně
jako malej kluk
díky za to
aspoň za to
druhý den ráno
už bylo tvé obočí rovné
a do pórů tě štípal
akorát cigaretový kouř
tvůj odevzdaný tón
se jevil jako
přes ulici vidina
a myšlenky jsi měl zas jen
pro jediného boha s epitafem
jasný postulát
dno je jen od toho aby si ho
člověk prohlédl
a pak dobrovolně zvedl zrak
na ty topoly
zapíchlé vzhůru nohama