Matyáš Vejvalka : Topoly zapíchlé vzhůru nohama

vzkaz v láhvi

 

je zvláštní že je zvláštní mluvit sám se sebou

vždyť co má člověk dělat

když se hrozně pomalu motá k poště

kde si má vyzvednout

vzkaz v láhvi

 

ve škole říkali 

že dialog je asistovaná tortura

a že mluvit nahlas

je jako tančit u tyče

měli pravdu

všichni tančí u tyče

 

ve škole ale neříkali

jestli se to vztahuje i na vzkaz v láhvi

jestli se i on po otevření

nestane dialogem

a tak jej pokládám do ledničky vedle polotučného mléka

a zvažuju jestli nakonec skutečně není zvláštní

vést dialog sám se sebou

 

 

 

 

 

navěky

 

anděl v zahradě muk

odešla žít mezi klíčové dírky

nenašla nic než olizující plameny

jejich vlhkou záři

a otrocké strupy co zanechávají

na pokožce

i na duši

 

a teď je v sobě zavírá jako láčkovka

umírají jejich těla pulzují

ona trpí rozkoší

vždy

jelikož musí

jelikož pro ni neexistuje spánek

krátká smrt

má místo něj cejch a propocenou postel

a sípot a sliny a dech zdechlin

a prsty kolem krku aby se cítili mocní

a v sobě mokvající život co skončí dřív než začne

a otrocké strupy navěky

 

jsi jedna ze čtyř

jsi šest procent

jsi každá desátá

jsi v normě

 

 

 

 

přes ulici vidina

 

náměsíčný ses mi svěřil

-já to dítě jíst nebudu-

štípal jsem tě do kůže

-tak ho dej mně-

smál ses nepříčetně 

jako malej kluk

díky za to

aspoň za to

 

druhý den ráno 

už bylo tvé obočí rovné

a do pórů tě štípal

akorát cigaretový kouř

tvůj odevzdaný tón

se jevil jako

přes ulici vidina

a myšlenky jsi měl zas jen

pro jediného boha s epitafem

 

 

 

 

jasný postulát

 

dno je jen od toho aby si ho

člověk prohlédl

a pak dobrovolně zvedl zrak

na ty topoly 

zapíchlé vzhůru nohama